Jsem na místě a zajíždím opatrně do dvora, aby nepropíchl pneumatiku o nějaký zapomenutý hřebík. Vylézám z vozu a hledám klíče. Jo, vždyť je mám v levé kapse kalhot - jako obvykle. Tak… Hodím bágl do předsíně a jdu se napít studené vody. Navíc se ještě stihnu vykoupat v potoce. Zamykám dveře a přemýšlím, zda jsem si vzal ten správný ručník.
Nejdu daleko. Nikde nikdo, svlékám se a vstupuji do chladné, průzračné vody a navíc přivírám oči. Vody je tu dost, až po pás. Celý se potápím a pak zase vstávám, z vlasů a uší mi crčí voda.
Ano, tak to bylo, říkám si v duchu pro sebe a pokračuji ve svém zápisu.
„Takže já se trochu namočím s vámi.“
Tak to mi ještě scházelo - běží mi hlavou, když neznámá příchozí sestupuje opatrně po břehu a hledá místo k usednutí. "Posaďte se klidně na to tričko!“ oznamuji jí hlasem muže, který ví, co se sluší a patří.
"Nevíte, jak se dostanu do toho kopce?“ ptá se a opatrně spouští nohy do vody. "Jsem tu na chatě u známých, vydala jsem se na procházku a nevím, jak zpátky.“
"To musíte jít pořád rovně kolem toho hájku a tam uvidíte cestu mezi poli. Tou půjdete zase rovně, pak zahnete doleva a tam už to asi bude. A v duchu dodávám - kdo to má vědět, když těch chat tu jsou desítky.
Zadívala se na mne se zájmem a já si zatím pokouším setřít vodu z obličeje a očí.
"Vy tu bydlíte?"
"Ne, mám tu chalupu." Nevím proč, ale nejraději ji bych ji potáhl za nohy, aby skončila v tom menším rybníčku se mnou.
"Teď se zase otočte vy!"
No toto, říkám si v duchu, ale nemotorně plním její přání, jinak to ostatně na kluzkém povrchu dna ani nešlo.
"Hotovo!"
A je to! Stojíme oba ve vodě, já ve svých slipech a ona ve spodním prádle a téměř po prsa. Tak to se povedlo. Připadám si jako si jako desetiletý kluk, když se ocitne ve vodě s mladší spolužačkou. Podivný pocit. Hlavně, aby nás někdo neviděl.
Zápasím s nestoudnými myšlenkami. Když za mnou vlezla, tak ví, co riskuje. Podvrtne se mi třeba noha, spadnu na ni, a než se postavíme, tak budu mít ruce téměř všude. Jenže kdoví, co je zač, a kdy se objeví někdo, kdo k ní patří. Proč by ale tak riskovala? Na to se špatně hledá vysvětlení. A navíc je ta voda tak studená. No nic, musím něco udělat. "A vám není zima?“ plodím prostoduchou otázku.
"Není, naopak!"
Kdyby se mi aspoň nesmála přímo do tváře. Naštěstí v dálce zahřmělo.
"Asi raději toho koupání necháme. Máte před sebou kus cesty a nejspíš zmoknete."
"Máte pravdu,“ slyším její melodický hlas a sleduji, jak se zvolna otáčí a míří ke břehu. Jen mi není jasné, kdy z té chladné vody vylezu ven já.
Potřebovala mou pomoc, nebo to alespoň předstírala. Kalhotky přilepené na zadní část těla jsem si prohlédl natolik zblízka, že mi až přeskočilo srdce. Automaticky jsem se otočil, takže měla čas se zbavit mokrého spodního prádla. Podala mně ruku a já se dostal na břeh o trochu rychleji, než by tomu bylo normálně. Kraťasy jsem si navlékl na mokré slipy a pak došlo i na pomačkané tričko. Stáli jsme chvíli proti sobě a já věděl, že ta žena je tu nejspíš sama.
"Raději už běžte, nebo to odstonáte,“ pronesla s úsměvem, složila do jakéhosi malého balíčku své mokré svršky a vykročila na cestu.
"Sbohem!“ řekl jsem trochu posmutněle a nazul sandály.
Otočila se a řekla jen – "na shledanou!"
Byla to poslední slova, která jsem od ní ten den slyšel. Vzdalovala se rychle po cestě směrem do kopce a já konečně vykročil na cestu domů.
Nebe se náhle zatáhlo a sem tam už spadla nějaká ta kapka deště. Přidal jsem do kroku a po chvíli téměř běžel. Sotva jsem dorazil, rozpršelo se. V kufru auta jsem měl banány a rajčata, tak jsem si jich pár vzal, převlékl se a šel si sednout pod stříšku. Voda přímo drnčela v okapu a já zavřel oči. Asi to bylo hudbou deště, když jsem spatřil kdesi v prostoru před sebou obrysy té neznámé ženy. Nechal jsem ji stát před svýma očima po prsa ve vodě, a pak ji nahoře obnažil. Nebránila se. Voda nebyla studená, nýbrž příjemně teplá. Přitahuji ji k sobě a její kalhotky mizí v proudu vody mezi kameny. Svítí slunce a kolem nás tancují motýli. Držím ji za boky a jsme blízko sebe. Jsme tak blízko sebe, že jsme téměř i v sobě. A já za to nemohu. Ani ona. Za všechno může ta voda. Klidná i v pohybu, něžná i v propastném víru. Okamžik neskutečna. Vždycky jsem si přál, aby se něco takového v mém životě stalo. A teď je to tu.
A bylo. Oslňující záblesk a okamžité zaburácení mě probralo k pocitu, že je třeba zmizet z dosahu démonů blesků a hromů, a já urychleně zabouchnul za sebou dveře chalupy.
A tak přišel večer. Rozsvítil jsem svíčku na stole a otevřel svůj poznámkový blok. Zapíšu si všechno, protože jednou napíši román o svých neobvyklých zážitcích. Jeden už jsem napsal, ale zůstal ležet doma v šuplíku a někde v počítači. Ostrovy blaženosti, tak se měl jmenovat. Já nevím, jak mne mohlo napadnout psát něco tak podivného a v konci i necudného. Vždyť žiji už celá dvě desetiletí spořádaným manželským životem. Jenže blížící se šedesátka ve mně vzbuzuje podivné pocity a chutě. Jak to jen napsat? Asi popořádku. A tak píšu datum a první větu. Pak další a další.
Voda ještě zpívala v okapu a světlo svíčky na nočním stolku se komíhalo v lehkých závanech chladného vzduchu. Hleděl jsem do tmy přikryt dekou, abych nakonec zhasil ten poskakující plamínek, otočil se na bok a usnul.
Ani jsem nezpozorovala, že se blíží pomalu noc. Je tedy ženatý, myslím si a zřejmě šťastně ženatý. Jak se říká…
Vstávám z postele a jdu si zakouřit na verandu. Na nebi září měsíc a vedle něho poslušně naskládané hvězdy, tak dojemně krásné a čisté … Odněkud ze zahrad voněly fialy a vzduchem se táhla neopakovatelná vůně spadlého ovoce, které v trávách dozrávalo. Kouř se nese do dálky a já se za ním dívám. Dostavuje se blaženost a s ní i klid a sounáležitost s krásou večera.
Hynku, říkám si, ty stále měníš mé city. Ty mne máš a pohráváš si se mnou jako kočka s myší. Ale jen proto, že já se dám a dám se ráda i klamat.
Sednu si na lavičku a zapaluji si další cigaretu. Vítr se otočil a v dálce zašuměly stromy. Je to tak kouzelné, že mám chuť se obléci a jít na malou noční procházku. Je teprve jedenáct hodin. O půlnoci mohu být doma. Pak si dám poslední sprchu, slibuji si.
Měsíc mi svítí na cestu a já jdu ostrou chůzí po cestě k potoku. Slyším jeho zvuk a za chvíli vidím i hladinu, jak přijímá stříbrné světlo měsíce a jak se leskne. Jdu k němu a chvíli se do něho dívám. Sem tam se mihne hladinou nějaký živočich a lehce to žbluňkne.
Svlékám se a scházím do vody. Nahá jako rusalka. Vlasy si ještě dávám do uzlu, abych si je nenamočila. Voda je chladná. Studí mne, ale já vím, že se za chvíli přizpůsobím a že mi poskytne velkou rozkoš. Stojím v něm až po ramena a zakláním hlavu, abych viděla měsíc v celé jeho kráse.
„Jsi tak krásný,“ říkám mu a vztahuji k němu ruce. Postříbřil je. Směju se. Ani bahnitá půda pod nohama mi nevadí. Sem tam je nějaký kámen. Tančím nejdřív pomalu a pak se točím dokola a nespouštím měsíc z očí. Tančí se mnou. Jsi krásný, opakuji mu. Miluji tě, říkám mu a nastavuji mu ruce a tvář, aby mne mohl stříbrnit. Voda je ale chladná, vylézám na břeh, stírám ze sebe vodu a nechávám se usušit nočním větrem. A dívám se po svém těle, jak se světlo měsíce na něm odráží, a cítím se šťastná, jak malé dítě. Oblékám si šaty a běžím domů, abych se zahřála.
Voda z potoka na mne zanechala rybí pach. Otvírám skříňku, kde mám uloženy sprchové gely. Vybírám si jeden s vůní černého rybízu. Pouštím a sebe vodu a proud vody smývá ze mne člověčí pach a současně mne obdařuje krásnými doteky, které přijímám a odevzdávám se jim.
Měním se. Tančím v nočním potoce s měsícem. Poskakuji mezi větvemi v lese, a pomalu se posunuji od mého starého života k novému.
Sobota večer. Voda stéká po mém těle, nejdřív zvolna, ale jí si pouštím čím dál prudší proud a nechávám si masírovat celé tělo. Je to krásné, je to nesmírně krásné. Je to osvobozující, je to jen mé, s nikým to nesdílím, vtahuji do sebe celý zážitek a nechávám ho, aby se pomalu ve mně rozkládal. Jsem šťastná, jsem svá.
Balím se do županu a usedám ke stolu. Jen malé světlo ozařuje celou místnost. Dívám se na desky deníku, zapaluji si cigaretu a přemýšlím. Ještě ho neotvírám. Ještě ne. Až se uklidním a budu schopná se soustředit na každé slovo.
Zhasínám cigaretu, přitahuji k sobě blok a otvírám ho. Pozoruji na sobě, že jsem daleko klidnější, než včera.
Ráno jsem se probudil s bolestí hlavy. To asi dělá ta změna vzduchu, pomyslel jsem si. Vstal jsem a otevřel okno. Nádherný vzduch a ptačí zpěv mě přivedl k plnému vědomí. V ledničce byly nějaké zásoby. Dal bych si něco hodně lehkého, pomyslel jsem si a našel šípkovou marmeládu. Namazal jsem čtyři rohlíky a postavil si na čaj. Ten krásný koncert přírody ve mně vyvolal takové pocity, že jsem ani nezapnul rádio - a konečně - proč taky? Týden dovolené, nemusím nic dělat, nemusím nic vědět. A byl jsem vděčný, že mi nikdo nevolá.
S chutí jsem pojedl a rozhodl jsem se, že budu pokračovat v koupelích. Vím o jedné bystřině nedaleko v lese. Je čistá, chladná a osvěžující. Uklidil jsem po sobě nádobí a hodil na sebe to nejnutnější.
Z pohledu městského člověka se takové ráno projevuje jako hotový zázrak. Ticho smíšené se zvuky přírody v harmonii věčnosti a plynutí času. Prokletím člověka je vědomí smrti. Nejsem si však jistý, jestli také zvířata a hmyz nějak netuší, že jejich čas je u konce. Z toho pohledu ovšem mají zvířata o něco horší konec – překvapí je to – kdežto člověk se může připravit, filozofovat, dovozovat, nějakým způsobem se s tím vypořádat. Ale je tomu skutečně tak? Proč proboha v tomto krásném ránu myslím na smrt? Co to na mne zase přišlo? Nevím, jak se ubránit přívalu náhlých myšlenek, které netříděny přicházejí do mysli, a já se tím zabývám, místo abych se radoval. Musím se bránit, a tak hledám, jak si udržet po celou dobu dovolené pocit radosti ze života. Naštěstí nikde ani noha. To jsem rád, pomyslel jsem si.
Cesta k hájku byla příjemná. Bylo ještě trochu chladno, v trávě se třpytila rosa a voněly květiny. Natáhl jsem do svých plic vzduch a prudce vydechl. To je dobré cvičení na okysličování krve. Ještě jednou a pak pětkrát. Kdybych byl mladší, tak bych si i zacvičil, ale já raději jen zrychlil krok.
Vešel jsem do borového lesa a do mého čichu doslova vrazila neskutečná vůně stromů. Půda pod nohama byla měkká a poddajná. Cesta mírně stoupala a já napínal uši, abych uslyšel zvuk skotačící vody. Až k ní dojdu, tak se v ní nejen vykoupu, ale i napiji. Pak si najdu pohodlné místo k sezení a budu jen tak koukat.
Ozval se praskot větví. „Dobrý den!“ Ten hlas jsem znal ze včerejška. Skutečně, byla to ona.
„ No to je překvapení!“ řekl jsem hlasem vandráka zapomenutého v lese.
„Vy se tu procházíte?“ zeptala se.
„Ne, jdu se utopit,“ řekl jsem přesvědčivě.
„Tady v lese?“ podivila se. Její pochybnosti byly celkem pochopitelné, protože jsem na to celkem jistě nevypadal. „V tom případě vás nebudu zdržovat,“ pronesla tiše a chystala se odejít.
„No a co tady děláte vy, smím-li se zeptat?“
„Já…? Chodím a sbírám bylinky,“ odpověděla.
Skutečně. Držela v ruce malý, úhledný košík. „A co tak muže byste sbírat nechtěla?“ pokusil jsem se o vtip, ale bylo patrné, že pro ni jsem tak vtipný zase nebyl.
Nechápu, proč nedokážu s touto ženou navázat souvislý rozhovor. Asi chci být dnes sám a mé srdce to ví. A ona to ví určitě také.
Klid a pohoda se mi vrátily, když jsem došel na místo. Ponořil jsem ruce do vody a pak jsem dlaněmi nabral chladnou, čistou vodu a napil se. Všiml jsem si, jak se v té zázračné tekutině dokáže všechno věrně zobrazovat. Ohlédl jsem se kolem, svlékl se a vlezl do větší tůně. Cítil jsem chlad nejdřív na povrchu těla, a pak stále hlouběji. Zbaven tíhy života jsem dýchal zhluboka navzdory sevření hrudníku vodou. Dostal jsem se postupně až do jakéhosi polomrákotného stavu a opět jsem spatřil obraz té ženy. Viděl jsem jasně hru jejích očí a pohyb rtů. Zvedl jsem ruku, jako bych se jí chtěl dotknout, ale obraz pojednou zmizel. Vystoupil jsem z vody, hodil na sebe osušku a klesl vyčerpaně na velký kámen.
„ Stalo se vám něco, pane?“ vytrhl mě známý hlas z mého zadumání a já zvedl hlavu. Stála nade mnou usměvavá, ve svých květovaných šatech, a byla jako ta louka, kterou jsem šel až do těchto míst.
„Ne, nic se mi nestalo. Jen jsem se zamyslel. Když dovolíte…“ Rychle jsem se pořádně zabalil do osušky a stáhnul bradu až na kolena.
Na kameni vedle mě bylo ještě dost místa. Usedla a položila ruce na košík. „Legrační. Vždycky vás najdu u vody,“ pronesla jakoby mimochodem.
„Ale to není pravda, před chvílí to bylo v lese.“
Zasmála se. Sáhla do košíku a pak mi nabídla hrst čerstvých malin. Natáhl jsem ruku a ona je opatrně přesypala do mé dlaně.
„Jsou dobré,“ řekl jsem co nejzpůsobněji. Ale víc na mne působila pikantnost situace, do které jsem se zase dostal. Já nahý v ručníku, ona v letních šatech a rameny jsme se téměř dotýkali. Podivné nutkání, které znají jen muži, táhlo můj pohled bokem, až jsem spatřil, co jsem spatřit chtěl.
„Tam dole pod strání je jich plno.“
„Čeho prosím?“ zeptal jsem se vytržen ze svých představ.
„Asi malin…, posloucháte mě vůbec?“
"Ale ano, jen se hůř soustředím, když jsme tu tak sami."
"A vy máte pocit, že by se něco mohlo stát?"
"No, teď po té studené koupeli asi těžko. Ale berte to, prosím, jako vtip, nechci se vás nějak dotknout."
Chvíli mlčela a pak se zeptala: „ Jste tu na dovolené?“
„Ano, jsem.“
Hovor na chvíli uvázl, pak se ale vzpamatovala.
„ Já také. Je tu pěkně. Nedávno jsem koupila chatu. Nejdřív mi to připadalo jako zbytečná investice, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Mám tam i kousek zahrádky.“
"Takže vy jste včera věděla přesně, kde máte tu chatu!"
"Věděla i nevěděla…“
Mírně se naklonila a já cítil dotek jejího ramene na své paži. Tak tohle ti, holka, nedaruji. Opatrně jsem uvolnil sevření osušky pod mou bradou a nechal ji klesnout až na svá stehna. Pak jsem si ji upravil na způsob sukně a položil volnou ruku těsně vedle jejího nohy. Nic! Jen zpěv potoka a lehké šumění v korunách stromů.
Položila košík na zem před sebe a zadívala se na mne. Bylo jasné, že něco se stane. A stalo se. Zadívala se opět do ubíhající bystřiny a položila svou dlaň těsně vedle mé ruky na kámen. Bylo to jasné - teď nebo nikdy!
