Sbírka obsahuje deset povídek, které byly publikovány v časopisech. Zaměřují se na život obyčejných lidí, kteří jsou vystaveni náhlým změnám ve svém jinak poklidném životě. Setkáte se s lidmi, kteří čelí osobním tragediím, problémům a těžkým situacím. Možná, že uvítáte, že postavy v povídkách se podobají každému z nás.

Vítr cloumal zavřenými okenicemi. Déšť bičoval okna a těžké proudy vody stékaly po skle. V dálce bylo vidět světlo z věže n kopci a jinak tma, neproniknutelná, hrozivá. Dům, o kterém je zde řeč, se nachází na skalnatém kopci a přístup k němu je velmi obtížný. Rodina se rozhodovala, zda ho prodat a nebo si ho ponechat a osídlit. Většina členů rodiny bydlely ve městě a nikomu se nechtělo na samotu. Zvláště, když zásobování je závislé pouze na terénním voze. Dům byl vysoký, postavený z kamene s nádvořími. Každá generace něco přistavěla. Ta poslední - garáže. Ale stejně dům nebyl využíván, a tak to byla celkem zoufalá investice.

Za ostatními – stejně strohými stavbami – stál malý rozkošný dům, který jistě stavěli pro ženu. Zřejmě kvůli tomu, že v celém reálu byla zima a zde, na té samotě, bude žít nyní někdo, kdo chce být sám a zřejmě má k tomu důvod.

Meluzína hvízdající v komínech naháněla strach a velké stromy, které obklopovaly dům, házely dlouhé stíny do ztemnělých pokojů. Chlad, tma, nevlídno. I když zvon na věži kostela právě odbíjí sedmou hodinu, slunce je ještě stále za mrky a obloha je potemnělá, zatažená olověnými mraky.

Ale když je celá krajina prozářena slunečními paprsky, je tu krásně.

To ví i ta, která jede po cestě dole terénním autem, posléze zabočí do kopce a vyjede až k tomu domu, odemkne vysoké vchodové dveře a ztratí se v jeho útrobách ....

"Tak přece odjela," řekla vysoká žena. Stála u okna a pozorovala honící se deštné mraky na obloze.

Starší muž seděl na pohovce a dřímal.

"Alespoň tu bude klid."

"Je to má dcera," vzlykla žena.

"Je to tvá neposlušná dcera," dodal muž, "vzpurná a neovladatelná."

Žena mlčela a pohledem měřila oblohu, jakoby chtěla alespoň očima doprovodit dívku, která se celou noc snažila vysvětlit svůj postoj k rodině. Strhla se hádka. Mnoho skrytých myšlenek vyplulo na povrch a zacloumalo přítomnými. Nebylo nic jasně řečeno, pravdu nikdo nechtěl říct. Ale ve vzduchu se opět otevřel problém smrti jejího otce, náhlého sňatku mezi matkou a jejím novým partnerem.

"Přeci nebudu sama. Nemůžeš chtít, bych do smrti truchlila," křičela v pláči matka.

"Mohla jsi počkat," řekla Lucie.

"Na co? Až tvůj otec vstane z hrobu? Víš, jak vysoký dluh po sobě zanechal? Vždyť bychom obě skončily na ulici a ty to víš."

"Až odezní smutek," trvala na svém Lucie, jakoby její argumenty přeslechla.

Řekla to tichounce, ale umíněně. Cítila, jak se ji do očí derou slzy. Matka mlčela. Pohledem plným zoufalství se na ni dívala a celá se třásla. Pravda ležela zamčená ve velkém trezoru v druhém pokoji a věděla, že ani kdyby byl její život v sázce, trezor neodemkne.

Muž se díval na ženu, která stála u okna a očima sledovala oblohu.

"Už toho bylo dost. Nemám na to nervy. To je naposledy, kdy došlo k takovému konfliktu.A radím ti, abys zvážila, hodně dobře zvážila, zda bude ještě někdy pobývat v tomto domě."

Řekl to výhružně a prudce. Vstal z pohovky.

"Jdeme se nasnídat."

Lucie prošla domem, aby zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku a vyšla na nádvoří. Nadýchla se čerstvého vzduchu. Pocítila úlevu. Dosud nenašla odvahu prodrat se k jádru problému a vyjasnit tak sobě i těm nejbližším, co si myslí. Zdálo se, že tentokrát hádka zcela ochromila veškerý dosavadní život v rodině a ona z toho nevyšla vítězně. Její útěk komplikuje situaci. Předně, ještě stojí pořád na prahu jara a nemusí tolik topit. Zásoby nafty jsou ve sklepě. To ví. Ve velkém domě nebude pobývat, jen když bude v létě opravdu horko. Autem si zajede do školy, zbývají ji dvě zkoušky do ukončení semestru a pak budou prázdniny. Ty se dají velmi snadno prožít zde. Uvidí, co na to matka. Jestli se bude snažit o vyjednávání k jejímu návratu do města. V tom případě bude dělat drahoty do podzimu, než začne škola a pak kývne. Tím si vydobude lepší pozici u jejího manžela. Ale pokud nastane druhá varianta, že už je o ní rozhodnuto tak, že s jejím návratem se nepočítá, bude se muset zavčas zařídit, aby tu přežila zimu. Zavalila ji vlna nenávisti k matce. Je sobecká, pomyslela si. Mohla čekat, až dostuduji a potom, až se postavím na vlastní nohy, si mohla dělat co chtěla. A ten chlap, co si ho vzala, ten není zvyklý ustupovat ženám, jak to činili muži v jejich rodině. Určitě si myslí, že bude poroučet, zaplatil si to. To si myslí. Třeba i je mezi nimi něco dalšího, co ho k tomu opravňuje a matku nutí, aby ho poslouchala. Pak, milá Lucie, je tvá věc ztracená. Dala jsi se svou umanutostí vyobcovat z rodinného kruhu cizím chlapem, který jen, jak jsem pevně přesvědčená, čekal jen na prví příležitost. A co je v tom? Prachy, nic jiného než prachy.

Lucie uhodila pěstí do kamene, až ji zabolela celá ruka. Docházelo ji, že se sama dostala do pěkné pasti, z které ji ani matka nevytáhne. Chvíli váhala, než vzala do ruky mobil a vyhledala její číslo.

Chvíli to zvonilo.

"Prosím." ozval se matčin hlas.

"Mami," vydechla Lucie a měla na krajíčku.

"Lucko. Lucko, jak jsi dojela? Je tam všechno v pořádku?"

Její hlas zněl tiše, jakoby nechtěla, aby ji někdo slyšel.

"Je, mami."

"A máš tam jídlo? Netop sama, zavolej, počkej, na tohle číslo. Máš tužku a papír?"

"Ne, mami. Nemám."

"Já tam zavolám sama. Počítej s tím, že přijede pan Brychta ze vsi. On ti pomůže se vším."

"Mami, přijedeš?"

"Teď ne, holčičko. Podívej, ta situace, kterou jsi navodila, je velmi tíživá a já mám důvod, proč jsem nestála při tobě.Tím důvodem je zajištění tvé i mé budoucnosti. Jednou, až budeš dospělá, to pochopíš. Rozhodla jsi se, jsi dospělá, musíš nyní snášet důsledky svých rozhodnutí. Můj manžel ti není nakloněn. Ty jsi všechno vyhrotila, tak se od tebe odvrátil. On je jiný, než tatínek."

"Proč?" zeptala se Lucie.

"Musím končit."

Lucie dala mobil do kapsy u bundy a vylezla na nejvyšší kámen, by se rozhlédla po kraji. Rukou si zaclonila oči. Úzkost, strach a pocit opuštěného mláděte se ji zmocnil tak silně, že ji začalo být nevolno.Prohrála šanci žít v rodině. Už to nebude jako dřív. Už nebude rozhodovat o věcech, ani matka, ale cizí chlap. To je krize, pomyslela si. Tento den je ze všech nejhorší, co jsem kdy zažila. Měla bych ho prospat. Najednou pocítila tíhu odpovědnosti sama nad sebou. Obrátila se k domu. Jsem sama, pomyslela si. Nemám na vybranou. Musím se nyní postarat sama o sebe a najít cestu. Buď ji najdu a nebo skončím. Skončím, pomyslela si a to slovo vyvolalo eventualitu dalšího východiska ze situace. Uklidnila se. Vešla do domu, který byl postaven pro nějakou ženu a rozhlédla se. Bylo tam útulno. Televize, počítač a zásoby ve spíži. Ve skříních bylo prádlo a šaty. Trochu velké, ale to se spraví. Požádá nějakou pní, aby ji pomohla. Začne žít svůj život.

Vytáhla mobil z kapsy a zavolala na matčino číslo.

"Mami, neměj starosti. Je to v pohodě. Omlouvám se, promiň mi to."

"To jsem ráda, to víš, že se nezlobím. Ale teď se snaž být sama. Všechno si zařiď podle svého. Až bude čas, tak přijedu za tebou."

"Mami . neopustíš mne?"

"Já ne, ty jsi opustila mne, Lucie," řekla matka a skončila hovor.

Bylo dvanáct hodin. Slyšela, jak odbíjejí věžní hodiny, ale bylo to z velké dálky. No, zkusí si něco uvařit. Pustila si rádio a snažila se v sobě utlumit dětský pláč. Už je dospělá.

Tento příběh je vytržen z obyčejného všedního života starších lidí, kteří se po smrti svých životních partnerů snaží ještě najít kousek štěstí. Může někdo proti tomu něco mít? No, uvidíme, co se z toho všechno vyvine.

František Hýbl byl vdovec. Tak kolem šedesátky. Jeho paní těžce umírala několik měsíců na rakovinu. Ale on přežil. Když se s její smrtí, jak sám říkal, popasoval, napadlo ho, že by mohl ještě něco pěkného užít s nějakou osamělou pěknou a potřebnou paničkou. Žádné závazky, žádné sliby, nakonec, není to zakázané. A člověk žije jen jednou. Oholen, pěkně oblečen, se vydal na náměstí, trochu se povyrazit, než půjde na oběd. Třeba bude mít štěstí a najde k obědu příjemnou společnost.

Zrána na náměstí je živo. Stánkaři na malém trhu nosí bedýnky s čerstvým ovocem a zeleninou, kavárníci odemykají své lákavé azyly pro návštěvníky, v obchodech se chystají ke své každodenní práci. A v tu dobu je vidět starší obyvatele městečka, kteří sotva dospal, aby se podívali, co je nového. A jestli má pekař čerstvé pečivo? Nebo ještě zbytek včerejšího? Jestli zelináři neprodávají spařenou zeleninu a nemíchají ji s čerstvou? Tato stráž tržiště a obchodního ruchu si ničím nezadala se starořímskými strážci, kteří bdělým okem sledovali váhy, míry, slušné chování a slušné obchodování. Toť ranní obrázek městečka, kterýuvidí každý, když se podívá z okna na náměstí.

Paní Hanichová bývala učitelka na základní škole, nyní již v důchodě. Dům, v kterém bydlela, byl vrácen v restituci a nyní je již opravený, pěkně zařízený, tak jak býval, jak ho pamatovala v mládí. Za domem je zahrada, obklopená zdí. Může se tam sedět se sousedy, opékat na rožni a vykládat až do rozednění. Někdy jí zajímá, co se mluví a nahlížet pod stažené rolety sousedů... pro mnohé vzrušující zábava. Vždyť se tu jen jednou za rok stane opravdu něco velezajímavého a jinak poklid, vůně svíčkové v nedělním klidném ovzduší. Zrovna teď se mluví o jedné ženě, která se přistěhovala do podnájmu a ne a ne s ní navázat nějaký kontakt. Prý je na volné noze. Elegantní, tichá, fotografuje zákoutí města. Zrovna nedávno vyšla její báseň v novinách, v nedělní příloze. Říká se o ní, že utekla z Prahy po nějakém obrovském milostném skandálu. Už někteří agilnější hledali v novinách nějakou zprávu. Milostný skandál místní básnířky?

Ale fuj, Hanichová. Máš tu málo všelijakých atrakcí? Třeba ta odnaproti, ke které chodí tajně Horáček. Nebo toho malíře, který se každý večer za závěsy svléká do naha a po vzoru Goyi tančí nějaký divoký tanec za závěsy. Či ta Francouzska, co překládá pro radnici. Když večer zavírá okna, je nahoře bez, fuchtle jedna.

" Paní učitelko, tak jste pronajala konečně ty dva pokoje?" zeptala se Vondráčková, když ji uviděla na stát před výkladní skříní s látkami.

" Pomýšlím na to."

" A už máte někoho vyhlédnutého?" potřebovala Vondráčková hned zvědět.

" Zdá se."

" Aby zaplatil. "

" Buďte bez obav."

Hanichová se odmlčela. Vondráčková hledala možnost, jak navázat další řeč. Není to každý den, aby se stalo něco nového. A Hanichovou pomlouvaly, že je moc nóbl, no jo, učitelka, ta si nevidí na špičku nosu. Manžel jí utekl s mladší, pak se k ní chtěl zase vrátit, když dostala ten dům, ale ona už neměla zájem. Skoro celý rok bylo ve městě o zábavu postaráno. A Hanichová dobře znala jedovaté jazyky místních ženských a proto se rozhodla, že nebude o sobě mluvit s nikým a nikdy. Věděla sice, že tyto ženské dovedou člověku rozvázat jazyk daleko šikovněji, než výzvědná služba, ale dokázala tomu odolávat. Zvláště po tom, co její důvěrná přítelkyně, Eva, se stala obětí jejich umění po dvou becherovkách.

Trochu se zatáhlo. Hanichová odpoutala oči od výlohy. Nakonec se rozhodla, že nic nekoupí a přešla na druhý chodník. I když bylo sotva deset hodin dopoledne, lidí všude jak kdyby byla neděle. I v kavárně " U knihomola" bylo už pár stálých návštěvníků. Většinou tam chodila místní bohéma. Znala je ještě z doby, kdy učila. Besedy s básníkem, spisovatelem, malířem! Nejeden žáček si zapsal do svého deníčku slib "budu spisovatelem." Byly to pěkné roky, ale už se nevracet do stejné vody.

Sedla si k postrannímu stolu, vytáhla z knihovny svázaný ročník časopisu z třicátých let a listovala v něm. Mezitím si poručila turka ve skle a zapálila si cigaretu. Chtěla si ušít pěknou halenku, stylovou. K té stříbrné secesní broži po tetě Evě.

"Paní učitelko, ruku líbám," hlas pana Hýbla ji vytrhl ze zamyšlení.

"Ach, Františku, to jsem ráda, že vás vidím. Už jste zdráv ?"

Posadil se k ní a vzal jí za ruku. Jen tak zlehka, aby nebyl příliš důvěrný.

"Madličko, potřebuji vaši pomoc. Chtěl jsem vás přijít navštívit, ale když tam máte teď novou podnájemkyni, nechtěl jsem rušit. "

Hanichová se divila, že se tak rychle rozšířila její poznámka o úmyslu si někoho vzít do podnájmu. Její počínání v domě, který získala, bylo hodně sledováno místní "rozvědkou" Jednak proto, že se stala náhle movitou a jednak proto, že se uvažovalo mezi místními osamělými muži o přiženění a sdílení toho majetku. A podnájemkyně byla dobrým důvodem k navazování všelijakých "vhodných řečí", jak se zdálo Františkovi Hýblovi, který se už viděl každou neděli za čistým a naškrobeným ubrusem, před ním mísy s dobrým domácím jídlem a po obědě kafíčko, nějaké to pošpásování....

"Dáte si ještě něco? Třeba bych mohl objednat zákusek."

Přisvědčila a zavřela vázaný časopis. Už si něco vyhlédla, nepotřebovala dál číst.

Na talířcích se pyšnil medovník se šlehačkou a ještě jedna káva, jak ji František objednal spolu se zákuskem.

" Už vymalováno? Vydlážděno?" zeptal se mezi soustem.

" Ani mi nemluvte. To bylo něco. To víte, Františku, takové vysoké zdi."

" Potřebovala byste mužskou ruku, nemůžete to sama zvládnout."

" Ještě to. Já si pomůžu. Vždycky mám někoho, kdo rád pomůže s těžkou prací,"

" Tak jsem si říkal, Madličko, že bychom si mohli někdy zajít do divadla. Tahle sezóna je přímo skvělá."

" Víte, Františku, já mám teď nějakou práci, myslím, že do zimy nebudu mít čas."

" To je ale škoda. "

Čekal, že ho pozve na kousek bábovky, vždyť by dlouho nezdržoval.

Nic, usmívala se, pojídala po drobných soustech sladký medovník a mluvila úplně o něčem jiném.

František dostal vztek. Tak si už myslel, jak to půjde dobře, ale ona ..... Asi to nevyjde. A klidně si tady pojídá, jakoby nic netušila. Odtáhl ruku a dopil chladnoucí kávu..

" Půjdeme ," řekl a chystal se zaplatit..

" Já ještě zůstanu, prohlédnu si pár časopisů."

" Jak je libo."

Přivolal číšníka a zaplatil i se spropitným.

"Tak už jdete? No, snad se uvidíme."

Vsedě mu podala ruku, stiskl jí.

Usmál se úlisně, ale měl vztek i při odchodu s kavárny.

Místní hospoda "U" Kulatého stolu" byla každý večer plná. Hrál se tam kulečník, karty, šachy, jedním slovem - příjemné prostředí. František si ho vybavoval k večeru, když se rozhodoval, zda jít zase spát se slepicemi nebo se ještě povyrazit. Jeho představa si najít přítelkyni a nějak tak zakotvit u stolu s krajkovým ubrusem a třeba i vínem, ho neopouštěla. A čím méně viděl šancí realizovat svou touhu, tím ztrácel víc a víc schopností být sám, vést život osamělého vdovce, psát si večer do svých deníků nebo si číst v objemných knihách, kterých měl ve své knihovně plno. Rozhodl se, že půjde. Třeba se o Hanichové někde něco dozví. Třeba ho náhoda nějak posune k cíli. Mezi lidmi se všechno semele.

"Hele, Franta! Tak bylo ti těsno doma mezi zdmi?"

Přivítali ho hned, jak si svlékl sako a pověsil na dřevěný věšák.

"Ale tak, jdu se na vás podívat, abyste tu nepáchali nějaké neplechy." Usmál se a usedl ke stolu vedle doktora, který popíjel pivo a kouřil doutník.

"Tak co, doktore, jak to jde?" zeptal se, aby řeč nestála.

"Ale ano, nemohu si stěžovat," řekl zadumaně.

"Copak doktor, všechny paničky za ním blázní. K nikomu jinému by nechodily."

Hýbl tu poznámku letmo zachytil a usmál se.

"Však paní Madlička, no víte, ta učitelka, vás moc chválí."

Poprvé vyslovil její jméno veřejně.

"To jsi s ní už daleko, když si vykládáte o nemocech," šťouchl ho jako tágem Karel Svátek a věděl proč. Viděl je dnes, jak spolu sedí "U Knihomola " a jak jí drží za ruku.

"Ještě dál," zasmál se Hýbl a kývl na číšníka.

"Prosím, pane Hýbl," řekl číšník se strojenou uctivostí.

"Dvě deci červeného."

Chtěl udržet řeč o Hanichové. Tak se raději dlouho s číšníkem nebavil.

Ale společnost už zabočila jiným směrem v tématech, takže se stáhl.

Šel hodně rozmrzelý domů. Tak to pěkně začalo. Už se neodváží mluvit.

Osamělost lidí, kteří ztratili své životní partnery, je jedním slovem - zlá. U mužů i u žen. A čím jsou ti lidé starší, tím se hůř přizpůsobují svému stavu, tím hůř nesou odmítání, snad proto, že cítí, že čas jde proti nim.

Víc než láska, sympatie, touha, je jim samotná představa, jak naplnit pocit osamělosti. Hýbl však i toužil po spořádané domácnosti, v které žil se svou ženou, než se jí " to stalo", pravidelném přísunu ženského tepla a dobré stravy, kterou si sám neuměl uvařit a zralého milování, které mu chybělo. Čím víc na to myslel, tím víc ho ovládala myšlenka toho dosáhnout, buď dobrovolně, nebo třeba... nedomyslel to. Lehké mravenčení mu přeběhlo po zádech.

A tak další ráno, i když trochu pršelo a na náměstí bylo míň lidí, se vydal zase na pravidelnou obchůzku a pak na kávu ke "Knihomolovi". Mnoho lidí tam nebylo. Sedl na to místo, kde včera tak pěkně rozprávěli a poručil si kávu ve skle.

"Kdyby tak přišla, " pomyslel si. Ale uvědomil si, že není ani pěkně oholený, jako včera a ani tak naladěný, aby si s ní mohl nenuceně promluvit.

Míchal bezmyšlenkovitě kávu ve sklenici a myslel na její kypré boky, pěkně modelovaná ňadra, jemnou vůni parfému a modré oči za zlatými obroučkami brýlí.

Zkusil ještě jednou navodit na ni směr řeči v určitém okruhu žen, které s ní občas sedávaly u kadeřnice nebo u doktora. Aby řeč nestála. Tak tak, je pořádná, jo, to ona umí vařit a jinak nic bližšího. Nikdo u ní nebyl na návštěvě, takže nevěděli, jestli má či nemá uklizeno. Nikoho totiž nikdy nepozvala, na to porozhlédnutí, jako jestli jsou vyprané záclony, čisté podlahy, pořádek v kuchyni.

A uběhla doba pěkného podzimu, začaly plískanice, vítr lomcoval okenicemi a prázdnými šňůrami na prádlo na balkonech. V tom nečase, oblečen v nepromokavý kabát, šel do kavárny "U Knihomola". Třeba ji tam potká. Seděl u okna, na to, jak každá kapka deště jede po své dráze a najednou užasl. "Jeho" Madlička jde, tím svým lehkým krokem po náměstí zavěšená do advokáta Toufara. Oba se něčemu smáli a on nad ní pozorně držel deštník. Popadl ho zase ten bezmocný vztek, že nemůže nic. Madlička si může vybírat, má ten barák, je pěkná ženská, vzdělaná... Může si vybírat, ale zrovna Hýbla si nevybrala. Šel domů. Všechno už bylo zpečetěno.

"To je strašné, to je strašné," bědovaly ženské ráno na ulici. Náměstí bylo obehnání žlutou páskou, nikdo nesměl ven z domu ani do domu.

"Ještě nedávno jsem s ní mluvila. Měla plán, že si vezme podnájemnici," řekla Vondráčková.

"A s Hýblem můj starej hrál kulečník, jsem z toho úplně vedle."

"Vidíte, takový nenápadný pár, jak se držel za ruce "U knihomola". Tak hezky o ní mluvil. Nikdo by nevěřil, že tak oba skončí. Prý ho zastřelila ona a pak sebe nebo naopak ?

Policejní inspektor Hlaváč si prohlížel místnost, kde se stalo neštěstí. Cizí zavinění vyloučil. Zřejmě ti lidé, na samém prahu stáří, kteří tu nyní leží na zemi s hlavami odvrácenými od sebe, prožili nějakou krizi. Kdo ví? Sebevražda....

Tak skončilo vyšetřování. Nikdo ni nenamítal. Náměstí hned druhý den žilo ve stejných kolejích. Ženské měly o čem mluvit a chlapi mlčeli. Drmolící jazyky vedly všelijaké dohady o tom, jak to bylo ve skutečnosti a docházely k čím dál záhadnějším a fantastičtějším závěrům. Proč? Prostě, aby řeč nestála.

Nikdo nevysvětlí, proč milujeme ty, kteří nám lásku neopětují a naopak ti, kteří nás milují, nevidíme. Snad to bude to lidské ego, které si nedokáže představit, že by nebylo naplňováno i na úkor obyčejného štěstí, které stojí mimo jeho vládu. Ale ono někdy stačí se ztišit a čekat, až přijde to pravé, co nás naplní pravým štěstím a silou, která otevře oči dokořán.

Byl to můj případ - dva roky jsem žila s mužem, který se mi líbil tak, že jsem neviděla žádné stinné stránky, ani to, že můj cit není zcela opětován.A když byl náš vztah spotřebován až do dna, prostě mne opustil a nechal za sebou jen smutek a procitnutí do reality, které bylo tím bolestnější, že jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Byla to taková rána, že jsem se vnitně zlomila. Prodala jsem svůj pražský byt i slušně zavedenou advokátní kancelář a odstěhovala jsem se do malého města v Orlických horách, kde jsem znovu svou kancelář zavedla. Bylo to velmi obtížné! Ale já jsem si nepřiznala, že jsem jednala unáhleně. Byla jsem prostě zoufalá a žádný hlas rozumu ke mně nepronikl tak naléhavě, abych si kroky rozvážila. A tak plynul den za dnem, bez naděje na to, že by se něco mohlo změnit. Pak přišel sen. Zdálo se mi, že sedím v pokoji s nějakým mužem, jehož tvář jsem si nevybavovala a že jsem proživala nesmírný pocit lásky a štěstí. Když jsem se ráno probudila a sen jsem si vybavila, zavalil mne smutek - musela jsem si přiznat, že mi velmi chybí láska a někdo, kdo by mne alespoň jednou za den řekl nějaké pěkné slovo. Ale nesmím takovým pocitům propadat, myslím si nyxní, když se probouzím do tmavého jitra a vím, že musím vstát a jít do práce. .

Vyhlédla jsem z okna. Byla ještě tma a na zemi ležel čerstvý sníh. Ale nemrzlo. Uvařila jsem si malou snídani a nachystala jsem se do práce. Ještě, než jsem opustila dům, zkontrolovala jsem, zda jsou všechna okna zavřena, protože hlásili změnu počasí. Víte, v horách se počasí mění každou chvíli. Pak jsem zamkla dům, sedla do auta a jela do kanceláře. Zaparkovala jsem na dvoře a vystoupila z vozu.

"Paní doktorka si dnes přivstala, že ano?" oslovila mne paní Hamáčková, která, jak si myslím, nespustí ve dne v noci oči z ulice.

"Raději jsem dnes jela dřív, hlásili, že odpoledne se změní počasí."

"Taky se vám divím, že žijete na takové samotě."

"Ale paní Hamáčková, v létě je tam krásně," namítla jsem, "a zima netrvá dlouho."

"To ano, to máte pravdu, já bych se odtud nikdy neodstěhovala.Člověk si zvykne i na takovou slotu a pak, když přijde jaro ..."

"Tak to máte pravdu."

V kanceláři bylo teplo a útulno. trochu jsem vyvětrala a pak rozsvítila postranní světla. Postavila jsem si na čaj a zapnula počítač. Pohodlně jsem se usadila a otevřela spis, který jsem včera začala studovat. V tom někdo zaklepal.

"Dále," řekla jsem a dveře se otevřely. Do nich vstoupil muž.Nikdy jsem ho před tím neviděla.

"Dobrý den," řekl a zavřel za sebou dveře.

"Dobrý den. Co si přejete?"

"Jmenuji se Jan Horák a přišel jsem se poradit."

"Prosím, posaďte se," řekla jsem a rukou jsem ukázala na pohovku, kde sedávají mí klienti. Sedl si a zadíval se na mne, jakoby zkoumal, zda jsem důvěryhodná, abych vyslechla jeho příběh.

"Prosím, mluvte," pobídla jsem ho.

Odkašlal si.

"Jsem v tísni. Nevím jak začít."

"Nejlépe od začátku," usmála jsem se, "času je dost."

"Dobře tedy. Dosdu jsem neměl příležitost, abych si našel vhodnou partnerku. Ale je mi přes čtyřicet a najednou jsem se začal cítit osamělý."

"Ano, to je přirozené," odpověděla jsem.

"To víte, tady, v našem městečku, se všichni známe a tak jsem hledal na seznamce."

"Myslíte na Internetu?"

"Ano, na Internetu. Poradil mi to přítel. Víte, on měl šťastnou ruku. Loni se oženil."

Odmlčel se. Čekala jsem na pokračování. Bez zvědavosti. Těch příběhů, smutných i veselých, s tragickými i dobrými konci jsem už vyslechla!

"Pokračujte," pobídla jsem ho.

"A tak jsem reagoval na jednu nabídku."

Zalovil v kapse a podal mi papír.

- Jsem sice z Prahy, ale toužím strávit svůj život na malém městě s hodným mužem. Ozve se mi někdo? Zn.: Samota tíží.-

Tázavě jsem se na něho podívala.

"Ano, zdálo se mi, že ta nabídka směřuje právě ke mně. A tak jsem na ni reagoval. Na odpověď jsem dlouho nečekal. Přijela loni na jaře mne navštívit. Jmenuje se Karla Zimová."

Zdálo se mi, že po vyslovení jejího jména se nějak zarazil a znovu se mi podíval do očí.

"Karla Zimová," pokračoval, " ano. A jak jsme tak spolu hovořili, měl jsem pocit, že jsem našel tu, kterou jsem hledal."

Odmlčel se znovu.

"Nemáte chuť na kávu nebo na čaj?" zeptala jsem se.

"Jestli by vám to nevadilo, dal bych si kávu."

Zapnula jsem rychlovarnou konvici a připravila kávu.

"Můžete pokračovat," pobídla jsem ho.

"Strávili jsme spolu víkend a zdálo se, že bude všechno v pořádku. Víte já jsem se ji na nic neptal, myslel jsem si, že je času dost na detaily a tak jsme jen prožívali čas."

"Jak prožívali?"

"Milovali jsme se," řekl to tak prostě a já ho chápala.

"Uvařila, uspořádala můj byt a slíbila mi, že se zase přijede podívat. Měl jsem pocit, že je všechno v pořádku a tak jsem čekal. Týden, čtrnáct dní, ale neozvala se. Telefonní číslo, které mi dala, bylo zrušeno a já nechtěl po ni pátrat. Jen jsem čekal."

Postavila jsem před něho kávu a sedla si zase na své místo.

"A znáte její adresu?"

"Ne. vyměnili jsme si jen telefon a e-mail."

"A zkoušel jste ji napsat?"

"Samozřejmě, napsal jsem ji spoustu e-mailů, ale neodpověděla mi. Mám pocit, že se ji něco stalo."

"Ale to jste se měl obrátit spíš na policii, víte. Já jsem advokátka."

"Já vím, já vím, paní doktorko," řekl rychle, "ale to není všechno. Zmiňovala se, že podnikatelka, tak jsem hledal na internetu její živnost nebo firmu. Nic jsem nenašel. Jakoby se vypařila, ztratila nebo nikdy neexistovala. Tak jsem napsal na evidenci obyvatel. Našli čtyři ženy, ale žádná věkově neodpovídala. Karla Zimová prostě neexistuje. Pátral jsem v seznamu nezvěstných, nic."

"Možná, že vám neřekla své pravé jméno," usoudila jsem.

"Jsem si jistý, že mi řekla své pravé jméno. Víte, já jsem v noci, když spala, otevřel její kabelku."

"Ale to jste si měl zapamatovat její adresu."

"Bohužel, jen jsem se podíval na přední stranu. Byla tam její fotografie, jméno .."

Takové případy nemám ráda. Příliš mnoho záhad. Ale ten už vypadal tak nešťastně, že jsem neměla odvahu ho odmítnout.

"Něco pro vás mohu udělat. Ale nepočítejte moc s tím, že se výsledek hned dostaví. Vy si tedy myslíte, že se ztratila?"

"Ano. Neměla důvod, aby mi lhala.Víte, já chápu, že se setkáváte s podvodníky a že máte spoustu důvodů každého podezírat. Ale já v takovém světě nežiji."

Usmála jsem se. Měl pravdu.

"Čím se ona zabývá?"

"Říkala, že dělá daňové poradenství."

"A díval jste se do seznamu daňových poradců?"

"Ano, dokonce jsem volal jsem na komoru. Nikdo takový nebyl nikdy u nich registrován."

Když odešel, měla jsem pocit, že jsem ocitla v nějakém sci fi příběhu. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo svého kamaráda ze studií. Má kancelář v krajském městě a občas se vídáme. Vždycky, když potřebuji, pomůže, aniž by přijal honorář. A několikrát mne dostal i z dost prekérních situací. Hodně na něho spoléhám, ráda s ním rozprávím, ale to je tak všechno. Kdysi jsme si byli blízcí, ale čas zahladil všechny stopy vztahu, který stejně doopravdy nevznikl. Alespoň, tak si to myslím já.

"Havránek."

"Ahoj, tady Hanka," řekla jsem.

"No, Hanko? Jak to, že jsi se tak dlouho neozvala?"

Ale měla jsem spoustu práce."

"Nevymlouvej se, prosím tě.Ty jsi taková palice dubová, viď?"

"Ne, to není výmluva. Však víš, jak to chodí."

"Jo, vím jak to chodí. A co zase potřebuješ?"

"Musím s tebou o něčem mluvit. Je to zapeklitá záležitost."

"Zase nějaký klient má problém?"

"Jak jinak."

"Dobře. Za dvě hodiny mně čekej v kanceláři. Ale buď tam, prosím tě."

"Jistě."

Tedy, pokračovala jsem ve své obvyklé práci a zatím se venku změnilo počasí. Začalo sněžít a do toho foukal studený vítr. Přijel přesně.

"Ahoj, děvče?" zahlaholil na mně od dveří a sklepával ze sebe sníh.

"Tam tolik sněží?" zeptala jsem se a odhrnula záclonu. Opravdu, sníh se hustě sypal a vítr hnal vločky velkou rychlostí do stran.

"Bude ti vadit, když odjedeme ke mně domů? Mám obavy, že se za chvíli nikam nedostanu."

"To mi teda nebude vůbec vadit.Vypadá to na pořádnou fujavici."

Sotva jsme dojeli do mého domu, strhla se opravdu vichřice, jakou tady nepamatuji.

"Máš to tu hezké," řekl Břeťa a posadil se.

"Dáš si kafe?" zeptala jsem se.

"Jo, něco sladkého k tomu."

Připravila jsem pohoštění a pak jsem si sedla naproti němu.

"Tak vykládej," pobídl mne.

Vyprávěla jsem příběh a snažila jsem si vzpomenout na všechny detaily. Když jsem skončila, díval se na mne a usmíval se.

"Tobě to připadá k smíchu?" trochu jsem se urazila, " představ si, že se s někým sejdeš, navážeš s ním milostný vztah a on ti pak beze stopy zmizí."

"Tak tohle mi k smíchu není. Já se usmívám spíš něčemu jinému.."

"A čemu?"

"Že ti to celé nepřipadá absurdní. Jako výmysl."

"Proč by si to vymýšlel?" zeptala jsem se a pak se zarazila.

Podívala jsem se mu do očí. A najednou jsem všechno pochopila.

"Tak ty jsi ho navedl, že?"

"Jo.Ten Horák je můj kamarád, víš? Dobrý kamarád.A já jsem ho, po dlouhém váhání, o tuto službu požádal."

"Proč?" zeptala jsem se a nespustila z něho oči.

"Protože jsem věděl, že mi konečně zavoláš po půl roce, i když jsi mi slíbila po našem posledním setkání, že se ozveš.Vykašlala jsi se na na mně. Zprvu jsem si říkal, že na tebe nebudu už myslet. Ale nešlo to. Tak jsem si vymyslel Karlu Zimovou. Aby ti to připomnělo, co jsi mi sama udělala. Všechno, co jsi potřebovala, jsem udělal rád. I když jsem si připadal, jako tvůj poskok.Ale říkal jsem si, že přeci jednou ti musí spadnout klapky z očí."

"Břeťo..." zaprosila jsem, aby mlčel.

"Mám tě rád, Hanko. Copak jsi to nikdy nepochopila? Vzpomínáš si, když jsme spolu tehdy naposledy seděli v parku? Takový krásný večer.Vypadalo to, že zůstaneme spolu. Ale ty jsi najednou udělala takový obrat. Já věděl, že to mezi vámi nebude fungovat. Sledoval jsem tě z povzdálí. A když jsi potom opouštěla Prahu, říkal jsem si, že děláš zase velkou pitomost a to musíš uznat, že to nebyl dobrý nápad."

"Uznávám," řekla jsem, " ale zvykla jsem si tady. Nedaří se mi špatně.

"To víš, já odtud pocházím a uměl jsem si představit, jak tu tu bude těžko. Ale neodvážil jsem se ti mluvit do života. Sem tam zavolat, sejít se, pomoci ti, to ano. Říkal jsem si, že jednou prohlédneš a poznáš, že tě mám opravdu rád. Není ten příběh podobný nám dvěma? Vzpomínáš si na ten večer, když jsme byli poprvé a naposledy spolu? Přijela jsi za mnou, sama. Ráno jsi zmizela bez rozloučení. Nenapadlo mě, že utečeš z Prahy zrovna sem, ale tak to chtěl asi osud, abys byla na blízku."

"Neměla jsem o tom vůbec tušení."

"Ty jsi nikdy neměla o ničem tušení, Hanko. Nechala jsi všechno běžet, sem tam jsi ten život oťukla a zase všechno vypustila.Neohlédla jsi se ani jednou za sebe."

"Máš pravdu."

Objal mne.

"Nebude už žádný příběh, tohle je naše poslední šance. Jestli si však myslíš, že za to nestojím, řekni to rovnou a já odejdu. Ale pak mi už nikdy nevolej. Nemyslím si, že jsi bez citu, Hani. Spíš jsi ztratila smysl pro život a to je špatné."

"Já vím, " řekla jsem a objala ho. Hlavou mi bleskla vzpomínka na ten sen, s kterým jsem se ráno probudila.

"Čemu se zase ty směješ?" zeptal se mne.

"Ale na něco jsem si vzpomněla."

"Ty jsi hrozná," řekl tiše a zabořil svou hlavu do mých vlasů.

Zůstali jsme spolu do rána. Ještě nám to trvalo chvíli, než jsme se rozhodli ke společné cestě - životní i profesionální.Bylo třeba, abych v sobě probudila skutečnou lásku, kterou si Břeťa opravdu zaslouží.

Cesty lásky jsou prostě nevyzpytatelné.

Když zemřel můj Michal, měla jsem pocit, že život ztratil smysl. Bylo mi teprve pětatřicet let a už jsem měla za sebou takovou životní zkoušku, ztrátu milovaného manžela. Nikdo mi nevymluví, že ještě jednou odkudsi z neznáma mi zasáhl láskyplně do života. Jak jinak si vysvětlit tolik náhod?

Podzimní slunce, ještě laskavé, se opíralo do zdí starých domů a já v tomto světle a teple jsem se dívala do výloh s touhou si něco zbytečného koupit, abych uspokojila náhlý pocit prázdnoty, která na mne dotírala ze všech stran. Však v těch dnech, kdy jsem přestala doufat v jeho uzdravení a záchranu, jsem pociťovala únavu a bezmocnost.

Ale když osud rozhodl, ticho a samota mne drtily. Vzpomínala jsem, jak tomu bylo dřív, když jsem denně běhala do nemocnice a nebo čekala v naději či beznaději, až se dozvím tu dobrou nebo nejhorší zprávu. Nyní nastávala další etapa – touha po životě. Ne však po nějakém snovém, neurčitém. Všechny ty naléhavé pocity na mne zaútočily nečekaně a drsně.

Neměla jsem to řešit, vím to. Snad se jen pokusit jít dál tou cestou a najít vlastní identitu v tomto prostředí a světě plném zvláštních proměn. Tak smutek střídá zklidnění nebo alespoň přichází mrákotný stav, v němž už nic netrápí, nebolí, ale také netěší.

Láska je neskutečně těžká a neuchopitelná, alespoň ta, kterou nyní v duchu opouštím. Michal bude vždy pro mne mnoho znamenat. Ale vzpomínky přestanou mít jasné kontury a jasný smysl. Připadám si, jako bych plula ve vakuu, lehká a zbavená pout. A uvědomuji si přitom stále potřebu se připoutat. Chybí mi jistota blízkosti milovaného člověka. To je ten důvod neklidu a úzkostného tápání.

"Dobrý den, paní prosím vás, nevíte, jak bych se dostal na nádraží?" vyrušil mne mužský hlas z mých myšlenek. Zvedla jsem oči. Usmíval se a mne. I já se mimoděk usmála.

"Projděte touto ulicí až a konec a tam ho uvidíte. "

"Děkuji," řekl a stále se na mne díval a jeho úsměv z tváře nemizel.

"Potřebujete ještě něco?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem si rady s jeho úsměvem a očima plnýma živého světla.

"Ne, promiňte mi, prosím, jste tak hezká. "

Zarazilo mne to. Bylo to řečeno naprosto upřímně a bez okolků.

"Za hodinu mi jede vlak. Mohu vás pozvat na šálek kávy?"

"Proč ne. " Rozhodla jsem se, že neodmítnu jeho pozvání a alespoň na chvíli se odpoutám od svých myšlenek.

Stejně jsme stáli před malou italskou kavárnou, kam jsem několikrát již zašla ze svou přítelkyní na kus řeči. Nevypadal na to, že by mne chtěl vykládat nějaké neomalenosti, na které nejsem zvědavá.

Usedli jsme do proutěných křesel a on objednal dvě malé kávy.

"Rád bych se vám představil. Jan Kellner. "

"Helena Schwartzová. "

Podali jsme si ruce.

"Nezlobte se, že jsem vás tak oslovil, paní Schwarzová, ale byla jste tak kouzelně zamyšlená. To s tím nádražím jsem si vymyslel, bydlím tady ve městě a právě jdu z práce domů. "

Musela jsem se smát.

"Abyste si o mně nemyslela nic špatného," dodal a přitom jsem cítila, že právě si přeje, abych si myslela o něm všelicos. Zřejmě to bude velký šprýmař. To už bylo znát z jasu jeho očí a úsměvu, který se mu stále vlnil a pěkných rtech.

"To je výborná káva," řekl poživačně a nasypal si do ní ještě jeden sáček cukru.

Pokývla jsem hlavou. Nevěděla jsem, co na to říci. Uvědomila jsem si, že mi chybí schopnost se jen tak nezávazně s někým bavit a přemýšlela jsem, jaké téma zvolit, protože jsem cítila, že je to na mně, o čem bude řeč.

Zřejmě však pochopil, že musí začít on.

"Je krásné počasí. Jezdíte na víkend mimo město?"

"Ano, mám chalupu v přírodě. Letos jsem ji trochu zanedbávala. "

"A co děláte?" zeptal se mne a podíval se mi přímo do očí.

"Jsem odborná redaktorka v nakladatelství Zenit. "

Usmál se.

"Myslel jsem si, že děláte něco podobného. Určitě se nenudíte. "

Zvláštní, že na to, zda se nudím nebo nenudím, jsem nikdy nepomyslela. Mám se ho zeptat, co dělá on? Asi je to nanejvýš vhodné.

"A co děláte vy?" zeptala jsem se a snažila jsem se taky o úsměv.

"Zkuste hádat. "

Nutil mne k aktivnímu rozhovoru, protože si chtěl asi povídat. A já neměla k němu žádnou chuť.

"Dobře, budu hádat. Řekla bych, že pracujete s počítači. "

"Podle čeho tak soudíte?"

Upřel na mne zase pohled, který mnou zvláštním způsobem projel a tak jsem mu ho opětovala.

"Nebudu vás trápit. Stejně byste to neuhodla. Nemáte chuť na zákusek?"

"Docela ano. "

Šel k pultu a chvíli vybíral, pak ukázal, jak jsem stačila zahlédnout, na mé oblíbené Tiramissu.

"Jak víte, že právě ten mám ráda?"

"Nevím. Jen jsem dostal na něho chuť. "

"Takže k mému povolání. Já jsem na volné noze. Momentálně pracuji na jednom projektu. "

Neměla jsem k tomu co říci, protože jsem nevěděla, co takový projekt obnáší, ale jistě má zajímavé a tvůrčí povolání.

"A samozřejmě, že na počítači hodně pracuji. Tak, nyní o sobě víme trochu víc. "

Lžičkou ukrojil zákusek.

"Dobré, moc dobré," řekl.

"Pokud máte ještě chvíli času, mohli bychom se projít. Co říkáte?"

"Vlastně mám čas. Jen jsem tak bloumala po městě, abych neseděla pořád doma. "

"Taky jsem sám," odpověděl na něco, a co bych se ho asi později zeptala. Měl bystrý postřeh, již odhadl mou situaci a můj způsob života.

Rozloučili jsme se až večer, před mým domem. Vyměnili jsme si čísla mobilů a e-mailové adresy.

Nakonec, proč bych nemohla mít přítele? To jsem si říkala doma. Nebudu to už rozebírat. Do mého života vstoupil nový člověk a já čekám, co to má znamenat. Na vztahu k Michalově památce to nemůže nic změnit. On je prostě nová kapitola.

Ještě ten večer, než jsem šla spát, přišla e-mailová pošta od Kellnera. Poslal mi krásnou růži a přání dobré noci. Odpověděla jsem mu a zavřela počítač.

Ráno jsem se probudila docela svěží a vyspaná, s chutí do práce. Těšila jsem na šálek dobré kávy a cigaretu, i na kolegyně. Zatím to byla pro jediná, snesitelná společnost. Jiní lidé, kteří věděli, co se stalo, mi stále dávali na jevo svou soustrast a nechápali, že mi tím jen ubližují.

" Helenko, pojď sem na chvíli," zavolala na mne Marcela, když mne slyšela na chodbě. Jako vždy, měla přiotevřené dveře, aby ji nic neušlo.

Vešla jsem do její kanceláře, ovanula mne vůně kávy. Z otevřeného okna proudil čerstvý podzimí vzduch a nebyl ještě zdaleka chladný.

"Nemohla bys mi s něčím pomoci?" zeptala se, když předeme postavila hrnek překapávané kávy.

"S čím?" zeptala jsem se.

Otevřela počítač.

"Někdo si spletl nakladatelství a před chvílí nám poslal román. Nevím, co s tím. Ani jméno tu není. Jen je v e- mailu zkomolenina písmen a čísel, zavináč,seznam. cz. Asi to posílal původně někomu dobře známému podle dohody a tak ani neuvedl jméno. Podle toho, jak jsem se na ten text dívala, napsal to určitě muž. Myslíš, že mám tomu váženému a popletenému autorovi napsat, že si spletl adresu a nebo ho nabídnout hned do toho správného nakladatelství a oznámit mu to?"

"Pošli mi to a já se na to podívám. " Nevím, co mne to popadlo, taková zvědavost neodbytná zvědavost.

"Fajn, jsi moc hodná. "

Dopily jsme kávu a já už byla nervózní. Vnitřně jsem tušila, že to bude pro mne něco znamenat. Pořád jsem čekala na nějaký vzkaz, na nějakou zprávu, že můj příběh s Michalem ještě neskončil.

Chvíli jsem čekala, než přijde e – mail od Marcely. Pohodlně jsem se usadila v křesle a pak po cinknutí jsem otevřela soubor. Hne jsem se pustila do čtení textu. Pomalu jsem přejížděla od stránky ke stránce. Bylo to o lásce . . .

Blížilo se poledne, doba oběda. Otevřela jsem okno, bylo již chladno a přesto stále krásně svítilo podzimní slunce, ještě mírně hřejivé a přátelské. Z mého okna je vidět a střechy protějších domů. A nad nimi se klene obloha, kterou ráda pozoruji. Snad proto, že je tak proměnlivá. Z kabelky se mi ozvalo zvonění mobilu.

"Schwartzová. "

"Dobrý den, paní Schwartzová, tady Kellner. Mohu vás pozvat na oběd?"

Hrklo ve mně. To mi ještě chybí. Cítím,jak pomalu a jistě mne tento člověk získává a já opravdu nevím, zda se s ním chci scházet.

"Mám práci, bohužel dnes nemohu. "

"A po práci?"

Nevěděla jsem, zda mám odmítnout a nebo mu přikývnout. Co mi říká srdce?

Jen jsem přemýšlela, čí je tohle cesta. Zda moje nebo mého nového přítele. Přikývla jsem, že se sejdeme ve tři hodiny odpoledne u Mariánského kostela. Bylo teprve dvanáct hodin.

Zapálila jsem si cigaretu a vdechovala pomalu kouř. Dívala jsem se z okna na oblohu, nad střechy domů, kterou zlatilo slunce a sem tam ji přeměřili ptáci svými křídly. Ještě něco chybělo, co jsem v sobě nevyřešila. Cítila jsem se nesvá.

Napadlo mne se ještě jednou podívat do toho románu, který jsem měla v počítači. Vlastně jsem si z ní nic pořádně nezapamatovala, jen ve mně na ten krátký okamžik vyvolal krásný pocit blaženosti.

Znovu jsem ji otevřela. Zase jsem byla jak ve snech.

Příběh zvláštní, milostný a čistý. Rozhodla jsem se, že si ho doma přečtu a proto jsem ho poslala na svou soukromou e-mailovou adresu.

Dvě hodiny, proboha. Za hodinu se mám sejít s Kellnerem. Není to nic závazného. Takové náhodné setkání. Nic z toho nevyvozuji zvláštního.

Spěchala jsem přesto na místo naší schůzky. Čekal na mne.

Podala mu ruku a on ji stiskl, ovšem ne nijak významně. Jen tak, jak se zdraví mezi sebou přátelé.

"Kam půjdeme?" zeptal se.

"Třeba se projdeme kolem řeky. "

"Souhlasím, mám rád procházky kolem vody. Třeba přejdeme most a za ní je taková příjemná restaurace, dáme si něco k jídlu a vrátíme se zase do města. "

"Souhlasím, usmála jsem se na něho.

Seděli jsme spolu v zahradní restauraci mezi stromy. Příjemně svítilo slunce a kolem bylo příjemné ticho a klid.

"Asi bych vám měl říci něco pěkného," řekl a vzal mne za ruku, kterou jsem měla položenou na stolku.

"Ne, nemusíte. Nechci poslouchat žádné fráze. "

Nechala jsem však svou ruku v jeho. Mezitím přinesl nějaký hoch z restaurace kávu a zákusky.

Mlčel. Asi jsem ho svou přímou odpovědí trochu zarazila. Ale já nemohu jinak, bohužel. I při nejlepší vůli se ve mně všechno vzpírá změnit život. A tak jsem se rozhodla být upřímná.

"Prosím vás, pane Kellnere, odpuste mi a neberte to ve zlém. Musím se vám přiznat, že jsem nedávno ovdověla a nemohu se ještě z toho vzpamatovat. Manžel byl dlouho nemocný, pořád jsem žila mezi nadějí a beznadějí. Nezasloužíte si, abych na vás přenášela své nálady. Bude lepší, když se nebudeme scházet. "

Zadíval se mi do očí a pokývl hlavou.

"Zcela vás chápu. Sám nevím, co bych na vašem místě pociťoval já. Zřejmě chcete být teď sama a vyrovnat se. Není to lehké navazovat nová přátelství, plně to chápu, paní Schwartzová. "

Bylo mi líto, že jsem mu zkazila radost z našeho shledání. Nevěděla jsem, co na to říci. A tak jsme téměř beze slova dopili kávu a on mne doprovodil na tramvaj. Stiskl mi ruku na rozloučenou a přiznávám, že se mi velmi ulevilo. Touha po životě sice byla pěkná věc, ale zůstala jen touhou, kterou jsem neuměla naplnit. Na nástupním ostrůvku stál sám, trochu si ohrnul límec a ještě jednou jsem ho zahlédla, jak se otáčí za mizející tramvají.

Doma jsem si uvařila čaj, vykoupala se a pak si sedla k počítači. Ten román mi nešel z mysli a já se přistihla, že jsem zvědavá na jeho pokračování. Oči mne pálily od prudkého světla monitoru a od kouře cigarety. Ani jsem si nevšimla, že je dávno po půlnoci.

Ráno jsem vypadala jak po velkém flámu. Osprchovala jsem se, pečlivě jsem zastřela známky skoro probdělé noci make-upem a šla do práce. Ten příběh obrací život na ruby a já se musím rozhodnout, zda ho dočtu a nebo ho pošlu zpět Marcele, aby napsala autorovi, že naše redakce není připravená na posuzování a vydávání beletrie. Podívala jsem se na hodinky. Mám pár minut do vyslovení svého rozhodnutí.

"Už jsi to přečetla?" zeptala se mne Marcela hned, jak mne uviděla jít po chodbě.

"Ještě ne. "

"Co se ti stalo?"zeptala se, když uviděla můj unavený výraz a zarudlé oči.

Nechtělo se mi lhát hned po ránu a tak jsem se přiznala, že jsem skoro celou noc četla a že mi ten příběh dává pěkně zabrat.

"A o čem je?" zeptala se a táhla mne k sobě do kanceláře,"dáš si kafe?"

"Jo, dvojitého turka. "

Káva dráždivě zavoněla prostorem a obě jsme si sedly proti sobě.

"Marcelo, já to nedokážu říci tak jednoduše. Víš, seznámila jsem se s jedním mužem. Náhodně, a ulici. Pozval mne na schůzku v ten den, kdy jsi mi ten román poslala. Je to divný, ale ten příběh stojí mezi mou a tím člověkem. "

"To je divný, Heleno. Co mi to tu vykládáš?"

"Řekla jsem mu, co se mi stalo, v jakém rozpoložení jsem a že bych ho nerada zatěžovala. Pak už mlčel, doprovodil mne na tramvaj a asi se už nebudeme vídat. Alespoň nic takového nenaznačil. Ale když jsem v noci četla ten příběh, začalo se ve mně všechno divně lámat. Je mi jasné, že jakékoliv postoje a úsudky mi Michala nevrátí a já dělám blbost, že se uzavírám do ulity. A když jsem v noci četla, začaly se ty moje tísně a úzkosti rozplývat a rozpadávat a já se cítím teď dvakrát opuštěná. Ztratila jsem zázemí svého smutku a současně i naději na novou lásku."

"Co tedy chceš udělat?"

Dívaly jsme se chvíli jedna druhé do očí a pak jsem váhavě řekla.

"Dočtu to. Ať mne to stojí co to stojí. Zřejmě v tom příběhu je něco, co potřebuji sama prožít."

Spěchala jsem z práce, abych si nakoupila něco k večeři a nachystala se k četbě. Byla jsem nyní klidnější, než včera. Určitě proto, že jsem si to mohla s někým probrat. Zapnula jsem počítač a tajně jsem doufala, že mi poslal nějaký vzkaz. Avšak, ani řádek. Můj předpoklad, že se už asi nesejdeme, byl správný. Pak jsem otevřela soubor, v kterém jsem měla uloženo to zvláštní dílo a pokračovala jsem ve čtení. Znovu mne ovládl pocit pokoje a vnitřní blaženosti a bylo mi, jako bych stála uprostřed krásné jarní přírody, všechno kolem me kvetlo a bzučelo, na nebi pluly bílé mraky a slunce se odráželo v mé duši. Blížila se půlnoc a já jsem se rozhodla, že půjdu spát, abych si odpočinula. To dílo vykonalo své poslání. Zbývalo ještě pár kapitol.

"Tak co?" zeptala se mne Marcela ráno.

"Je to úžasný. Nevíš pořád, kdo to napsal?"

"Nevím, ale nebudeme mu nic psát."

"Radši ano. Třeba se pak dozvíme, kdo to je."

"Ty jsi na něho tak zvědavá?" zasmála se Marcela.

"Jo, vždyť je to úžasná věc. Prožívala jsem fantastické stavy. Ten člověk mi obrátil svět."

"No, asi se příběh dostal k tobě proto, že jsi ho potřebovala. Je to ale náhoda."

"Víš, ještě před pár dny jsem si myslela, že dostanu od Michala nějakou zprávu pro útěchu. Já vím, je to blbost, ale zdá se mi to tak šílené, že najednou odešel. Vždycky, když jsme se spolu loučili, tak se za mnou ohlížel a mával mi, dokud jsme jeden druhému nezmizeli z očí. Víš, proto. ." rozplakala jsem se. Ale kupodivu, už to nebyl ten bolestivý žal.

Celý den jsem čekala, jestli se Kellner neozve. S tím vyplaveným smutkem bych byla již příjemnější. Chvíli jsem si vyčítala, že jsem se tak chovala, chvíli jsem si říkala, že jsem byla prostě upřímná. A když ani večer nepřišla zpráva, rozhodla jsem se, že ho sama vyhledám. Třeba na to čeká, doufala jsem. Celý příští den jsem žmoulala mobil v ruce a prala se s myšlenkou, jestli mu mám zavolat a co mu řeknu, když se k tomu odhodlám. Blížil se konec pracovní doby a já neměla pořád rozhodnuto. Ale těšila jsem se, že si budu zase večer číst a možná,. že budu přivedena na nápad, jak vrátit zpátky svá slova a vysvětlit mu všechno po pořádku. Mohl to brát i jako odmítnutí, bála jsem se.

Když jsem večer zapínala počítač, říkala jsem si, jak je báječné si číst a ne koukat na televizi. I to mi ten příběh dal. Kouzlo intimity a vlastního prožitku. Kolem půlnoci jsem příběh dočetla a rozhodla jsem se, že mu ho vrátím sama ze svého počítače s dopisem. Musím mu alespoň poděkovat. Chvíli jsem váhala a pak jsem začala psát :

Milý příteli,

dovolte mi, abych Vám poděkovala za úžasný zážitek z Vašeho románu, který se mi dostal náhodně do rukou. Zřejmě jste se spletl, protože nakladatelství, do kterého jste ho zaslal, nevydává beletrii, ale já i má kolegyně, redaktorka Marcela Peňázová, a jejíž adresu Vaše dílo přišlo doufáme, že jste na svou chybu přišel a dílo se dostalo ke správnému vydavateli. Před tím, než jsem si Váš příběh přečetla, prožívala jsem velmi bolestné období, ztratila jsem milovaného manžela. Během čtení jsem však začala o svém životě hodně přemýšlet a myslím si, že jste mi pomohl víc, než by to dokázal psycholog. Otevřel jste mi krásný a bohatý svět vnitřních zážitků a sebeprožívání a já nyní jen lituji, že kniha nemá další pokračování.

Promiňte mi mou otevřenost, bohužel ani neznám Vaše jméno a adresu a doufám, že můj dopis spolu s dílem obdržíte do své e-mailové schránky. Ctím Vaše autorské právo a proto jsem si ho ani uložila a pevně věřím, že si budu moci brzy zakoupit v knihkupectví.

Ještě bych Vám chtěla říci, že jste mi vrátil naději a víru do dalšího života a já nyní musím napravit něco, co jsem v poslední době hodně pokazila.

Vaše

Helena Schwarzová

Další dny jsem se strachovala, že se mi vrátí tento e-mail nedoručený. Sice se to nestalo, ale odpověď jsem také marně očekávala. Tajně jsem doufala, že se autor odhalí a tak ukojí mou zvědavost. Marcela se mne také vyptávala, ale já ji nemohla nic pozitivního říci.

Blížily se vánoční svátky. Všichni mne zvali, abych přišla na štědrovečerní hostinu, ale já odmítla. Chtěla jsem být sama, rozsvítit si vánoční stromeček a prožít si po svém. Do štědrého dne zbýval týden, když jsem obdržela výzvu, že mám a poště balíček. Byla jsem zvědavá, kdo mi co posílá, odesílací adresa byla z Prahy. Přešlapovala jsem na poště skoro hodinu, než jsem se dostala na řadu. Paní za okénkem chvíli zkoumala oznamovací lístek a pak mi balíček předala. Měl formát knihy. Ani jsem se nepodívala, kdo to posílá a nedočkavě jsem roztrhla obal. V rukou jsem držela knihu : "Jan Kellner, Čekání na nový úsvit". Sedla jsem si na židli v hale a otevřela jsem ji. Bylo tam věnování. A dopis, zalepený v obálce.

Až doma jsem ho rozlepila a celá rozechvělá jsem začala číst :

Milá Helenko,

dovolte i mně, abych Vám poděkoval za to, že jste mi vrátila můj rukopis, který jsem omylem zaslal Vaší redakci. Zjistil jsem to hned druhý den po odeslání, svou chybu jsem okamžitě napravil a jak vidíte, držíte v ruce román, který jsem dokončoval v době, když jsme se seznámili.

Neměl jsem odvahu Vás kontaktovat po tom, co jste se mi svěřila a chápal jsem, že potřebujete čas se rozmyslet, jak žít dál. Náhoda tomu však chtěla, abych Vám nepřímo předal poselství, naději a víru i sílu překonat Váš hluboký smutek.

Nyní vím, že jste již pochopila, že musíte v životě pokračovat a pokud smím doufat v naše další kontakty, napište mi prosím: Napište mi dlouhý dopis o tom, co cítíte a v co věříte, protože na něho čekám s nadějí, že Vás opět uvidím.

Nyní odjíždím do Spojených států na stáž a vrátím se někdy v březnu. Do té doby buďte hodně zdráva spokojená a přeji Vám krásné Vánoce.

Váš

Jan Kellner

Dopis jsem uložila do krabičky se svými maličkostmi a zavřela víko. Za okny začal padat sníh. Přemýšlela jsem o podivnostech, které se udály a pak jsem vzala Michalův obrázek do ruky.

"Nikdo mi nevymluví, můj drahý, že to nebyl tvůj poslední vzkaz do světa živých."

Schovala jsem obrázek za knihy a šla spát. Začínal mi nový život.

V pracovně psychologa bylo sice útulno, ale nějak horko. Alespoň mně se to tak zdá. Můj poslední pohovor před nástupem do zaměstnání. Po všech lékařských prohlídkách se nyní chystá psychologický pohovor, který má určit, zda jsem již nyní a i budu psychicky disponována k výkonu práce, kterou jsem si našla po tom, co jsem se vrátila z několikaměsíční pracovní neschopnosti.

Psycholog je příjemný muž, jak vidím. Sedím proti němu a díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mne zkoumá, cítím, jak mi z mého pohledu krade mé pocity a má tajemství, které jsou schovány pod mými myšlenkami a pocity. Je ať se me už na nic neptá.

Proč bych se měla vracet ještě po tom všem do těch dnů, které mi navždy vzaly minulost? Pro mne bylo nyní důležité získat slušnou práci. Se synem jsme přišli o domov, jsem to nyní já, která mu musí dát bezpečné zázemí.

V očích lidí v našem městečku mám různou pozici. Jedni mne litují a druzí mnou opovrhují. Jsem poznamenána pověstí týrané ženy. Jedni si myslí, že jsem měla mlčet a řešit své problémy smírně s ohledem na manžela a jeho rodinu, která se vždy těšila dobré pověsti a druzí se domnívají, že jsem mlčela a snášela to až moc dlouho. Nevím, jak jsem se měla nejlépe zachovat, udělala jsem všechno, co jsem cítila, že je správné.

Sedím tedy v pracovně psychologa, který mlčí a dívá se mi do očí. Čeká, až začnu sama.

"Jsem připravena," říkám rozhodně a on si nasazuje zlaté brýle.

"Vystudovala jste obor psychologie práce se zaměřením na manažery. Jak jste uvedla ve vašem životopisu, po dvou letech praxe jste se vdala a zůstala jste v domácnosti. Brzy na to se vám narodil syn a vy jste se o něho starala do věku tří let. V průběhu mateřské dovolené jste pro místní policii a obecní úřad zpracovávala testy pro výběr nových uchazečů do zaměstnání na živnostenské oprávnění."

"Ano," odpověděla jsem.

"Váš manžel nesouhlasil ani po skočení mateřské dovolené, abyste nastoupila do práce a tak jste pokračovala v činnosti doma."

"Ano."

Vyvstala mi vzpomínka na to ráno, kterým se začaly všechny potíže.

Manžel se právě chystal k soudnímu jednání. Byl společníkem v advokátní kanceláři svého přítele a spolužáka.

"Prosím tě, nezapomeň odpoledne vyzvednout z čistírny můj oblek, " volal a mne z koupelny.

Slyšela jsem, jak pouští vodu do vany.

Můj mozek zachytil signál – jít do čistírny – jako první povinnost. Ano, půjdu tam, to víš.

Když se vrátil z koupelny, byl oholený, oblečený a usmíval se.

" Tak pa, dnes mne čekej až o šesté, " řekl mi na rozloučenou a políbil mne na tvář.

"A Pavla odpoledne vyzvedni ze školky. Skoč za matkou, jestli nepotřebuje nakoupit a ukliď ve spíži. Večeři připrav na šestou hodinu. "

Pavlík ještě spí ve svém pokoji. Má malér. S klukama si hrál na policajty a zloděje a rozbil paní Frankové okno. Chytla ho přímo při činu. A to syn váženého člověka nesmí dělat, to ne. Oba jsme to pěkně od manžela schytali. Náš tatínek má strach, aby na jeho pověsti neulpěl sebemenší šrám a tak nás pořád utahuje a utahuje.

Zvláštní, když ho líbám, že se mne ani nedotkne. Vyprovázím ho očima a jsem už několik let ráda, když je pryč z domu. Přiznávám to.

Dvanáct let manželství! Bez vášně, bez romantiky. Prostě manželova instituce. Chladné polibky, jako bych líbala strýce a ne manžela, brr. Nejdůležitější je pořádek v domě, pořádek v rodině, aby bylo včas uvařeno, všechno to u nás klape jako v armádě.

Psycholog si mne dál měří očima.

"I když jste měla na starosti provoz celé domácnosti," pokračuje ve svých dotazech, "svou práci jste vždy dělala pečlivě a nikdy nebyly vůči vám žádné připomínky. Domníváte se, že byste nyní bez problémů zvládla osmihodinovou pracovní dobu , péči o dítě a o domácnost, když jste nyní rozvedená?"

"Přemýšlela jsem o tom," odpovídala jsem klidně, "a jsem přesvědčená, že bych se zcela přizpůsobila. Syn mi nedělá žádné problémy a obě babičky jsou připraveny pomoci, pokud to bude práce vyžadovat."

Snažila jsem se tvářit sebevědomě a rozhodně, ale ty vzpomínky mi způsobovaly vnitřní třes. Jsem nyní rozvedená žena. Celý velký dům mám na starosti. Chtěla jsem ho vyměnit za menší byt, ale rodina mne přemluvila, abychv něm zůstala. Slíbili mi, že mi budou pomáhat. Zatím se tak děje, ale s podmínkou, že se nepřestanu stýkat s manželovou maminkou, která miluje Pavlíka.

Manžel byl ke mně pozorný, dokud se nenarodil Pavlík. Pak si mne zařadil do šuplíku "matka" a já měla čím dál větší jistotu, že pokud se mnou občas miluje, tak proto, že je prostě ženatý. Hraji si na spokojenou, ale nejsem. Při milování vzdychám, jakoby mne to uspokojovalo, ale neuspokojuje. Nikdy si nezměnil vodu po holení, umývá se stále stejným mýdlem.

Dělala jsem, že jsem šťastná a projevovala mu něžnosti při našich intimních chvílích, ale jemu nejvíce záleželo vždy na tom, abych se starala o Pavlíka, o domácnost a o něho. Všechno ostatní v mém životě bylo podle něho nedůležité, nepřínosné a bezvýznamné.

Psycholog obrací listy a čte si. Pak si sundává brýle a dívá se mi přímo do očí. Není to nepříjemné.

"Ale život se neskládá jen ze samé práce a starostí. Z toho, co o vás vím a co si zde říkáme, nemůžete ve vašem věku jen pracovat a starat se o domácnost. Pomýšlela jste někdy, i po tom všem, co jste prožila, na to, že si najdete jiného partnera?"

Chyták, pomyslela jsem si a znejistěla jsem. Proč se mne na to ptá? Když řeknu ano, budou si myslet, že si brzy opatřím manžela a na práci se vykašlu. Když řeknu ne, budu vypadat, že nejsem normální, jako nějaká uuťápnutá ženská, které život úplně zabalila.

Jak z toho? Jak, proboha, z toho? Nesmím dlouho mlčet a dlouho se rozmýšlet.

"Pochopitelně, že kdybych potkala vhodného partnera, který by měl i rád Pavlíka, že se nebudu zdráhat se znovu vdát. Ale rozhodně už nezůstanu v domácnosti."

Podívala jsem se psychologovi do očí a on se na mne usmál. Ta odpověď byla asi dobrá. Chvála bohu, už aby ten výslech skončil.

"To je dobře, že si to myslíte. Člověk má prožívat lásku a štěstí. No, zatím jste toho moc pěkného v manželství nezažila."

Chvíli zase listoval ve spise a zřejmě mi tím dával prostor k dalším myšlenkám.

Nezažila. To má pravdu. Ale za to jsem poznala, že mám pro někoho přeci jenom cenu. A v té době to pro mne znamenalo víc, než láska.

Na stanici městské policie nastoupil nový velitel. Vysoký, světlovlasý, štíhlý a vypracovaný, tvrdý a přísný na pohled. Viděla jsem ho ráno, když jsem běžela pro čerstvé rohlíky. Stál ve frontě jako všichni a prohlížel si zboží na regálech.

"Tak co si dáme, pane veliteli?" oslovil ho pan Oplt za pultem.

"Jednu mattonku a hořkou čokoládu."

"A jakou? Máme tady výběr, vyberte si."

Zaplatil a vyšel z obchodu. Když jsem také vyšla, čekal na mne.

"Měl bych pro vás práci," řekl mi a zakousl se znovu do čokolády.

"Ano? " zeptala jsem se zvědavostí.

"Potřebuji otestovat pár nových uchazečů. Chci je nasadit do té nové panelové výstavby. Je tam pár lidí, co začínají dělat potíže. Nechci tam posílat svoje chlapce, znají se s nimi, nedělalo by to dobrotu. "

"A kdy dostanu podklady?"

Byla to věcná otázka, za kterou se však skrývala touha konečně dělat něco, co má opravdu pro mne nějaký smysl.

"Dnes odpoledne se za mnou zastavte. Ve 14,00 hodin na vás budu čekat v kanceláři."

Odemkl policejní vůz a nastoupil do něho. Ještě o mne zavadil úsměvem. Opětovala jsem mu ho. Přesně ve dvě hodiny jsem vešla jsem do jeho kanceláře.

"Dobrý den, vy jste přesná jako hodinky. No, musím vám říci, že tuto práci musíte udělat zde, na stanici. Nechal jsem vám, pro tyto účely, zřídit novou kancelář. Nemám rád, když se vynášejí ze stanice spisy. "

Vstal a otevřel dveře. Útulně zařízená kancelář, květiny nechyběly. Ani obrázky hor. Pohodlné křeslo, počítač. Záclony na zamřížovaných oknech.

" No, já se omlouvám, že jsem vám to neřekl předem. "

A to bylo všechno. Ani jsem nehlesla. Jen co tomu řekne Jindřich, že nebudu už přes den doma. Vrátila jsem se kolem páté hodiny a postavila na večeři. Jindřich ten den přišel domů dřív. Samozřejmě, že už věděl, že si mne velitel najal a tvářil se nepříjemně.

"Ty jsi nechal Pavlíka u babičky?" zeptala jsem se ho.

"Jistě, protože si musíme dnes říci pár zásadních věcí."

"Jakých?"

Psycholog přerušil tok mých myšlenek.

"Myslím si, že mohu napsat doporučující posudek. Pošlu ho vašemu zaměstnavateli. A přeji vám, aby se vám nejen v práci, ale také v životě dařilo."

Podala jsem mu ruku a vyšla jsem z jeho pracovny. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Zamířila jsem do odlehlého parku a sedla si na lavičku. Kolem dokola nebylo živé duše. Vrátily se mi vzpomínky na otřesné události. Myslela jsem si, že jsem z toho venku, ale ten pohovor mi znovu otevřel brány mých tíživých pocitů a já si nebyla už tak v tu chvíli jistá, že všechno zvládnu. Ještě to bylo všechno příliš živé.

Tedy, manžel začal na mne křičet, že si takhle tedy domácnost nepředstavuje, že je všude bordel, že já jen sedím u počítače a ani si nevšímám kluka. Neřekla jsem ani slovo, poprvé jsem dostala pořádnou pracovní příležitost. Slzy se mi hrnuly do očí, cítila jsem se ponížená a nešťastná. Uvědomila jsem si, že žárlí na mou práci.

"A v sobotu tu vygruntuješ a dáš všechno dohromady. Jestli chceš pracovat, tak se musíš starat o domácnost a rodinu jako jiné ženy. Ta tvoje výplata není žádný příspěvek do domácnosti. To je jen sranda. Já jsem si tě vzal ne proto, abys chodila do práce, ale abys ses starala o domácnost. "

Bouchl dveřmi a zalezl do své pracovny. Schoulila jsem se do sebe. Byla to sice první, ale vážná krize. Ne proto, že bych zanedbávala své povinnosti, ale proto, že můj manžel ztratil svou slepičku, kterou nacházel vždy tam, kde ji chtěl mít.

A já začala myslet vlastní hlavou. To bylo to nejhorší, ale pro manžela. Do popředí se vystoupila moje osobnost, která byla potlačována povinnostmi a poměry, v kterých jsme, bezmyšlenkovitě žili.

Tu noc spal ve svém pokoji. Ráno jsem našla na stole papírový pytel s jeho nevypranými dvěma košilemi a ponožkami s nápisem "Vyprat a vyžehlit". Nechtěla jsem dělat problémy. Uklidila jsem kuchyň, prádlo jsem hodila do pračky a Pavlíka vypravila do školy. Naštěstí zatím netušil, co se kolem něho děje a asi dít bude. Ale i přes tu úzkost jsem se vypravila do práce a tam ze mne všechno spadlo. A pak, odpoledne jsem běžela domů, abych mu vyžehlila ty košile a srovnala ponožky, než se vrátí. Ještě tak stihnout uvařit večeři. Pavlík byl u babičky, jeho matky. Bylo šest hodin, když jsem slyšela auto.

Roztřásly se mi ruce. Přišel s Pavlíkem. Chystala jsem na stůl večeři. Neřekl ani slovo, sedl si ke stolu a čekal, až mu prostřu. Pavlík si šel umýt ruce.

Celý večer jsme se věnovali Pavlíkovi, než si šel lehnout. A pak jsme osaměli v pokoji. Pustil televizi a chvíli se díval na zprávy. Pak se ke mně obrátil a řekl – přines mi sklenici minerálky -. Šla jsem do kuchyně, nalila jsem mu do sklenice minerálku a přinesla jsem mu jí. Ani nepoděkoval a věnoval se dál televizi. Bylo to tak zlověstné. Bála jsem se ho. Poprvé jsem se ho bála.

Řekla jsem mu dobrou noc a chtěla odejít. Vstal a chytil mne za vlasy a surově mne za ně zatahal.

"Jestli budeš vzdorovat, tak ti předvedu, co umím. Byl jsem na tebe celou dobu hodný, i když jsi nikdy na moc jako manželka nestála. Ale ty budeš plnit povinnosti, jak se sluší a patří."

Udeřil mne několikrát do zad a do břicha. Nikdy v životě jsem necítila takovou hanbu. Takový šok. Nechal mne tak a odešel do svého pokoje. Od té doby bylo u nás peklo pro maličkosti. Jediný neumytý hrnek mi vysloužil herdu do zad. Byla jsem v pasti. Kdo by uvěřil, že mne tak vážený člověk doma mlátí a týrá?

Takové utrpení, taková hanba, taková hrůza.

A tak jsem se rozhodla, že se svěřím právě jemu, i když jsem měla obavu, že ztratím všechny sympatie a možná i tu práci, kterou mi svěřil. A tak jedno odpoledne jsem zaťukala na dveře jeho kanceláře.

"Potřebovala bych s vámi soukromě mluvit," začala jsem.

"Tak jste konečně našla odvahu?" usmál se na mne.

"Jak to myslíte?" zarazila jsme se.

"Na malém městě se nic neutají. Tak povídejte."

Seděl za stolem, měl sepjaté ruce a poslouchal mne. Když jsem v pláči svůj příběh dopověděla, vstal a přešel místnost. Dlouze se na mne zadíval..

"S ohledem na to, že jste vdaná žena, jsem neměl odvahu s vámi promluvit, aby si to lidé zase nevykládali jinak. To, že jste mi svěřila své tajemství, toho si vážím. Mohu vám pomoci, ale to bude pro vás znamenat velmi těžké rozhodnutí."

"Jaké?" zeptala jsem se.

"Rozvod."

Na manžela jsem tedy podala trestní oznámení. Celé městečko bylo vzhůru nohama. Ustála jsem veškeré vyšetřování a posměšky i výhrůžky. V té době se ke mně otočila zády celá rodina. Až u soudu jsem o sobě slyšela o sobě takové věci, že jsem žasla, kolik zášti a nenávisti ke mně manžel a jeho svědci chovali. Až po třetím stání jsem se zhroutila. Půl roku jsem docházela na psychiatrii, kde mne pomalu dávali dohromady. Jindřich z toho vyvázl s podmínkou a odstěhoval se do Prahy. Dům mi zůstal na krku jako připomínka minulosti.

Hodiny právě odbíjely čtyři. Zvedla jsem se z lavičky a zamířila si to k domovu. U chodníku zabrzdilo auto.

"Pojďte si nasednout," řekl mi známý hlas, "před chvílí jsem dostal zprávu, že jste prošla testy. Jsme vlastně už kolegové."

Sedla jsem si vedle něho a zabouchla dveře.

Sáhl do přihrádky a vyndal malou čokoládu.

"Dejte si. To uklidňuje."

Usmála jsem se. Dotkl se mé ruky a já ji neodtáhla.

Na naši svatbu se sešlo mnoho lidí. Byli zvědaví, někteří nám to přáli, jiní jen přihlíželi. Pavlík byl ze všech nejpyšnější. Já mám jediný úkol – zapomenout na minulost a těšit se z nového života. Dostala jsem prostě další šanci.

Nikdo nestojí o to, aby prožíval ve snách jakékoliv hrůzné obrazy a zážitky. Ale přesto,někdy se stane, že se probouzí cosi v nevědomí, o čem neměl člověk ani tušení a najednou se stává nechtěným protagonistou příběhu, na který by rád zapomněl. Víte, jsou lidé, kteří mají, i bez vlastního přičinění, schopnost nahlédnout do prostorů, kterým staří Řekové říkali Tartaros. Mluvilo se o něm jako o mohutné propasti se železnými zdmi a branami a leží tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Železná kovadlina by ze zemského povrchu padala na její dno devět dní a nocí, říká se. Je tam třikrát větší tma než v noci na světě.

Ano, hrůza, nekonečná hrůza pro ty, kteří byť na prchavý okamžik svého snu spatří ta osamělá, děsivá místa.

Nedávno mi zavolala jedna paní, že by si chtěla se mou o něčem promluvit, jestli bych si na ni neudělala čas. Ptala jsem se, jak na mne přišla. Prý z doslechu od člověka, který mne zná a který mne doporučil, že prý umím naslouchat druhým. A tak jsem ji pozvala k rozhovoru do svého domu. Po pár běžných slovech na seznámení jsem ji vyzvala, aby mi vyprávěla, co ji tíží.



"Zdálo se mi," říkala pomalu a svírala mou ruku,"že jsem na nějakém večírku. Viděla jsem své známé, přátele, kolegy z práce."

Odmlčela se a s vděkem přijala šálek horké kávy, který jsem ji nabídla. Myslím, že se trochu uklidnila, ale její výraz se příliš nezměnil.

"Měla jsem na sobě šaty, které mne velmi tísnily. I ozdoby, které jsem měla ve vlasech, byly těžké. A já jsem si říkala: "vydržím to, však tu nebudu věčně."

Opět se odmlčela a dívala se před sebe, jakoby přemýšlela o slovech.

"Promiňte, těžko se mi o tom mluví. Nemohu najít vhodná slova, abyste mne správně pochopila."

"Klidně mluvte dál, myslím, že vás pochopím."

Dotkla se mé ruky a pak ji stáhla zpět.

"Dobře, tedy budu pokračovat."

Přikývla jsem. Jistě si byla vědoma, že na mne přenese ten zážitek, který mi z paměti jen tak nevymizí. Ale já se cítila silná a hlavně, toužila jsem té paní pomoci.

"Najednou jsem začala poklesávat v kolenou a slyšela jsem hlas, který se mne ptal, jestli mi není nevolno. Bylo mi opravdu zvláštně. Jako bych ztrácela tělo. Popadla mne závrať. Ale nepadala jsem dopředu. Špičky nohou se zvedly a já se točila dozadu. Strašná závrať a rychlost, jakou jsem se řítila do nějakého prostoru mne, však zpočátku nezbavila jasného vědomí. O to bylo horší mé počáteční utrpení."

"A při tom letu jste něco spatřila?"

"Jen se kolem mne všechno míhalo, světla, barvy, předměty. Nevěděla jsem, kam letím. Ale najednou mne prostoupil pocit lhostejného klidu. Přestala jsem si uvědomovat své individuální pocity."

"Jaké pocity? Upřesněte to."

"Nuže, myslím, že ten strach, který mne na počátku popadl, byl z toho, že se něčemu vzdaluji, že něco ztrácím, ale po krátké době mi to byla jedno."

"Snad smíření?"

"To si neuvědomuji. Byla jsem tak sama se sebou, jak nikdy před tím. Kolem mne se stále míhala světla a já se zcela vzdala svému stavu."

"Jak myslíte, že to mohlo dlouho trvat?"

"Nevím. Neměla jsem pojem o čase."

Odmlčela se a já ji nalila do sklenice vodu. Napila se a ubrouskem si otřela rty.

"Mluvte dál," pobídla jsem ji.

"Dobře. Vybavuje se mi, že jsem najednou přistála na zemi a postavila se na nohy. Byla jsem v jakémsi temném prostoru. Kolem mne se míhaly stíny a slyšela jsem vzdálený šumot. Jakoby si mnoho lidí šeptem povídalo. Ale nerozuměla jsem ani slovo.

"Děsilo vás to?"

"Ne, ne, ovládala mne lhostejnost. Netečnost. Jen si pamatuji, že tam nebyla úplná tma, protože jsem rozeznávala tvary. Ale nezajímala jsem se o ně."

"Takže jste se necítila už opuštěná?"

"Necítila jsem nic."

Řekla to smutně a odevzdaně. Pohroužila pohled do sklenice s vodou a já ji chvíli nechala čas na přemýšlení. Z jejího pohledu jsem usoudila, že myslí na podrobnosti svého zážitku.

"A pak jsem spatřila před sebou mohutnou bránu se závorou. Nějak jsem tušila, že mám k ní jít, závoru zvednout ji a projít. Napínala jsem zrak. Jediná barva, která vládla tomu prostoru, byla temně zelená."

"Ta sem ještě nepatří," ozvalo se odkudsi a ozvěna odrážela zvuk jasného hlasu, který se snad lidskému nepodobal. Jenomže já nechtěla zpět."

"Říkala jste, že jsem měla pocit lhostejnosti."

"Ano, to je pravda. Lhostejnost k mému prožitému životu. Ale ne sama k sobě. Já se nechtěla vrátit, byť by ten prostor působil děsivě. Došla jsem až k té bráně a sahala jsem na závoru.

"Ne, prosím tě, neotvírej bránu," slyšela jsem docela hlas mého přítele. Byl tak prosebný.

"Nechci zpátky," řekla jsem.

"Musíš. Ještě jsi všechno neudělala, co máš udělat."

Silou mne otočil zády k bráně a strčil do mne. A tím samým saltem, tentokrát dopředu, jsem zase letěla zpět, pryč z toho prostoru."

Zaryla si prsty do vlasů.

"Čím rychleji jsem unikala z toho prostoru, tím jsem si uvědomovala jasněji, že se vracím zpět do svého normálního života, plného starostí, nesvárů, zloby, nedorozumění, ale musela jsem."

Na chvíli se odmlčela. Ano, člověk, který takové věci vyslechne, nemůže necítit něco zvláštního, co nesouvisí s běžným každodenním životem.

"Probudila jsem se kolem šesté hodiny ráno. Celá zpocená. Do pokoje už svítilo slunce a já se rozhlížela kolem sebe. Všechny věci byly na svém místě, ale přesto, všechno se mi zdálo jiné. Vstala jsem, uvařila si kávu a podle svého zvyku jsem se podívala na internetová zpravodajství. Ticho prořízlo zvonění mobilu. Přijala jsem hovor, ani jsem se nedívala, kdo mi volá.

"Hanko, jsi v pořádku?"

"To byl ten váš přítel, co stál u té brány a poslal vás zpět do života?"

"Ano, uhodla jste. Zeptala jsem se: "Proč si myslíš, že nejsem?"

"Zdál se mi nějaký divný sen," řekl mi a já jsem se ho neptala, o čem byl.

"Hanko, jsi tam?"

"Ano, jsem, Poslouchám tě," odpověděla jsem.

"Zdálo se mi," řekl,"že jsme byli spolu v nějaké divné jeskyni."

"Prosím tě, ty jsi zase přetažený," odpověděla jsem. Neměla jsem nejmenší chuť jeho vyprávění poslouchat. Vždyť jsem byla ještě celá roztřesená z těch zážitků. Nyní, když jsem zase plně vnímala svou tělesnost, jaká to byla podivná, chladná, bezcitná a nyní z mého pohledu, nesnesitelná hrůza. Byla jsem smířená ze smrtí."

"Proč myslíte, že se vám to zdálo?" zeptala jsem se ji.

"Těžko říci. Také jsem o tom uvažovala. Je pravda, že nějakou dobu jsem prožívala velmi těžké chvíle v práci. Byla jsem unavená a málo jsem spala. Až jsem se cítila a dně, tak jsem se svěřila právě tomu svému příteli. Vyprávěl mi, jaké má on problémy a shodli jsme se na tom, že by bylo nejlepší vyhledat nějaké osamělé místo v přírodě a opustit svůj každodenní stereotyp."

"A hovořili jste o svých představách?"

"Ano, vlastně ano. Vyprávěl mi o jedné jeskyni v místě, kde žije, že tam se smí říkat pravda. Smála jsem se tomu. Docela dobře jsme se tenkrát bavili o svém úniku. Netušili jsme, rozhodně ne já, že se mi moje lehkomyslná touha promění v takový úděsný sen. Co si o tom vlastně myslíte?"

"Nuže. Když odhlédnu od všech učených pouček, od všech vysvětlení na základě vědeckých poznání, pak bych se přiklonila k tomu, že jste byli vyslyšeni. Možná, že jste v duchu vyslovili přání, vzhledem k vašim nedobrým prožitkům z běžného života, se vzdálit tomu všemu a možná také, že to bylo hodně silné přání. Vždyť jste říkala, že to začalo na nějakém večírku. Rozpoznávala jste jasně tváře, hlasy a prostředí. Ty šaty a ozdoby, které vás tížily, zosobňovaly tíhu starostí, problémů a zklamání, kterými jste procházela. A přiznala jste, že vám bylo nejlépe, když jste se stala ke všemu lhostejnou."

"To je pravda, ten pocit si stále a nejsilněji pamatuji. Ale co tam dělal on?"

"On je vaším strážcem. Byl tam poslán, abyste neprošla branou. Měla jste jen spatřit a zažít to, co jste si neuvědoměle přála."

"Copak je to tak nebezpečné si něco přát?" usmála se za celou dobu snad poprvé.

"Možná, že vaše pocity utrpení a nechuti k prožívání takového života, jaký jste nucena vést, byly tak silné, že oslovily vaše pomocníky. Vyslala jste signál zoufalství a touhy. Bylo vám předvedeno, jak by vypadal svět, kdyby se vaše přání naplnilo nebo, v jiném ohledu, měla jste jedinečný zážitek umírajícího člověka. Jako varování."

"Myslela jsem si to. Ale spíše bych čekala něco jako nebe."

"A vy jste se dostala do opačného prostoru. Uviděla jste něco, co charakterizovalo rozpoložení vaší mysli. Temnotu, která vás ovládala vlivem vašeho nesmiřitelného postoje k problémům, které běžně prožíváte. A po tom snu máte nějaké změněné pocity?"

"Je to ještě příliš brzy, abych o tom uvažovala. Ale rozhodně necítím už tolik odporu a zloby, jako dřív. Myslím, že jsem ztratila vyhrocené negativní reakce a to si uvědomuji snad nejjasněji."

"Takže, když to shrneme, dostalo se vám nejvyšší pomoci, jaké jste jen mohla žádat."

"Ano, snad ano. Řekla bych, že je pravda, že člověk nikdy neví dne ani hodiny, kdy odejde z tohoto světa a tak by se měl snažit si udržovat smírnou mysl."

"Zřejmě si stále uvědomovat," doplnila jsem ji," že z jak naladěnou myslí bude odcházet, do takového stejného prostoru vkročí."

"Kdybych to sama nezažila, tak bych tomu nikdy nevěřila."

Usmála jsem se na ni.

"Někdo nahoře vás mám velmi rád a dal vám šanci."

A myslela jsem to upřímně. Odcházela s večerem spokojená a její oči zazářily, když se loučila u dveří. Zamkla jsem za ni a vrátila se zpět do pokoje, kde jsme seděly. Uklidila jsem nádobí a pak si sedla do křesla. Přemýšlela jsem o tom všem a neměla jsem pocit, že jsem se v něčem mýlila. Vím, že člověk si má dávat pozor na to, co si v hloubi duše přeje a o co si vlastně říká.

Je mi dvaačtyřicet let a pracuji jako manažerka jednoho časopisu, zaměřeného na ženy. Vystudovala jsem novinářskou a filozofickou fakultu v oboru dějiny umění. Od počátku mého studia jsem měla jediný plán: pracovat někde, kde se to hýbe událostmi a k tomu v zajímavých oblastech. Do mého původního plánu, pokud jsem byla mladá, jsem nezařadila úmysl založit rodinu.

Mám přítele, kterého prostě "mám". Pracuje jako manager jedné velké firmy a zásadou našeho vztahu je: neplést se jeden druhému do kariéry. Snad proto bydlíme každý zvlášť a pouze se navštěvujeme ve dnech, kdy máme na sebe náladu. Moje přítelkyně si myslí, že jsem si to báječně zařídila a že můj přítel je velmi přizpůsobivý a chápající muž. Ne, není to tak, jak to vidí ostatní. Často jsem přemýšlela, jestli nám nechybí láska. Takové nápady mám od té doby, co jsem dostala na starost rubriku "Povídání pro ženy". Jen občas, po očku, pozoruji své kolegyně, jak zápasí ve vztazích, a říkám si, že bych to nezvládla, protože moje city jsou sterilní, neplodné. Nevím, jak začít a kde začít. Ale mému partnerovi to nevadí. Je stejný jako já. Vyhovujeme si, protože náš život je moderní, bez velkých emocí. Ano, někdy mi chybí vášeň, žárlivost, cokoli, co by mi řeklo, že mne miluje. Snažila jsem se o tom mluvit kolikrát, ale usmál: "Není nám dvacet. " A já se ptám sama sebe, co jeho filozofie znamená. Kam mne vede a jestli mne někam vede. Miluji svou práci a vidím v ní svůj smysl života. Ale ve skutečnosti – jsem pouhým pozorovatelem jiných životů a vlastní nežiji. A to je příčina, že beru léky, potlačující stress. Beru je tajně, protože nosím světu na odiv trvalý úsměv spokojené, moderní a vyrovnané ženy. Navštěvuji večírky a bavím se s vlivnými lidmi. Přijdu domů a najdu prázdnotu, protože jsem si to tak "báječně" zařídila. Ani můj intimní život není v pořádku, ale uhasly ve mně všechny ohýnky, když jsem je přestala živit. Bylo to úmyslné. Touha, řekla jsem si, mne odvádí od cesty, kterou jsem si předsevzala. Příliš bych lpěla a trpěla jeho nepřítomností. A tak jsem pomalu vychládala a přestala jsem si spřádat své tajné ženské sny. Vím, že ani nejlepší make-up nepomůže dát mé tváří svůdnosti, která by přitahovala muže až k bodu, kdy mne požádají o tanec, o důkaz lásky a vzájemné prolínání mužských a ženských sounáležitostí. Jsem však, jak jsem už řekla, žena, která se zřekla takového života a nyní už nemám možnost změnit názor. Rozejít se s ním nechci, žít s ním nechci, ale chci ho mít. Protože jsme oba ve věku, kdy potřebujeme jeden druhého jako jistotu.

Počátek událostí tohoto příběhu byl nevinný. Jsem však přesvědčená, že už ho sám osud nastavil tak, že mne učinil pouhou figurkou ve své hře. Jinak nechápu, jak mohlo dojít k takovým proměnám všech věcí, které fungovaly celé roky naprosto bez chyby a zaváhání. Začalo to jednoho rána, kdy jsme spolu snídali. Blížila se dovolená:



"Pojedeme letos na dovolenou do Krkonoš?"zeptala jsem se u snídaně svého přítele.

"Já nemohu,"odpověděl.

"Tak pojedu sama," rozhodla jsem se.

"Čím pojedeš?" zeptal se mne.

"Auto ti nechám, " řekla jsem s úsměvem. Proč bych nakonec nemohla jet vlakem

"Tak zítra jedu," řekla jsem rozhodně.

Přikývl a neřekl nic. Nakonec, vždyť je to jedno. Mobil máme, počítač si beru sebou a v penzionu je možnost napojení na Internet. Spojení máme. To nás uspokojuje. Počítač nás "osvobozuje" od každodenních lidských kontaktů a stírá chyby, které vznikají emocemi nedorozuměními v komunikaci žena-muž. Dá se více přemýšlet, co řeknu či co odpovím na otázky. Přitom mi nevidí do očí, ale může číst, co napíši. Opravdu, funguje to báječně. Celé roky se takto "sbližujeme. "

Do penzionu, kde jsme původně měli pronajatý pokoj, jsem dojela až večer a hned se ubytovala. Zrovna začínaly zprávy. Měla jsem sice puštěnou televizi, ale nesledovala jsem ji. Zapnula jsem notebook a na napojila se na Internet. Hned naskočil. Odpověděla jsem svým přátelům na několik e-mailů, podívala se na krásné spamy. Spokojeně jsem si lehla na válendu a prohlížela si pokoj. Takové intimní prostředí! Škoda, napadlo mne, že jsme nemohli jet spolu! Oba potřebujeme změnu prostředí. Oba potřebujeme trochu čerstvého vzduchu.

Skoro jsem usínala, ale z příjemného rozpoložení mne vytrhla příchozí pošta. Píše mi máma, proboha. Něco se stalo!

"Viděla jsi zprávy? Byl v nich ten tvůj. Dával rozhovor o tom novém případu, co jste na něm spolu dělali. Tebe tam vůbec nejmenoval. Ale představil kolegyni. Asi bys ses měla vrátit a promluvit s ním. Abys nelitovala. Máma. "

Nedělala jsem nikdy o jeho charakteru velké iluze, ale tohle bylo příliš. Chápu, že je to účelová záležitost a že stejně dostanu zaplaceno, dobře zaplaceno. Tak to prostě chodí! Sad to udělal z důvodu, aby lépe projekt uplatnil a prodal know-how co nejvýhodněji. Mnohokrát jsme o tom mluvili, že je třeba někdy hrát hry, které se líbí ostatním, ale nám se líbit nemusí. Všechno je obchod, řekl tehdy a natáhl se na válendu. Dal si ruce za hlavu a díval se zasněně do stropu. Ale stejně, někde, na mne dosud známém místě, to zabolelo. Cosi ve mně probudilo podezření, nedůvěru a pochybnosti o správné cestě k úspěchu.

Rozhodla jsem se použít malou lest. Napsala jsem mu milostný e-mail. Hlavně jsem zdůraznila, že televizi mám sice na pokoji, ale po celý týden ji neotevřu. Budu se oddávat klidu.

Raději jsem si vzala prášky na spaní.

Probudila jsem se až ráno. Slunce už krásně prozařovalo oblohu a do pootevřeného okna vála vůně z hor.

Rozhodla jsem se, že vyrazím na procházku.

Ještě jsem se podívala na hodinky, bylo půl osmé. V osm hodin se reprizují zprávy, pomyslela jsem si. Podívám se, o čem vlastně mluvil, abych měla klid. Chvíli jsem nervózně čekala. Musela jsem si zapálit cigaretu a nalila si silnou kávu z přistavené termosky. Nikdy jsem pociťovala takový nepokoj. To byly city, kterým jsem se pečlivě až dosud vyhýbala, protože jsem je považovala za kontraproduktivní.

A skutečně. Vedle mého přítele se usmívala – Kateřina Holzová, moje bývalá spolužačka z gymplu, nyní úspěšná právnička. Ano, párkrát jsme se v poslední době sešly v kavárně. Psala do rubriky "Radíme ženám". Zprostředkovala jsem ji tuto možnost prezentace a měla úspěchy. Bylo to příjemné s ní hovořit. V této relaci ji uváděl jako vynikající právničku, s kterou počítá, protože jsme profesionálové a ti se umí vždycky domluvit! Myslím si, že jsem zbledla. Nastoupilo něco, co jsem až doposud neznala. Cítila jsem, že se blíží konec klidu a pohody, protože jsem si byla jistá, že on s ní navázal i mimopracovní vztahy. Znám ho velmi

Je to moje vina. Byla jsem příliš nevšímavá a uhýbala jsem partnerským problémům. A teď se to na mne řítí jako lavina. Všechny citadely, které jsem si v sobě vybudovala proti citovému utrpení, se zbořily.

Vypnula jsem televizi a vyrazila na výlet. Měla jsem sebou plánek cesty, ale můj cíl nebyl pevný. Brzy jsem vyšla z městečka a přede mnou se otevřel krásný pohled na přírodu. Slunce zlatilo kopce, které se majestátně tyčily až k oblakům a v mém nitru stejně tak stoupala bolest i strach z budoucí prázdnoty.

Ne, neplakala jsem a snad jsem měla v tu chvíli, když jsem šla tak sama přírodou, dát všem citům volný průchod.

Je čas pomýšlet na to, pomyslela jsem si, že může dojít v mém životě k velké změně a pravděpodobně ho ztratím. Podle toho, jak se před kamerou choval, jsem pochopila, že to nebylo všechno jen kvůli projektu.

Je ale zvláštní, jak příroda dokáže člověka utěšit ! Kdybych byla zavřená ve své pracovně, bylo by mi hůř. Ale nyní – prostě bylo tak krásně. Obloha modrá a taková vůně se táhla z lesů a mlází. Ptáci, kteří měřili křídly oblohu. Přes louku vedla pěšina, která se stáčela směrem do kopce. Nebyl nijak prudký, stoupal mírně nahoru.

Na kopci jsem spatřila dřevěný dům. Byl napůl skrytý mezi větvemi tří vysokých borovic. Vypadal tak romanticky! A zřejmě je obydlený. Zůstala jsem chvíli stát a rozhlížela se kolem. Pak jsem šla blíž. Uslyšela jsem zaštěkat psa. Ze dveří vyšel vysoký muž a rozhlížel se asi, proč jeho pes štěká.

Uviděl mne, jak pomalu stoupám k jeho domu.

"Dobrý den," pozdravila jsem a usmála se. Protože měl krásné, příjemné oči a klidnou tvář. Protože to byl první člověk na mé cestě, kterou provázela bolest, úzkost a pochybnosti.

"Jdete za mnou?" zeptal se mne též s úsměvem.

"Ale, vydala jsem se na procházku. A cesta mne sem sama zavedla. Mohu si vyfotit váš dům do časopisu?"

"Do jakého?" zeptal se.

"Ale v naší právnické firmě vedeme časopis pro klienty. Vymyslela jsem takovou propagaci. " To jsem si vymyslela. Kdybych řekla, že jde o zejména o ženskou problematiku, asi bych moc nepochodila.

"Jak se jmenuje ten časopis? To bude nějaká pavlač, ne ?"

Rozesmála jsem se. A on také. Jeho smích byl otevřený a příjemný.

"Klidně si ho vyfoťte. Nechcete trochu kávy nebo čaje?"

"Ráda bych trochu kávy. "

"Tak pojďte dál. "

Vešla jsem do útulného srubového domu.

"Tady je to kafe. "

Postavil přede mne hrnek a sedl si naproti mně ke stolu.

Usmíval se a já byla najednou tak v rozpacích!

" Vy jste advokátka, že?"

"Ano."

Ale lhala jsem.

"Hned jsem si to myslel. Vypadáte tak, řekněme odměřeně. Jste vdaná?"

"Ne. "

"Tak, tak. Není nad svobodu," usmál se a pokračoval: " Já to chápu. Žena v tak vypjatém povolání se nesmí zaobírat věcmi, které komplikují profesionální život, aby se neoslabovala."

Nalil si z velké konvice čaj. Podle vůně z meduňky.

"A vy tu bydlíte celý rok?" zeptala jsem se.

"Ne, jen sem jezdím na dovolenou. Líbí se mi tu. Nemám rád velkoměsta. Ale to tam nepište."

"Ne, nenapíšu. Když si to nebudete přát, tak ne. Stejně bych vám dala článek k autorizaci. "

" Tak to jo," odpověděl a s něhou pohladil psa, který mu položil hlavu do klína.

" Nemáte chuť na koláč?" najednou řekl.

Zavrtěla jsem hlavou.

Všimla jsem si, že na zdi visí kytara.

" Hrajete na kytaru?" zeptala jsem se, aby řeč nestála, protože mne začal zajímat a chtěla jsem se dozvědět o něm víc. Snad řekne něco o sobě sám. Ale mlčel a já to respektovala.

"Chcete, abych vám zahrál?" zeptal se s úsměvem. Oba jsme byli na tom stejně, báli se, abychom nenarušili zvláštní atmosféru, která se mezi námi rozhostila.

"Ano," přikývla jsem. Zvedl se a sundal ji ze zdi. Přejel Dlouhými prsty struny a zahleděl se na mne. Bylo to zvláštní, dlouhý, laskavý pohled, čistý a rovný. Neuhnula jsem však očima, naopak jsem se mu zahleděla přímo do očí. První uhnul pohledem a upřel ho na struny. Nadechl se a začal hrát.

Rozeznala jsem akordy Nedvědovy písničky "Hráz".

"Stál tam na stráni dům, v něm židle a stůl,

pár kůží a krb, co dřevo z něj voní".

Každé slovo do mne vjíždělo bolestně a já nyní byla postavená tváří tvář pravdě o mých sebeklamech, lžích z milosti. Dívala jsem se chvíli na něho a chvíli na jeho prsty, jak přejíždí hmatník a drnkají o struny. Píseň mne bolela a otvírala všechny už dávno zabouchnuté dveře k mým citům, přirozenosti, touze po lásce a něze, po normálním životě, kde není žádný byznys, kde se neprodávají krásné úsměvy, za nimiž se skrývá chladná kalkulace. Do očí mi vstoupily slzy a já je neskrývala. Hrál a díval se mi do očí.



Potom přešel k oknu, odhrnul záclonu a podíval se na oblohu.

"Asi se něco blíží. Podívejte, jak se najednou zatmělo. "

Přistoupila jsem také k oknu a zvedla oči k obloze. Stáli jsme blízko vedle sebe, skoro jsme se dotýkali.

"Musím už jít, aby mne nechytla bouřka," řekla jsem, protože jsem se lekla pocitů, které ne mne nastoupily, a to velmi intenzivně.

"No, právě vám to říkám proto, abyste zůstala, " obrátil se ke mně a znovu se mi podíval do očí. Opětovala jsem mu pohled a přitom si neřekli ani slovo. Věděli jsme, tušili jsme, cítili jsme nevídanou energii, kterou jsme neuměli pojmenovat, a proto jsme mlčeli.

A já zůstala.

Přijela jsem domů plná citů, úzkostných myšlenek a stesku. Dobře mi tak, řekla jsem si. Čeho jsem se odříkala, nyní dostávám plnými hrstmi. Ale nebylo to zase tak nepříjemné. Je to bolelo a já neuměla s tím přílivem zacházet. Komu se však svěřit? S kým to probrat? S Miladou, ano, napadlo mne a hned jsem vytočil její číslo. Byla doma, sláva.

"Milado, musím s tebou mluvit," řekla jsem do mobilu.

"Stalo se ti něco?" Její hlas zněl ustrašeně.

"Ne, nebo ano. Nevím. "

"Co je to za hloupou řeč, prosím tě?"

"Milado, já jsem šťastná a zoufalá zároveň," vyhrkla jsem.

"No tak to bude láska," řekla trochu posměvačně," odpoledně v pět U Kocoura. Platí?"

"Platí. "



Připravovala jsem si řeč, ale řekla jsem si, že budu naprosto upřímná. Že se vypovídám i z nevěry a z citů, z pravděpodobné zamilovanosti.

Sešly jsme se a usedli do volného boxu. Objednaly si kávu a zákusek.

"Jeď za ním," řekla mi, když mne poslouchala. Tedy mé výlevy. Zvláštní, když jsem o tom mluvila nahlas, začaly se mé chaotické myšlenky uspořádávat a to, co jsem udělala, mi dávalo smysl.

"Ne, to ne, " bránila jsem se přesto. Byla to hrozná představa, že bych se měla s ním zase setkat, i když jsem si zase neuměla představit, že bych ho už nikdy neviděla.

Byl to obyčejný strach, že bych opětovným setkáním smazala kouzlo okamžiku. Třeba je všechno jinak, než si myslím já.

"Je to proto," pokrčovala, "že jsi dosud žila ve formálním pohodlném vztahu, od kterého jsi nic neočekávala. A najednou se dostavila pravda. Potřebuješ lásku a ty jsi ji utloukala prací. Třeba i ten tvůj od tebe postrádal trochu té něhy a blízkosti. Víš, budu upřímná, chováš se opravdu tak chladně nebo to vyvolává prostředí, že ses nedokázala citově připoutat?"

To byla ta otázka. Nikdy bych tohle neudělala, s neznámým člověkem, na první pohled a bez zjevného důvodu.

Uběhlo pár měsíců. Za celou dobu se můj neznámý nepokusil o kontakt a já vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje. Pamatuji si, že jsem mu řekla, kde máme sídlo kanceláře. Ani jméno jsem si nezapamatovala. Nebylo třeba, stačilo, že byl nablízku. Může mne někdo soudit? Ano, ale pro můj zmarněný citový život v minulosti. Pro tu lásku na jednu noc ne, pokud není pokrytec.



Ještě jsem nebyla stále rozhodnutá k rozbití mého současného vztahu. Ale přesto jsem se ho zeptala, co měla ta relace znamenat.

"Drahoušku," řekl a popíjel přitom koňak, s jedním okem přilepeným na televizi, "už jsme o tom kolikrát mluvili. Svět byznysu je sám o sobě svůj a má svá pravidla. Nepleť ho do normálního života"

"Nejsem si jistá, že právě to je normální. "

"A co je normální? Muchlovat se v posteli, vyznávat si lásku, chodit po přírodě, sbírat kytičky a vzdychat? My žijeme v jiném světě a musíme tvrdě pracovat. Souhlasím, že platím za náš blahobyt tvrdou daň, ale oba jsme si to vybrali. Tak teď to nebudeme zase měnit. "

Pokračoval.

"Ty jsi tam nějak vyměkla, poslouchej," řekl, objal mne kolem ramen. Bála jsem se uhnout, aby nepoznal, že jsem se změnila.

"Udělej nám kafe, koukneme se na film, jo?" řekl mírně a plácl mne po zadku.

Přikývla jsem a rozhodla jsem se, že to s ním potáhnu dál. Co mi zbývalo? To, co jsem prožila, se odebralo do říše mých nejtajnějších snů a přání, ale realita, jaká mi byla nabízena, se silněji upřednostnila. Se vším všudy. Ale bylo to ubohé, hloupé a já se ztrácela a nacházela sama v sobě. Kladl jsem si dotěrné otázky a bál se na ně odpovídat, aby mne pravda zasáhla příliš krutě a silně tak, že ztratím sama sebe v tom světě, který jsme si sice dobrovolně vybrala, ale který zároveň stojí proto mně.



Kolem vánoc jsem navrhla, že pojedeme do Vrchlabí. Souhlasil. Odjela jsem o dva dny dříve. Musel dokončit nějakou práci Rozechvělá jsem odjížděla vlakem do Krkonoš, protože silnice byly dost nesjízdné. Z nádraží jsem se přesunula autobusem do toho samého penzionu. Stejný pokoj, v něm dvě lůžka a jinak, nic se nezměnilo. Dala jsem si přinést konvici s kávou a zapojila počítač.

Podívala jsem se oknem na večerní oblohu.

Hvězdy svítily jak drahokamy. Krásné. Až k pláči krásné. Láska spolu s touhou mne zcela prostoupila. Rozhodla jsem se, že za každou cenu a za jakéhokoliv počasí vezmu lyže a pojedu za ním. Už jsem neměla jediný rozumný důvod, abych tohle neudělala. Kvůli sobě a pro lásku samu. I kdyby to mělo špatně skončit. Musela jsem ten svůj rozpolcený stav vyřešit. Nyní byla příležitost.

Podívala jsem se na předpověď. Mělo být slunečno, nehrozila změna počasí. Vyrazím hned za svítání. Za tři hodiny budu nahoře a pak ať se kola osudu roztočí.

Usnula jsem spokojená se svým rozhodnutím.

Ráno jsem vstala, dala jsem si do termosky horký čaj a vyrazila. I když mne varovali, že se může počasí náhle změnit. Jen jsem naznačila směr, kterým pojedu. S mobilem v kapse a horkým čajem jsem snad mohla přestát i sněhovou bouři, kdyby mne náhodou chytla na cestě.

Ale bylo naštěstí krásně, když jsem se vydala stejnou cestou k domu na kopci.

Byla zasněžená a ještě romantičtější.

Nemyslela jsem na to, co mu řeknu, jestli ho uvidím. Předám mu svůj dárek, který jsem mu koupila a pojedu zase zpátky.

Alespoň sám pochopí, že ta noc nebyla zapomenuta. Chvílemi jsem zůstávala stát a rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem pokračovala dál.

Přejela jsem louku a čekal mne ten kopec, který jsem v létě vyšlapala.

Borovice nad domem byly obtěžkány sněhem. A také střecha měla sněhovou čepici.

Z komína se kouřilo!

Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že jsem musela zastavit a vydýchat se. Blížilo se poledne a z dálky, v tom tichu, se ozývaly kostelní zvony, jejich zvuk se rozptyloval v mrazivém vzduchu.

Už jsem byla docela blízko, když se ozval štěkot. Slyšela jsem jeho hlas, jak napomíná psa.

A pak vyšel před dům a chvíli napínal zrak, než mne uviděl. Zamával na mne oběma rukama. Dojela jsem k němu a on mne prudce objal a líbal do vlasů.

Zavedl mne dovnitř a lyže mi postavil na zápraží.

"Přišla jsem ti popřát k vánocům a přinesla jsem ti něco pod stromeček. "

"Já taky pro tebe něco mám," usmál se.

"Neříkej, že jsi věděl, že za tebou přijdu. "

"Věděl nebo nevěděl?" vyslýchala jsem se ho nad hrnkem meduňkového čaje.

"Věděl a čekal. Věřím v lásku a tehdy, když jsme spolu byli, jsem v ní uvěřil. "

Vyndala jsem úhledný balíček, v kterém jsem měla pro něho dárek. Všechna alba Jana Nedvěda. Rozbalil ho a dal se do smíchu. Trochu mne to zarazilo.

"Z toho si nic nedělej, že se směji. Mám Nedvěda rád. Ale nikdy jsem si jeho CD nekoupil. "

"Tak, tady máš taky dárek," řekl mi a podával mi také úhledný balíček. Rozbalila jsem ho. Byla tam také cédečka. Vzala jsem je do ruky a prohlížela si je. Kurt Jelinek, Romatická flétna, Kurt Jelinek – Vánoce v Berlíně, Kurt Jelinek – České vánoční písně. Psáno německy a vydáno v Německu.

"Toho neznám," řekla jsem

"Ale znáš," smál se a otočil jedno CD. Byla tam jeho fotografie s flétnou.

Dal jedno CD do přehrávače a sedl si do starého křesla, které lehce zavrzalo. Krásná, melancholická hudba mnou procházela a já zavřela oči.

Vzali jsme se za ruce a jen tak tiše seděli a poslouchali.

"A jak to, že mluvíš tak perfektně česky?" zeptala jsem se pak.

"Moje máma pocházela z Čech, táta je Němec, hudební skladatel. To je její dům. Odkázala mi ho. A přála mi, abych v něm prožil velkou lásku. Splnilo se to. Ty jsi ta, která sem měla přijít. "

Zdá se to nyní někomu neuvěřitelné? Cesty osudu jsou neuvěřitelné nyní, když o tom přemýšlím, celý můj dosavadní život probíhal tak, že muselo dojít ke zlomu. Věřím tomu a mlčím. Nebráním se. Prostě jsem vyšla z temnot do světla a v něm stál - můj Kurt.

"Uvidíme se ještě někdy?" zeptala jsem se ho, když se mnou loučil pod kopcem.

"Proč se ptáš tak hloupě? Snad jsme přestáli velkou zkoušku náhody a vyšla. Vždycky budu tady na tebe na tebe čekat. Zde, v tomto domě. "



Všechno začíná znovu a jinak. Měla jsem odvahu rozbít ten nemožný vztah, říci svůj názor, zbavit se prázdnoty a hry, která mne vedla čím dál rychleji do vlastní zkázy a přijmout to, co mi osud nabídl. Velkou lásku, která mne očistila a naučila žít, jak skutečně správně mám. Ještě jsme se nevzali, ale jsme rozhodnuti spojit své životy pro zbytek života. Teď mu zrovna píši e-mail, že se mi po něm stýská.

Vedle manžela, staršího o dvacet let, jsem trpělivá a snažím se mu ve všem vyhovět. Naše láska, o které nepochybuji, probíhá trochu jinými cestami, než je tomu mezi lidmi, věkově si blízkými.
Učil na právnické fakultě soudní psychiatrii a psychologii práva. První kontakt? Vyhodil mne ze zkoušky. Opravnou zkoušku mi dal z milosti. Pan docent....

Hra osudu je nevyzpytatelná a naše životní cesty se opět setkaly. Tentokrát však daleko příznivěji, než tomu bylo poprvé. Po krátké známosti a po zralé úvaze jsme se před dvěma roky vzali. Nedávno odešel do důchodu a já jsem na počátku své kariéry. Jsme rozumní lidé. Tak rozumní ...

Čekala jsem na něho už asi hodinu. Brzy ráno totiž vstal a balil si nějaké papíry do aktovky.
Když jsem se ho zeptala, kam jde, tak prohlásil, že do knihovny a do archivu pro nějaké materiály a že má schůzky, které slíbil, neví, kdy přijde.
Konečně ale bouchly vchodové dveře. Vešel do kuchyně.
"Tak jsem si dnes sehnal všechny podklady, co jsem potřeboval," řekl a sedl si ke stolu.
Chystá se psát nějaké odborné dílo, pomyslela jsem si.
"Co bude dobrého k obědu?" zeptal se věcně a podíval se na hodiny. Bylo skoro dvanáct.
"Ještě jsem nezačala vařit. Udělám něco jednoduchého. Celé dopoledne jsem uklízela."
"To nevadí, udělej něco lehkého, stejně nemám hlad."
Přikývla jsem
"Musíš si práci rozdělit, abys stihla všechno, co je nutné," řekl a mně to trochu naštvalo.
"Ale chápu. Ale měl bys ses také starat o něco ty sám. Také pracuji. "
Málem mně vypadlo z úst : když jsi v tom důchodě, ale naštěstí jsem to zarazila včas.
Uvařila jsem rychlý oběd a šla za ním do jeho pracovny, abych se podívala, co tam dělá. .
Seděl u počítače a s někým si chatoval.
"Pojď se najíst," řekla jsem mírně.
"Jo, hned, jen co to dopíšu."
Zachvíli přišel do kuchyně celý rozesmátý. Sedl si ke stolu.
"Teď jsem mluvil se svou spolupracovnicí, co bude se mou na mém projektu pracovat. To budeš koukat."
Tázavě jsem se na něho podívala. Nenechala jsem se vytočit zjevně, ale uvnitř to nabíralo na pěknou bouři.
Točilo se kolem něho hodně žen. Byl svobodný a jeho odbornost i praxe se kolem ženských problémů točila. Brala jsem to, jako součást jeho práce, ale teď ? Snad by s tím mohl dát už pokoj.
"No, takové odborné dílo nemůžu psát přeci sám. To uznej."
Měla to být jako omluva nebo výmluva, ale mě to nějak nepřesvědčilo, neuklidnilo, spíš naopak.
"A o čem bude ten spis?" zeptala jsem se s předstíraným zájmem.
"Takové zajímavé téma, uvidíš. Dám ti to pak přečíst, než to pošlu vydavateli."
Umyla jsem nádobí a uklidila kuchyň.

Odpoledne jsem šla na procházku se psem. Bylo krásné, slunečné počasí. Ale mne popadla tísnivá nálada. Ženské se na něho zřejmě zase lepily. Nyní jsem to začala špatně snášet.
Měl být konečně jen můj, už jen můj. Už se nechci s nikým dělit o jeho myšlenky a pozornosti. Uvědomila jsem si, že mu to nedokáži říci na rovinu, aby to pochopil.
Ten jeho nynější nový pracovní elán se mi začal zajídat. A o internetových známostech jsem měla své mínění. Když jsem se vrátila, seděl pořád u počítače a psal. Sotva jsem promluvila, tak mávl rukou, jako že nechce být rušen, tak jsem bouchla dveřmi a zapnula si televizi.
"Nebylo by kafe?" zeptal se mezi dveřmi.
"Jistě. A uvař mi taky." Zkusila jsem to.
Ale zachvíli přinesl kávu a sedl si do křesla.
"Co dávají?" zeptal se klidně a položil mi ruku kolem ramen.
"Nějaký příběh o lásce," odpověděla jsem a snažila jsem se zakrýt, jaké city ve mně film zanechává.
Odmlčel se a usrkoval ze šálku kávu.
"Jak ti to jde?" zeptala jsem se jen tak mimochodem.
"No, není to jednoduché. To víš, chce to týmovou práci."
Vrátil se k počítači a zavřel za sebou dveře. Asi zase chatoval.Občas jsem zaslechla, jak se nahlas směje.

Uběhlo pár dní a situace se neměnila k lepšímu. Mluvili jsme spolu spíš jen o provozních věcech domácnosti. Chodil spát později, než já a ráno se sotva nasnídal, podíval se na hodinky a už odjížděl pryč na nějaká jednání nebo do universitní knihovny.
Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit, abychom nepřišli do řečí.
A začala jsem pořádně žárlit.
Nechtěla jsem se před ním zesměšnit, určitě by mne dostal do velkých rozpaků.
Jedno ráno, když zase odjel, jsem vstoupila do jeho svatyně, otevřela počítač a hledala soubory, které psal v poslední době. Elektronickou poštu měl pochopitelně na heslo. Na ICQ bylo asi dvacet přezdívek, vesměs ženských.
No, to je teda dav čarodějnic, pomyslela jsem si a znechuceně jsem počítač zase vypnula.
Po celou dobu manželství jsem byla zvyklá plně respektovat jeho soukromí. Ale nyní cítím, že budu muset překonat bariéru. Znovu jsem otevřela počítač. Určitě pozná, že jsem brousila na Internetu a zeptá se, co jsem hledala.
A já odpovím, že to není jen jeho počítač a že také potřebuji zjistit nějaké informace.
Tak bych si ráda přečetla ty e-maily!
Půjdu na to systematicky a zadám své křestní jméno.
Téměř mne to omráčilo. Skutečně, heslem k poště bylo mé jméno. To je ale drzost, pomyslela jsem si. Protože on si skutečně píše se samými ženskými!
Ani se mi to nechtělo číst a zavřela jsem počítač. Byly teprve tři hodiny, on se tak vrací kolem páté. Vzala jsem psa na vodítko a šla na procházku alejí.Ale nervozita mne neopouštěla. Neviděla jsem cestu, která by pokračovala dál i při změně podmínek, které nám nyní nastaly.
V takové rozpolcené náladě jsem se vrátila domů. Z obývacího pokoje jsem slyšela veselé hlasy. Přivedl si návštěvu. Psa jsem pustila na verandu a šla za nimi.
"Dovol, abych vás představil. To je má žena a to zde, doktorka Dáša Janotová a doktorka Sylva Kratochvílová, mé současné spolupracovnice na projektu."
Usmála jsem se na ně podala jim ruku a omluvila jsem se, že jdu připravit kávu a malé pohoštění.
"Kde máme to víno, co jsem včera přinesl?"zeptal se mne s úsměvem.
"Ve spíži," řekla jsem mu a dál jsem se věnovala vaření kávy a krájení zákusků.
"A tady. Kde máme skleničky? Víš, s těmi zlatými obrubami."
Tak to je konec, pomyslela jsem si. Z těch skleniček jsem se nikdy neodvážila napít, kromě o vánočních svátcích. Dostal je kdysi od své babičky.
"Dala jsem je do skleněné skříňky," řekla jsem tiše.
Neřekl ani slovo, i když jsem k němu vyslala pohled, že mi to vadí.
Všimla jsem si, že podle počtu sklenic není se mou v této společnosti počítáno.
Tak jsem odešla.
Až v kuchyni mi vyhrkly slzy. Lítost měnila na žárlivost a ta na stupňující se zlost. Asi za dvě hodiny odešly. Slyšela jsem, že v kuchyni umývá nádobí. Šla jsem za ním. Měla jsem chuť mu ztropit scénu. Měla jsem chuť rozbít ty drahé skleničky, ale ovládala jsem se vší silou své vůle.
Napětí ve mně však vzrůstalo pomalu, ale stupňovalo se.
Vzala jsem utěrku a umyté nádobí jsem pomalu a pečlivě utírala a skládala na podnos. Mlčel, soustředěně se věnoval své práci. Ty jeho klidné a samozřejmé pohyby mne přiváděly do varu.
Poskládal nádobí a zavřel skleněná dvířka.
Stála jsem za ním a hrdlo jsem měla sevřené úzkostí a zlostí.
Otočil se a chtěl něco říci, ale já jsem se už neudržela a moje dlaň málem dopadla na jeho tvář. V ten moment jsem se vyděsila, co jsem provedla. Chytil mou ruku ještě ve vzduchu a podržel ji ve své.
Pak ji přiblížil ke svým rtům a políbil ji.
"Už jsem nevěřil, že mi ta terapie vyjde."
"Cože?" zašeptala jsem.
"Víš, má drahá. Já jsem se s tebou oženil, protože jsem si představoval, že umíš vytvořit klidný a krásný domov. Ale byl jsem tak zahleděný do své práce a tak už zkostnatělý, že jsem zapomněl, že do takového domova, který jsi skutečně pro nás vybudovala z lásky, patří i moje úloha muže a manžela. A snad i otce. Ne jenom vědce, který je zvyklý na respekt a učitele, který je zvyklý na poslušnost a disciplínu."
Chtěla jsem něco říci, ale gestem mne zarazil.
"Ne. Nepřerušuj mne. Jsi ještě mladá a já si uvědomil, jak tě sobecky ovlivňuji, abys žila tak, jak je to pro mne dobré a to, co jsi mohla prožít s mladým mužem, jsem ti nedopřál. Začala jsi být součástí našeho domu. Vyhovovalo mně to. Vždyť jsi mi všechno poskytovala, co jsi mohla a uměla, ale já... já nic, jen možná zázemí. Když jsem tě viděl, jak se s pohnutím díváš na zamilovaný příběh, vzpomínáš? Tak jsem to všechno najednou pochopil, že mne jednoho dne možná právem opustíš, až najdeš někoho, kdo je věkově k tobě blízký a dokáže s tebou sdílet city, touhu, lásku. Promiň mi, že jsem tě potrápil. I já se trápil, ale oba jsme potřebovali jasně říci, jeden druhému, co k sobě cítíme a překročit ty hranice vzájemného respektu. Odpust mi, prosím. Ještě je čas, abychom se dokázali opravdu milovat. Ne jen ctít a navzájem se snažit si vycházet vstříc. Musíme se spolu učit žít, víš?"
Přikývla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tváři. Vzal mně kolem ramen a přitáhl mne k sobě.
"Mám tě rád, děvče. Už od té chvíle, kdy jsi seděla přede mnou u té zkoušky a neuměla vůbec nic. Jsem rád, že jsem tě pak našel a že jsem s tebou."
Já taky, pomyslela jsem si, ale raději jsem mlčela.
Na tahu je nyní on.

Žena ženě nejlépe rozumí, říká se, ale také žena ženě dokáže hodně závidět. Byli jsme do jisté doby šťastné manželství a pak najednou z ničeho nic se všechno pokazilo. Vůbec jsem nechápala, proč. Nenacházela jsem žádný důvod, ale ten se brzy objevil ...

Schylovalo se už k večeru a na okna bušil déšť. Právě jsem se vrátila z práce. Rozsvítila jsem světlo v kuchyni a podívala se na hodiny. Šest hodin a Honza ještě není doma. Sedla jsem si ke stolu a vzala do rukou noviny, které ráno nechal a stole. Ty zprávy už jsou tisíckrát omleté a možná v tuto chvíli je všechno jinak. Čím si může být člověk jistý? A čas běží a semílá sebou všechno, čeho si člověk cení, aby svým proudem ztrhal všechny hráze a bral sebou všechno, co není pevně uchyceno. Jako naše manželství. Myslela jsem si, že dělám všechno proto, aby se udrželo, ale bylo toho asi málo. Honza chodí domů sice každý den, ale čím dál později. Kdybych mu přes den nezavolala, tak se sám neozve. Pořád se na něco vymlouvá, hlavně slyším – promiň, nemám čas. Doufala jsem, že není takový hlupák, aby vyhledával nějaké krátkodobé vztahy a někde v nápadném hotýlku prožíval svá mužská dobrodružství. Nyní jsem na vážkách, zda mu mohu věřit. Každý večer, už bezmála po čtyři měsíce, tu sedím jako buchta a čekám, až zazvoní klíče ve dveřích. A až vstoupí s tím svým chladným a odmítavým výrazem, aby mi dal najevo, že přišel domů a hodlá se bavit svými věcmi ve svém pokoji, v kterém nechce být rušen.

Je to zřejmě otázka času, kdy jeden z nás sebere odvahu a spustí rozvodový kolotoč. Ale já nechci. Nedokáži si představit do prázdno, které by po něm zůstalo v tomto bytě, který jsme spolu budovali.

A tak stále čekám, co bude. Čekám v nejistotě a nesmířená s mizivou šancí vyhrát svůj boj proti němu. Dřív jsem myslela, že má jinou ženu, ale i když jsem pátrala po známkách nevěry, a nic jsem nepřišla. Nikomu se s tím nesvěřuji. Ale je mi čím dál víc hloupé utvrzovat druhé lidi, že je mezi námi všechno v pořádku. Není.

"Ahoj," řekl a vytrhl mne za zamyšlení. "je něco k večeři?"

"Nic jsem nevařila, nikdy nevím, kdy přijdeš a jestli vůbec přijdeš," neodpustila jsem si dát najevo, že se mi to nelíbí. Viděla jsem, že se jen divně usmál a otevřel ledničku.

"Ty jsi nic nakoupila?" zeptal se od lednice a ai se ke mně neotočil.

"Je tam sýr od včerejška."

Vyndal ho a šel do skříňky pro chleba. Pak si postavil konvici na kávu a já čekala, jestli se mě zeptá, jestli chci taky. Nezeptal a nachystal si šálek jen pro sebe. Ovzduší v kuchyni bylo nesnesitelné. To mlčení je horší, než hádka, pomyslela jsem si.

Čekala jsem, že s tou kávou a talířkem zamíří do pokoje, ale o si sedl ke stolu. Pomalu si míchal horkou kávu a já si říkala – teď to přijde. Teď to spadne a od toho okamžiku se roztočí kola našich životů a my budeme semíláni nemilosrdnými paragrafy.

"Zítra jedu do Ostravy. Nachystej mi košile, asi se tam zdržím pár dní."

Řekl to tak nekompromisně, že mne vydráždil k neuvážené reakci.

"A to tam jedeš sám?"

"Ne, s ředitelem."

"Dobře, naskládám ti to do kufru."

"Děkuji," odpověděl stručně a rozevřel noviny.

Bylo jasné, že tím naše komunikace tento den končí. Zlost mnou cloumala a měla jsem na jazyku spoustu ostrých slov, ale říkala jsem si, musím být silná, nejsem přeci ani první ani poslední v takové situaci. Nevím jen, jak dlouho to vydržím.

Šla jsem do pokoje a naskládala mu košile do kufru, vybrala nějaké prádlo a ponožky, kufr jsem zavřela a odnesla ho zpět do kuchyně.

"Tady to máš nachystané," řekla jsem. Obrátil se, nepodíval se na mne ani jediným pohledem, jen kufr přejel očima.

"Děkuji," řekla zase a opět se věnoval novinám.

Zůstala jsem stát u dveří, chtěla jsem říci – Honzo, to není už k snesení. Proč se ke mně tak chováš? Co jsem ti udělala?

"Jdeš spát?" zeptal se mně.

"Je půl osmé, půjdu se podívat na televizi."

Pokývl hlavou a zůstal v kuchyni. Pustila jsem televizi a nebyla jsem schopná vnímat, o čem se tam mluví. Za dveřmi pokoje bylo vidět, že světlo v kuchyni stále svítí. Mám jít za ním? Mám se pustit do debaty o tom, že mi vadí, jak se přezíravě chová a že chci slyšet důvod? A pokud mi řekne to, co si myslím, svět, v kterém jsme dosud žili, se rozsype jako domek z karet a zítra už bude všechno jinak. A já nemám nyní odvahu to všechno podstoupit.

Světlo v kuchyni zhaslo, slyšela jsem jeho kroky, jak míří k pokoji, který si už po svatbě vyhradil jako "trucovnu" a pak za ním zaklaply dveře. Vyhrkly mi slzy.

Kde se stala chyba? Přemýšlím a na nic nepřicházím. Myslím si, že trestám jeho, ale trestám hlavně sama sebe.

Dívala jsem se za záclonou, jak odjíždí, do chvíle, než zmizela červená světla za rohem ulice. Bylo mi tak úzko, že jsem se sotva dokázala stejně, jako každý den, nachystat do práce. Ale podařilo se mi přijít včas.

"Co je s tebou?" zeptala se mne kolegyně, když jsme se potkaly ve dveřích kuchyňky.

"Nic zvláštního."

"Už tě pozoruji hezkých pár dní. Stalo se něco doma?"

"Ne nic."

Nelhala jsem. Právě to velké –nic- bylo nyní hostem v našem domově a zabíralo příliš mnoho místa.

Když se blížil konec pracovní doby, zvedla jsem telefon a zavolala své nejlepší přítelkyni Janě. Pomyslela jsem si, že by mi udělalo dobře, kdybych si s ní sedla na chvíli do příjemné kavárny a trochu s ní poklábosila. Je chudák čerstvě po rozvodu, tak těžce to nesla. Dříve k nám chodila s manželem na návštěvu a hráli jsme taroky nebo poslouchali společně hudbu.

Byla to taková kamarádka do deště, alespoň jsem ji tak vnímala po celou dobu, co jsme se znali a stýkali se jako přátelé. Od toho rozvodu jsme se téměř neviděly.

Dovolala jsem se a ona souhlasila. V pět jsme se sešly v kavárně, kterou jsem vybrala.

"Tak jak se vede?" řekla Jana a já zpozorovala, že ji z obličeje už zmizel ten truchlivý výraz.

"Ale, mám starosti s Honzou. Je poslední tři měsíce strašně divný," řekla jsem ji a usrkla si kávy, kterou mezitím přinesli.

"Ale neříkej, vždyť jste byli tak bezvadný pár."

"Vůbec nevím, co se děje."

"A třeba nic, mužští jsou divní. Něco jim přelítne přes nos a pak se to zase spraví."

Nebyla to velká útěcha.

"Skoro se nevidíme. Chodí domů čím dál později."

"Tak?" řekla ze zájmem a zapálila si cigaretu.

"Dnes jel na služební cestu s jejich ředitelem do Ostravy."

"Asi jel sám, protože jsem inženýra France dnes potkala a obědě."

Nebyla jsem schopná říci ani slovo.

"Třeba nemohl jet, to víš tihle ředitelé jsou strašně zasekaní," řekla hned útěšným hlasem, ale já měla pocit, že do mne udeřil hrom.

"A jak ty to zvládáš?" zeptala jsem se jí.

"Dobře, nakonec holka, než se trápit s chlapem, je lepší být sama. Dala jsem se do pořádku, nakonec, co mi jiného zbývalo. To víš, když láska pohasne, nemá manželství žádný smysl. To jsem pochopila. Vymýšlel si takové věci, že jsem už nedokázala tomu vzdorovat. Pak nastala tichá domácnost a konec. Rozhodla jsem se sama."

"Neříkej, já myslela, že on ..."

"Lidi toho napovídají," hořce se usmála.

Ještě jsme chvíli seděly a pak se rozešly. Šla jsem pomalu domů v deštivém pozdím odpoledni a cítila jsem se tak sama a tak bezútěšně.

"Ahoj," probral mne známý hlas.



"Ahoj,. Vendulko." Moje spolužačka. Někdy jsme se vídávaly na ulici, prohodily pár slov.

"Tak jak to jde?" zeptala se mne vesele.

"Ale to víš, všelijak. Byla jsem teď na kafi s Janou Karpíškovou."

"Jo, no, víš, že dělá teď u nás na úřadě?"

"Neříkala."

"Je to ohromně povídavá ženská. Jak zjistila, že se spolu známe, tak jsem se dozvěděla o tobě všechno možné. I nemožné. Prosím tě, co se s tebou a Honzou děje? Byli jste tak ohromní."

"Kdy ti to říkala?"

"Před týdnem, ale nic ji, prosím tě, neříkej. Vykládala, že Honza se k ní báječně po rozvodu zachoval. Jako opravdový přítel."

Mým mozkem proběhla kalkulačka. Jana je rozvedená tak čtyři měsíce. Přesně v té době se začaly u nás dít ty nepříjemnosti.

"Vykládala, jaký je Honza chudák," řekla Vendulka potichu a vzala mne z loket.

"Jak to chudák?"

"Prý někoho máš," vyhrkla Vendulka a ten loket mi stiskla.

"Já? To není pravda."

"Ty poslechni. Podle ní jste se hodně stýkali. Nezakoukali se s Honzou nakonec do sebe? Slyšela jsem, že byla v manželství pěkná potvora. Proto se také s ní Karpíšek rozvedl."

"Ale ona mi vykládala, že podala žádost o rozvod ona."

"To ona vykládá každému, a taky to, že ji advokátka říkala – paní Karpíšková vy jste světice. No takovou světici si dám líbit."

"Navštěvoval ji, dokonce ji leccos prý opravil v bytě."

"A mně nic neřekl."

"No aby ti něco říkal. Asi měl strach, abys to po něm nechtěla taky," rozesmála se Vendulka svým typickým smíchem.

"A co ještě říkala?" naléhala jsem na ni.

"No když byla tak zoufalá, že ji nosil květiny a snažil se ji pomáhat, jak mohl."

"A komu to všemu vykládala?"

"To já nevím, ale nejvíc mně.

"Vendo, myslíš si, že s ní něco měl?"

"Jak to mám vědět?"

"No jestli něco nenaznačila."

"Ale ona pořád něco označuje. To bych tak nebrala v potaz."

Podívala jsem na hodinky. Bylo k šesté.

"Promiň, musím ještě a poštu," zalhala jsem ji. Rychle jsme se rozloučily a já vytáhla z kabelky mobil a zavolala jsem do Honzovy firmy. Zvedl to vrátný.

"Prosila bych pana ředitele France," řekla jsem.

"Tak to máte smůlu, je od rána v Ostravě s inženýrem Krátkým a přijedou asi v pátek."

Tak, Jana lhala, pomyslela jsem si a pochopila jsem odkud vítr vane.

Doma jsem si udělal pohodlí k tomu přemýšlení nad všemi věcmi. Vzpomínala jsem si, jak mi babička vždycky říkávala, že kamarádi v manželství jsou zbyteční. Buď si ti lidé spolu sami rozumí a pak nepotřebují navazovat jiná přátelství, která jim nakonec přinesou jen problémy. Já jsem se tomu smála. Bylo příjemné jezdit na dovolenou s Janou a jejím mužem. S Honzou si dobře rozuměli. Pamatuji se, jak Jana si ho vždycky dobírala a pak se mu posmívala a on ji prováděl všelijaké vylomeniny. Nikdy jsem si nevšimla, že by to přesáhlo míru normálního přátelství. Jana se vždycky ke mně chovala jako opravdová kamarádka. Slavívali jsme společné Silvestry, nikdy to nepřesáhlo meze. Zřejmě však to bylo všechno úplně jinak. A vypadá to, že Jana Honzu prostě po rozvodu svedla. Třeba ji chtěl nezištně pomoci a ona vytáhla své zbraně. A dlouho to plánovala, to jsem pochopila při řeči s Vendulou.

Asi mu namluvila, že mám nějaké mimomanželské styky. Honza nad tím nepřemýšlel, nepátral a nebo se stalo to nejhorší, že ho tom přesvědčila, aby ho získala pro sebe. Honza je dobrou kořistí pro takové ženy, pomyslela jsem si.

"Chlapi jsou hrozně ješitní," říkávala babička, "vůbec přitom nepřemýšlí. Stačí jim něco nabulíkovat a pak s nimi nehne ai pár volů. Musíš si na to dávat pozor."

No, musím si přiznat, že já pozor nedávala. Ani tehdy, před rokem na dovolené na Šumavě, kdy se mi nechtělo na túru a svolila jsem, aby šli spolu sami. Nenapadlo mne, že by moje nejlepší kamarádka sváděla mého Honzu.

"Jdu na ryby," prohlásil tehdy její manžel a vrátil se večer se třemi kapry. Oni se vrátili taky večer. Měla jsem už nachystánu večeři a nic jsem nepozorovala.

"Hlavně se zbav všech kamarádek. Říká se – kamarád taky rád – a to víš, chlapi jsou slaboši, Stačí jim zabrnkat na tu správnou strunu a pak to už jede a nezastavíš to."

Vstala jsem a procházela se po bytě. Měla jsem chuť mu zavolat, ale říkala jsem si, že bych mohla udělat ještě větší problémy.

Nyní se mohu domnívat, že Honza má poměr s Janou a ta ho pomalu a jistě zpracovává k tomu, aby se mnou rozvedl a byl s ní. Třeba je to právě on, pomyslela jsem si, kvůli kterému se s ní Karpíšek rozvedl. Úplně mne zamrazilo. Bože, já jsem po to celou dobu nic nevnímala, nic nepozorovala. A zatím se za mými zády děly takové hrozné věci. Možná, že je rozvod na spadnutí a já tu medituji. Snad bych měla něco udělat. Kdybych alespoň znala číslo telefonu na Karpíška. Snad bych se něco dozvěděla. Připadala jsem si jako v kleštích. To všechno po tom, co jsem potkala tu Vendulu. Třeba neřekla celou pravdu.

Raději jsem si vazala prášek na spaní, natáhla budík a šla spát. Ráno moudřejší večera.

V práci jsem předstírala pohodu, protože se mi nechtělo s kým rozebírat moji náladu, ale byla jsem jak a jehlách.

Stokrát jsem sahala po mobilu, abych Janě zavolala, ale pak jsem z pevné linky zavolala na úřad.

"Prosila bych paní Karpíškovou.," řekla jsem hlasu z ústředny.

"Kterou? Máme tu dvě."

"Janu," upřesnila jsem.

"Tak moment."

Chvíli to zvonilo.

"Karpíšková," ozval se Janin hlas a nyní mně bylo jasné, že Vendula zase tak nelhala. Položila jsem sluchátko a bylo mi ještě hůř, než před tím. .

"Někdy pravda bolí," říkávala babička, "a člověk by neměl zase tak o i usilovat. Máš odvahu ji slyšet? Pokud ne, tak po ni nepátrej."

Asi máš babi pravdu, řekla jsem si v duchu.

Rozhodla jsem se, že počkám do pátku a nebudu po ničem pátrat. Je jen otázka, zda se Honza vůbec vrátí domů. Odpoledne jsem šla nakoupit a doma jsem naplnila lednici. Třela jsem prach a pustila si rádio. Moje myšlenky létaly sem a tam, celé nitro mi svíral strach, obavy, nejistota a hlavě vztek. Ale mohla jsem se hlavně vztekat sama na sebe, když jsem si vybavovala, jak jsem se k Janě vždycky obracela s plnou důvěrou. A bohužel i v době, kdy se mi líbil doktor Jeřábek, který k nám nastoupil jako právník.

Byly to takové ty ženské fantazie, co jsem před ní rozpřádala a obě jsme se tím náramně bavily.

Nenapadlo mě, že se mlže taková hloupost někdy obrátit proti mně a zasadit mi téměř osudovou ránu. Musím si přiznat, že na celé krizi esu velký podíl viny. No, připadala jsem si taková už odstrčená a měla jsem radost, že mi dvoří. Že ještě na mně něco vidí. Honza byl pořád tak zabraný do práce, že si ani nevšiml mého nového účesu a těch maličkostí, které ženu vždycky nějak změní. Doktor mi občas nosil malé pozornosti a zval mne na oběd. Neodmítala jsem to tak často, abych se nevystavila riziku, že ten, kdo chce, mne s ním uvidí.

Ve čtvrtek večer jsem se rozhodla, že jak se Honza vrátí, seberu odvahu a promluvím s ním. Mlčet už dál nelze. Pokud chystá rozvod, stihu ho ještě možná zastavit. A nebo se podvolím. Ale mlčet už dál nelze.

Od pátečního odpoledne jsem byla napjatá až k prasknutí. Uvařila jsem večeři. Všechno, co jsem si na Honzu připravila jsem zapomněla. Nemohla jsem v duchu dát dohromady jedinou přesvědčivou větu a cítila jsem prázdnotu a obavy, strach a tíseň. Až kolem sedmé hodiny odemknul dveře našeho domova. Šla jsem mu naproti.

"Ahoj," řekla jsem a on pokývnul hlavou.

Když přišel do kuchyně, sedl si za stůl a složil na desku stolu ruce.

"Tak co je nového?" zeptal se, "vařila jsi něco?"

"Ano, vařila."

"Tak to je dobře."

"Byla jsem s Janou na kus řeči v kavárně," řekla jsem jako mimochodem.

"S kterou Janou?" zeptal se skoro bez zájmu.

"S Karpíškovou," řekla jsem a dívala se na něho.

"No, že se s ní bavíš," řekl a vytáhl z kufříku noviny.

"A proč se s í bavíš ty?" zeptala jsem se a pro jistotu jsem zůstala od něho odvrácená, abych ho nepřistihla při něčem, co by mne mrzelo.

"Prosím tě, asi třikrát mi volala, když se rozvedli, abych ji s něčím pomohl doma, ale já jsem se už po čtvrté na to vykašlal."

"A co ti vlastně chtěla?"

"No kvůli pračce, pak zase ji nejela lednička a pak, jestli bych dovezl něco z Makra."

"Víš, ona vykládá, že tam pořád chodíš," řekla jsem.

"Ať si vykládá, byl jsem blbec, že jsem ze slušnosti vůbec něco udělal."

Otevřel noviny a začetl se do nich.

"No, měla jsem takový pocit, že někoho máš a myslela jsem , že s ní?"

Podíval se na mne a nevěřícně zakroutil hlavou.

"V poslední době si moc nerozumíme," řekla jsem.

"Taky mám ten dojem. Koukáš na mně, jako bych ti bůhvíco udělal, pořád přemýšlím, co na mne vybafneš. Jak to, že chodíš s tím právníkem na obědy? Co s ním vlastně máš?"

Byla jsem v tu chvíli jako Lotova žena.

"Nic s ním nemám, je to kolega."

"Kvůli tomu musím dostávat takové pitomé anonymy?"

"Jaké anonymy? Ukaž mi je."

"Neschovávám si to. A vůbec, s tím přestaneš.Já jsem nechtěl nic říkat, čekal jsem, co bude. Byl jsem a tebe hrozně naštvaný, ale mlčel jsem. Jestli v tom má prsty ta Jana. Má se na co těšit. A vůbec, byla to hrozná chyba, že jsme se s nimi kamarádili. Od této chvíle se budeme kamarádit jen spolu. Souhlasíš?"

"Souhlasím."

Pravda vyšla najevo. Byla to právě Jana, která nesnesla pomyšlení, že se s ní manžel rozvedl. Brala to jako urážku a tak se snažila nějak pomstít celému světu za svůj problém. Mýlila jsem se v ní. A babičce jsem musela dát ve všech bodech za pravdu. S Honzou jsme se poučili, že si musíme vystačit hlavně spolu. Nyní se snažíme vyplnit všechny ty dny, kdy jsme kolem sebe jen chodili a mlčeli. Přísloví "kamarád taky rád se naplnilo" do nejmenšího detailu.

Jednou večer, když jsem si myslela, že jsem už všechno udělala a vyřídila a mohu se věnovat jen a jen sobě, cinkl na mé elektronické poště e-mail. Ze zvyku jsem ho ihned otevřela.
"Marto, prosím tě, musím s tebou ihned mluvit. Nemám na mobilu ani kačku. Zavolej mi."
No, tohle dělají všichni," pomyslela jsem si a vyťukala jsem její číslo.
"Co je Zdeni?" zeptala jsem se a dala jsem si v hlase záležet na tom, aby pochopila, že také já mám nárok na soukromý život.
"Jsem zoufalá. Představ si, že jsem přišla na to, že Honza má jinou ženskou. Viděla je moje dobrá známá na autobusovém nádraží, jak tam na ní čekal a jak se líbali."
No, to mi ještě scházelo. Už jsem si představovala ten rozvodový tyátr. Zdena měla manželství na ukázku. Kde se šustla nějaká společenská událost, hned tam přišla i se svým manželem, který byl sice hezký, dobře stavěný, milý a usměvavý, ale jinak se moc neprojevoval.
"Zítra tě čekám v Zemanově kavárně. Řekněme ve čtyři, " rozkázala mi.
No, musím říci, že mi to vzalo spánek. Když jsem si spočítala, kolikrát mně asi navštíví, jak bude vyvádět a jak se hlavně bude snažit, aby v očích společnosti nepoklesla. Ale taky jsem si uvědomila, že budu na paškále i já, protože pokud ji nevyhovím v jejich jistě náročných požadavcích, pak i já budu mít problémy. Než jsem usnula, chtěla jsem říci - "kruci", ale tato kletba se změnila na vroucí modlitbu. V noci se mi zdálo, že chodím po louce plných květin a nade mnou létá jestřáb.
V kavárně jsem seděla už o půl čtvrté. Objednala jsem si kávu do skla a vodu bez bublinek, nalíčila jsem si rty a otiskla je jemně do ubrousku. Tohle mne dokázalo vždycky uklidnit. Každý máme něco, že ?
Nevím, kde Zdena pochytila zvyk chodit později, než bylo smluveno. Zřejmě to někde okoukala z těch společenských sešlostí, kam tak ráda chodila. Vtančila do kavárny, jako vždy úžasně upravená, v krásném kostýmku a na vysokých podpatcích, na kterých já bych se určitě neudržela.
"Ahoj," řekla mi a podala mi ruku. Stiskla jsem jí měkkou jemnou ruku v přízové rukavičce. Sedla si proti mně a oznámila mi, že mám nemožnou rtěnku a staromódní účes. Doporučila mi, abych nenosila dlouhé vlasy a . hned vyndala z kabelky nějaké vizitky různých vizážistů a kosmetických salónů. Pak si s teatrálním gestem zavolala číšníka a objednala si koňak, kávu, vodu bez bublinek a zákusek se šlehačkou. Jedno jaký.
Když skončila ze všemi ceremoniály "dámy velkého světa", naklonila se ke mně.
"Představ si to, takový moula, a taky je nevěrný. Nikdy bych to od něho nečekala. Kde by byl, kdyby nebylo mně a mé rodiny ? Kdo mu všechno koupil, aby se vůbec mohl ukázat na svatbě?"
"A proč ses za něj vdávala ?"
Pokrčila rameny a zapálila si dlouhou cigaretu. Nabídla mi. Zatím jí přinesli její objednané dobroty. Pozvedla skleničku koňakem a jemně si ho přistrčila k pohrdavému nosánku.
"No, ujde," zkonstatovala a napila se.
Nevybuchla jsem smíchy. Tyhle lidi jsem moc dobře znala. Nahoře se klaní, dole pořádně šlapou. Začala jsem se obávat, že tenhle rozhovor bude hodně dlouhý.
"Tak povídej," řekla jsem smířlivě a napila jsem se vody.
"Chci se rozvést," řekla vznešeným tónem a ze zdviženým obočím se na mne zadívala. Její oči se trochu zatemnily a já věděla, že mne už dávno měla v zásobě pro takové příležitosti.
"No, podívej, Zdeni, to není jen tak. Stojí to hodně peněz a pak, Honza se také musí k tomu vyjádřit. Předvolám si ho. "
"K čemu prosím tě. Vždyť ani neumí pořádně říci, co vlastně chce. "
"A ty jsi se ho ptala, co vlastně chce a jak si to představuje ?"
Sklopila oči. Dělala, že hledá třešničku ve šlehačce, ale viděla jsem na ní, že to nebude jen tak jednoduché, jak mi tady předváděla.
"Tak mi o něm něco pověz. Já nemám představu, jaký je vlastně člověk."
Přestala hledat třešničky a položila lžičku. Pak sáhla do kabelky, vyndala si kapesník a osušila si rty.
"Kde začít ?" zamyslela se.
"Nejlépe od začátku," povzbudila jsem jí a letmo jsem se podívala na hodiny. Bože, už tu trčíme hodinu a žádný posun.
A tak začala, jak se spolu seznámili, jak spolu chodili, vzpomínala na všechny schůzky, které spolu prožívali v parcích a v hájích.
"On ti byl vždycky takový romantik. Nikdy nezapomněl mi přinést kytičku nebo bonbóny. Chodívali jsme spolu do kina, držel mne celou dobu za ruku......"
"A jak ty jsi přijímala projevy jeho lásky ? " zeptala jsem se jazykem "vyšších vrstev" a abych se nerozesmála, tak jsem si usrkla kávy.
"Já ? Já jsem to přijímala a dávala jsem mu najevo, že nevidím mezi námi žádný velký rozdíl. I když jistě víš, jaký máme teď majetek po příbuzných a že si můžeme opravdu hodně dovolit. Víš, jeho otec byl nějaký důstojník, už zemřel a jeho matka zemřela hned za ním. Moc o nich nemluvil, sourozence neměl. Takže jsem vlastně z jeho rodiny nikoho osobně nepoznala. Nemluvil o tom a já se ho neptala. Proč se pídit po mrtvých, ne? Ale když se mnou oženil, získal přeci jinou rodinu. Mí rodiče se k němu dobře chovají, všechno má od nich. Vždyť, považ, přišel s kufrem."
Hrdličkově se zasmála a spokojeně si potáhla z dlouhé cigarety a vydechla kouř do vzduchu. Byla jsem jak na divadle. Neskutečné, ale mezi klienty nesmíme činit rozdílu. Každý má právo na svého právního zástupce.
"Jak ty se vlastně teď jmenuješ ? Vypadlo mi to, co jsi se vdala, vídaly jsme se tak málo"
"No přece Rosáková. "
Vyndala krásně vyzdobenou vizitku. Vanul z ní drahý parfém.
Dala jsem si jí do kabelky a pomalu jsem se s ní musela rozloučit.
"Napíšu ti návrh na rozvod a pošlu ti ho poštou. Až ho dostaneš, tak přijď, probereme to a pak se uvidí. "
Ještě odpoledne jsem zavolala plukovníkovi Nesvadbovi, dobrému příteli mého otce. Byl už v důchodě, ale byl činný v nějaké nadaci pro vojenské tradice a čas od času mne navštěvoval. Byl jako můj strýc. S tatínkem toho mnoho prožili a on mi často vykládal různé příběhy, jestli byly pravdivé, no tak potěš pánbůh.
"Strejdo, potřebuji hodně nutně a hned všechno, co víš o důstojníkovi Rosákovi. Zemřel asi v osmdesátých letech. "
"A na co to potřebuješ ?
"To je tajné," zasmála jsem se a oplatila jsem mu to, co mi při rozhovoru dělal. Kdykoliv si něco nepamatoval, tak řekl, že nemůže mluvit dál, protože je to tajné.
"Dobře, máš mně. Pozítří jsem u tebe. "
Nemohla jsem se dočkat. Jsem zvědavá ženská. No, bože.
"Tak děvče. Přinesl jsem ti ty dokumenty. Znal jsem ho. Hrozný osud. Nejdřív byl za Německa v koncentráku, pak ho zavřeli komunisti. Jeho žena byla taková jemná dáma, pamatuji si, že měli synka. A i když měli hodně bídy, vždycky nosila pěkné šaty a byla upravená. Nenaříkala si a toho svého syna také tak vychovávala. "
"A dál ?"
"Vím to jen z doslechu, že Rosákova sestra , tedy plukovníkova, měla dceru. Po osmašedesátém utekla do Anglie k příbuzným a toho děvčete se ujala Rosákova žena. A tak vyrůstali spolu jako bratr a sestra, i když , pochopitelně byli bratranec ze sestřenicí. . Myslím, že matka té dívky něco posílala. Ale jestli pak jela za ní nebo nejela, to nevím, ale zjistím to. " Zamyslel se a otevřel opět desky s různými starými fotografiemi a dopisy.
"Na co to všechno chceš vědět ? "
Najednou se na mne utrhl. "To jsou zase nějaké drby, co ?"
"Ne , nejsou. "
A vyprávěla jsem mu příhodu ze Zdenou. Nejdřív na mne vyvaloval oči, pak si kroutil kníry a pak bouchl pěstí do stolu.
"Ten kluk si vzal takovou ... takovou .... slepici ? " Vyletělo mu z úst. Pokrčila jsem rameny.
"Tak víš co ? On je určitě takový moula, že jí nic o své rodině neřekl. Bylo by dobře, aby se to dozvěděla. "
Zdena na mne tak naléhala, že jsem jí návrh na rozvod poslala, podepsaný mi ho vrátila a já ho podala na podatelně soudu. A hra mohla začít. Strejda zatím nelenil a šel za Honzou. Nevím, o čem si povídali a k čemu došli. To jsem se měla dozvědět až u soudu, protože mu strejda šel za svědka. Vím, že byl obeslán Honzovým právním zástupcem.
Zdena přišla k soudu vyfintěná, chodila po chodbě jak lvice v kleci a sem tam střelila pohledem po manželovi. Ten mlčel a pozoroval jí zamyšleně a ne z nějakou nenávistí, spíš s lítostí. Toho jsem si všimla.
"Rosák-Rosáková. " Konečně nás zavolali. Až ve mně trochu hrklo.
Začala jsem mluvit já ve smyslu žaloby. Pak nastoupil Honzův zástupce, řekl pár faktů , z něhož nejdůležitější bylo to, že jeho mandant neměl v úmyslu spáchat nevěru a že nešlo o cizí ženu, jak tvrdí navrhovatelka. Zdena se nafoukla jak holub, ale nedostala slovo.
Soudce vyhlásil přestávku a já jsem šla do bufetu si dát kávu. Bolela mne hlava. Těžiště osudu asi vytvořil strejda. To mi bylo jasné. Přestávka uběhla a my jsme zasedli na svá místa.
Byla předvolána svědkyně , kterou si Zdena pozvala a která byla u toho, když Honza objímal a líbal cizí ženu na autobusovém nádraží. Líčila to tak srdceryvně, že Zdena vyndala kapesník z kabelky a utřela si své krásně nalíčené oči tak opatrně, aby si je nerozmazala.
Potom byl předvolán strejda. S vojácky rovným krokem předstoupil před soud a podal "hlášení". Jméno, příjmení, datum narození, povolání a položil soudci na stůl svůj občanský průkaz a pozvánku k soudnímu jednání.
Jak my víme málo o lidech, kteří žili a žijí mezi námi ! Vyslechli jsme si věcně podaný příběh Rosákovy rodiny, osudy, které nemohly být snad nikomu lhostejné .... . zřejmě kromě Zdeny a jejího "dvora". Až tedy do okamžiku, kdy vyšlo najevo, že ta, kterou Honza objímal, nebyla jeho milenka, ale jeho, jak by se dalo říci, nevlastní sestra, která přijela z Anglie na návštěvu.
V soudní síni bylo ticho jak v kostele. A jako další svědkyni dal předvolat právě tuto ženu. Vešla, uklonila se, představila se soudci a na stůl položila svůj pas. Mluvila ještě stále dobře česky. Litovala, že její příjezd tak poškodil jejího nevlastního bratra.
"Trváte ještě stále na rozvodu vašeho manželství?" zeptal se soudce Zdeny.
Ta vstala a tiše prohlásila :
"K nevěře mého manžela prohlašuji, že jsem se zmýlila a že na rozvodu už netrvám." Asi poprvé za dlouhou dobu jí vyhrkly slzy z očí tak, že jí po tváři stékal i její krásný make-up.
"Ptám se vás, pane Rosáku, přistupujete na návrh k rozvodu manželství ?"
Honza předstoupil. Tiše si odkašlal a trochu se narovnal v ramenou.
"Prohlašuji, že dále nechci setrvat v manželství se Zdenou Rosákovou, svou manželkou a přistupuji na návrh k rozvodu našeho manželství. "
"Honzo," prořízl soudní síň ostrý a opravdu bolestný výkřik.
Otočil se k ní a pohlédl do jí do očí. Jeho pohled byl vážný a čistý.
"Nikdy jsi se, Zdenko, o mne nezajímala. Nikdy jsi se na nic neptala. Teď to víš všechno. Já už nemohu a nechci být s tebou. Odjedu ze svou sestrou do Anglie. Nechám ti tu všechno a ještě večer se odstěhuji. "
Všichni mlčeli. A pak Zdena zaplála hněvem a uraženou ješitností.
"Jdi si, vezmi si ten svůj kufr, s kterým jsi přišel, hlupáku. Stejně ti nic nepatří. "
Lidé se rozcházeli a mlčeli. Snad každému začalo trochu docházet, jak pod povrchem docela všedních věcí se může skrývat tolik ušlechtilosti, špíny, lásky a utrpení.
Strejda na mne zamával z auta, které řídil Honza. Na zadním swedadle seděla jeho sestra a plakala.
Maura , 2007