Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit. Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce se pomalu chýlilo k západu. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.
„Tak co?“ zeptala se.
„Kde jsi?“ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.
Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.
Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům. Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.
„A dej to za závěs,“ řekla.
„Za jaký závěs?“ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.
„No za ten, co jsem tady minule šila.“
Ale já jsem si nevšiml, co šila a kde šila, byl jsem přesvědčen, že ten závěs najdu a strčím tam ty batohy, plné všeho možného. Závěs jsem našel viset v kuchyni, v rohu. Byl nařasený na konstrukci a vytvářel takové intimní místo jako v ordinaci, kde se svlékají pacienti. Ale nebyl bílý. Pestrý až oči přecházely. Vrazil jsem tam ty batohy a sedl si ke stolu. Napadlo mě, že si uvařím kafe a dám si jednu cigaretu. Opatrně jsem se rozhlédl, jestli tu není nějaká cedule – Zákaz kouření -, ale nebyla. Voda začala vřít a já jsem si nasypal do velkého hrnku kávu a dal si dvě lžičky cukru. Když se někdo nedívá, tak si s cukrem zařádím, pomyslel jsem si a musel jsem se usmát. Celé je to blbost s tou dietou. To by musel být člověk důsledný až hanba a já si myslím, že kromě vdavekchtivých ženských nikdo tak důsledný není, aby si potajmu nezamlsal. Je to lidské! Je to normální. Pamatuji se na to, jak vařila moje babička. Bože, to byly božské pochoutky. A obyčejné jídlo vonělo co celého mého života, stejně jako ty její čaje, co nám vařila, když jsme omarodili z lítání po venku v horku i mrazu. Lipový čaj, zábal a pohádku na dobrou noc. Od té doby jsem lipový čaj nepil. Ale jak to tak vidím, asi se k tomu vrátím.
Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.
„Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.“ řekl jsem.
„Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Franta Hrubec. Bydlím přes kopec.“
Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až kásnou tvář, i když byla vrásčitá.
„Já jsem Hanych. Pojďte dál, prosím,“ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.
„Koukám, že to tu máte pěkné. No starý Hlaváček byl už sám a tak moc nedbal.“
Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.
„Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruji ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.“
Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.
„Mám docela malé hospodářství,“ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, „jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.“
„To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.“
„A co vy děláte?“ zeptal se mně.
„Jsem lékař,“ řekl jsem.
„A to jo. A z Prahy?“
„Z Prahy.“
„A že jste si koupil chaloupku až tady.“
„To moje žena a nedala jinak.“
„A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?“
„Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,“ usmál jsem se.
„No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,“ řekl a já jsem upadl do rozpaků.
„A co vy děláte?“ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.
„Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a a takovém místě. Už se tomu věnuji dlouho. To pradědek mně to naučil.“
„Takže jste odborník,“ řekl jsem pochvalně.
„Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, “ řekl.
„No, já o bylinkách nic moc nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.„Ale neříkejte. Ono to přijde, až přinesete milostpaní nějakou voničku z lesa. Ono to nedá, když člověk věří v přírodu.“
Nabídl jsem mu hrnek kávy a vylovil z batohu buchtu. Rozkrájel jsem ji a podal na stůl.
„A milostpaní by tu měla být. To by bylo dobré pro krevní oběh a nervy.“
„Taky si myslím.“
„A ledviny by si odpočaly. Tady je silný vzduch.“
Ani tehdy jsem neřekl půl slova. Dědek tu dělal diagnosy a určitě se s moji ženou nikdy nesetkal. Nikdy o něm nemluvila, protože kdyby ho potkala, tak by o něm neustále žvatlala.
„Vy znáte mou ženu?“ položil jsem mu raději kontrolní otázku.
„Ne, ještě jsem ji neviděl,“ řekl prostě, „ stačí, když vidím vás.“
A tak jsme dopili kávu a rozloučili se. Bylo to prosté povídání a já jsem se dlouho díval, dokud mi jeho vysoká postava nezmizela v lese. Vrátil jsem se a myl nádobí. Přemýšlel jsem o tom setkání a utíral opatrně hrnky, aby, nedej bože, se některý nerozbil. Všechno je zřejmě v člověku, myslím si. Lidé doufají, že něco zvláštního někde jinde pochytají. A tak si kupují různé psychowalkmany, různé vymoženosti, pídí se po knihách a přitom nepřemýšlí. Všechno je jen pasivní přisluhování hmotnému světu. Ano, říkám to tvrdě, sobě také, ale je to tak. Je to o čase, který najednou nabere na rychlosti, když už člověk je schopen všechno pořádně vnímat a některé věci ubíhají kolem, jako za okny rychlíku. Čas nedá vzít zpět, myslím si, ani ty chvíle krásné i zlé. Prostě byly a zařadily se do jakési paměti, která bude všechno ukrývat sama v sobě a nepoví lidem, co je špatně a co dobře. Každý musí zase všechno dělat dobře a špatně za sebe. Odstonat si své dětské nemoci, prodělat své průšvihy mládí a pak se jen dělit a dělit.
Do mých úvah přicházelo poledne a já slyšel jasně zvony. Poprvé jsem si uvědomil, jak je to nádherné, se jejich zvuk nese krajem a je to vzpomínka na dětství. Tehdy mi to připadalo běžné. Ale čím jsem starší, tím si více přivolávám vzpomínky a v mysli se probírám detaily vůní, zvuků a tvářemi lidí, kteří už mezi námi nejsou. Znovu si říkám, že smrt je definitivní tečkou za životem a i kdyby nás po smrti čekalo království nebeské, nikdy neuvidíme tu krásu, které je podrobena času a kterou nelze v jejím uvadání pozdržet ani na minutu. Proto se zlobím, že nejsem schopen zachytit ani svůj čas a nevím, co je pro mne dobré a co ne a také nevím, jestli jsem schopen ještě něco ovlivnit nebo prožít – těžkého či krásného. Připadám si jako ve snu. Konečně začínám trochu konstruktivně přemýšlet a zdá se mi, že to místo, které Marie vybrala, bude pro mne hodně znamenat. I ten Hrubec je zajímavý člověk. Možná, že z něho mluví zkušenosti, ale možná také, že toho hodně víc i dopředu. I když – jak říkám, mystiku zavrhuji a připadá mi směšná. Protože jsem viděl nespravedlivou smrt, jak se mi smála do očí a já jsem nemohu nic jiného udělat, než se jí poklonit.
Jsem to ještě já! - kapitola 7.
Nikdy neléčím své blízké a známé. To je moje zásada. Bojím se o ně a bojím se také o sebe. Marie mne jako lékaře naprosto ignoruje a já jsem rád, že ode mne nevyžaduje žádné služby. Konečně má svého doktora, s kterým si perfektně rozumí, jak říká s určitým nádechem ironie. Ale Hrubec mne poprvé ze všech upozornil, že za tou proměnlivou náladou mé ženy může být nějaká fyziologická porucha. Bylo by to dobré, kdyby ve skutečnosti měla jinou povahu, než projevuje. Ale ona se o to zajímat nebude, protože hlavně chce, aby ji všichni říkali, jak je zdravá a temperamentní a jak vůbec nestárne. Bože, nevím, co se bude dít, až půjde jednou do důchodu a my budeme spolu celé dny v jedné domácnosti. Možná, že na to myslí předem, a proto máme chalupu v horách.
Marie se tvářila vážně, když jsem přijel v neděli večer domů. Ale nebylo to nic hraného. Připravila mi večeři a sedla si ke stolu se mnou.
„Ty nebudeš jíst?“ zeptal jsem se jí.
Mlčela a oči měla zabodnuté do stolu.
„Tak co se stalo?“
„Ale ani mi nemluv,“ mávla rukou do vzduchu, jakoby chtěla odehnat všechna slova jsoucí i budoucí a přitom asi prahla po tom, abych se přímo zeptal.
„Něco vážného?“
A ona vytáhla kapesník z kapsy a zakryla si celý obličej. Tak, tak to nepůjde. Pomyslel jsem si a odložil příbor. Sedl jsem si rovně a způsobně, abych mohl vyslechnout důstojně tu katastrofu, která se na mne nyní chystá.
„Sylva bude chovat,“ řekla a já jsem se usmál. Tak dědek měl pravdu!
„Ale to není radostná zpráva. Ten pacholek si ji nechce vzít.“
„Který pacholek?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No, Olda. Však byl u nás asi dvakrát.“
Nepamatoval jsem se na něho. Sylvě nikdy do ničeho nemluvil. Taky se mě a nic neptala.
„Měl bys jít k jeho rodičům.“
Marie ale byla zoufalá, viděl jsem to na ni. Vzal jsem ji za ruku.
„A co kdybychom to nechali na nich?“
To se nehodilo. Neměl jsem to říkat. Nedokázal jsem říci nic jiného. Bál jsem se, že každým slovem hrozí zemětřesení. A já se bojím ženských scén.
„Řekla jsem ji, aby si to dala vzít. Je ve čtvrtém ročníku na vysoké. Tak se dřela a podívej se.“
Měl jsem na jazyku, proč se o ni líp nestarala, ale nedokázal jsem to říci naplno.
„Tak to aby šla na interrupci,“ řekl jsem klidně. Marie vyskočila ze židle.
„Proboha, naše první vnoučátko a ty bys ho klidně dal utratit? Vykřikla téměř hystericky a já jsem pochopil, jak s tím vnitřně bojuje. To bylo všechno, co jsem chtěl vědět. Vnitřně jsem se uklidnil.
„No, a až trochu povyroste, bude se mou na chaloupce,“ řekl jsem. Ale Marie to s těmi slzami nevdávala.
„Já si neumím představit, co bude dál?“
„Porodí, dostuduje a pak se uvidí. Holka, ber to tak, že se to nedá změnit. A ty potom zase ušiješ novou deku a v ní budou hadříky našeho vnoučete.“
Marie mne objala a přitiskla mi hlavu na rameno.
„A už prosím tě nebreč. Když nechce, tak nechce. Já se nebudu chodit někam doprošovat. Však si ji vezme někdo jiný, ne? Kdo si ji bude vážit. Marie, jednou jsme si řekli, že ani kvůli dětem se nebudeme hádat. Prosím tě, nedělejme to. Mysli na sebe a uklidni se. Všechno se nějak vyrovná. Holka si to všechno zařídí, jak bude třeba.“
„A chtěl bys raději kluka nebo holčičku?“
Co já vím? Já bych byl nejraději, kdyby ta situace vůbec nepřišla. Ale je tady!
„A kde je vůbec?“ zeptal jsem se.
„Vedle v pokoji,“ zašeptala a ukázala dveře.
Šel jsem za ni. Seděla za stolem a učila se. Vzal jsem ji kolem ramen, přitiskla se ke mně.
„Tak já vítám nového člena do rodiny. Ať je to, jak je to, jsem rád, že jsem se dočkal vnoučete.“
„Asi ano, tati,“ řekla a rozplakala se.
„Proč brečíš?“
„Nechce si mně vzít,“ řekla.
„No, neboj se. Ono to všechno dobře dopadne. To uvidíš. Jednou budeš na tuto chvíli vzpomínat.“
A že nebude sama na ni vzpomínat, mne ani v tu chvíli nenapadlo. Hladil jsem ji po vlasech a bylo mi ji líto, že se to vypovědět nedá. A nechápal jsem to přitom. Jak se to mohlo stát? Přeci Sylva, moje dcera, by nešla do nějakého vztahu jen tak. Myslel jsem na ni a přitom jsem se nebyl schopen zeptat na toho chlapce, s kterým chodí. Spoléhal jsem na Marii, že to má vyjasněné, ale zmýlil jsem se. Nenapadlo mne, abych se pletl Sylvě do života, a přitom jsem nyní chápal, že jsem udělal velkou chybu, že jsem si ji příliš nevšímal. Pořád jsem ji měl za malou holku a možná, že jsem s ní i tak zacházel. Proto se bála nebo styděla mluvit o svém životě a jediné, co vykládala, jak bylo ve škole. Přesně, jako Marie!
Zavřel jsem potichu dveře a šel do kuchyně. Marie uklízela hrníčky a jemně popotahovala. Nebyl to pláč, nebyla to ani lítost, ale vzdor. Něco se stalo, co se stát nemělo a je třeba s tím bojovat! Tak si to myslí ona. Sedl jsem si za stůl. Obrátila se ke mně.
„Chceš kafe?“ zeptala se.
„Ani ne, spíš si dám čaj.“
„Tak si říkám, jestli jsem neudělala někde chybu.“
Měl jsem na jazyku, že chybu udělal někdo jiný, pokud se zplození dítěte dá nazvat chybou, ale raději jsem mlčel. Věděl jsem, že nesmím v žádném případě zasahovat do Mariiných myšlenkových pochodů nebo ji, nedej bože, cokoliv vyvracet. Ona chce rozhodovat o něčem, o čem je už předem rozhodnuto. A cokoliv uděláme, bude nám to přičteno – k dobrému či ke zlému.
Proto jsem ji neodpověděl a ona těžce vzdychla. Cítila se provinile anebo neunesla změnu, která nám v naší rodině nastala. Zavřela skříňku a připravila hrníček na čaj. Mlčeli jsme. Každý jsme byli v myšlenkách na jiném břehu a museli bychom na sebe křičet, aby jeden druhého slyšel.
Jsem to ještě já! - kapitola 8.
Dal jsem Sylvě naději, protože ji má každý. Ať v dobrém nebo ve zlém. Chápu život jako plynoucí čas a proto si vážím každé chvíle, každé hodiny, kterou mohu žit. Vážím si času nyní víc, než kdy jindy. Protože vím, co je smrt. Marii jsem se omluvil, řekl jsem ji po pravdě, že jsem to s tou interrupcí tak nemyslel a ona mi odpověděla, že to taky pochopila. Proč tedy plýtvat časem a zaobírat se věcmi, které se nedají změnit? A pokud se dají, musí se jim zase dát čas. A Moje Sylva byla na rozhraní. Bylo nutné čekat, co bude, protože to, co je, je už jasné. Ano, tvářil jsem se spokojeně, ale vnitřně jsem se hroutil. Sylvo, holčičko moje. Tohle sis nezasloužila, řekl jsem si a zaštíply mne slzy v očích. Ale to jsem byl sám v obýváku a předstíral jsem, že se dívám soustředěně na film. Hlavou mi defilovaly vzpomínky na Sylvu, jak byla malá a jak jsme spolu vyváděli. Brala všechno tak vážně! Když měl přijít Mikuláš, tak si mačkala ručičkami zástěrku a odříkávala říkanky. A když stonala, četli jsme ji pohádky. A najednou dospěje a někdo úplně cizí ji prostě odhodí jako nepotřebnou věc. A jak jsem byl připravený do toho nemluvit, tak jsem najednou pocítil, že bych ji měl bránit. Je to moje dítě a někdo mu zkazil svět. Nejsem přeci hlupák, abych to nechal tak být.
"Marie," zavolal jsem na ženu.
Přišla z pokoje a v ruce držela nějaké háčkování.
"Jdeme k nim," řekl jsem.
"Kam chceš jít a ke komu?"
"K rodičům toho kluka. Já si to s nimi vyříkám."
"Neblbni. Vždyť jsi sám říkal, že to nemá cenu."
"Má. Ublížil jí. A i když si ji nevezme, musí vědět, že udělal něco špatného."
Marie se oblékla a já jsem na ni čekal venku u auta. Byl tak krásný vzduch a všechno mne tak divně rozdíralo. Slyšel jsem, jak běží ze schodů a v ruce drží malou kabelku. Nasedla vedle mě do auta a já jsem se rozjel nočním městem a zastavil jsem před domem, na který ukázala.
"Jak se jmenují?" zeptal jsem se.
"Kučerovi."
Vchod byl ještě odemčen. Ze zvonků jsem uhodl, že bydlí ve čtvrtém patře. Nastoupili jsme do výtahu. Marie měla v očích plno obav a nejistoty. Ale já byl silný, že bych mohl lámat skály. Něco do mne vjelo, nějaká energie, nebyl to vztek, ale touha bránit Sylvu. Zazvonili jsme na zvonek a čekali, až někdo otevře. Dočkali jsme se. Ve dveřích stála panička v županu a natáčkách.
"Jsem Hanych, otec Sylvy, paní Kučerová. Ještě jsme se neviděli. To je má manželka Marie."
"Stalo se něco?" zeptala se a v tváři měla ten ženský děs.
Viděl jsem ho v životě u žen a matek mnohokrát. Pozvala nás dál a my jsme vešli do útulného bytu. Rychle šla do vedlejšího pokoje se převléknout a my jsme se mezitím rozhlíželi. Všude pořádek, čisto a tak žensky pečlivě uklizeno.
"Co vám podám?" zeptala se.
"Kávu," řekla Marie prosebně.
Přišla s talířem plným cukroví. Omlouvala se, že slouží noční a že za chvíli musí jet do práce.
"Vy jste zdravotní sestra?" zeptala se Marie.
"Ne, pracuji v nočním podniku. Abych si přivydělala kvůli synovi. Jinak jsem úřednice na sociálce. To víte, jaké jsou platy."
Sedli jsme si a dívali se jeden druhému do očí.
"Tak. Proč jsme přišli. Naše Sylva je těhotná s vaším Oldou." řekl jsem to pevně a nekompromisně. Paní vytřeštila oči. Zbledla a chytla se za srdeční krajinu.
"Nic mi neřekl. Proboha. Vždyť nemá ještě za sebou školu."
Vzal jsem ji za ruku.
" Tak jsme přišli, abychom tu věc vyřešili," vysvětlil jsem to s veškerou mírností, jaké jsem byl v této chvíli schopen.
"Nic mi neřekl. Ten darebák. Sylvinka je tak milá. Tak hodná holka. No počkej. Oldóó," zařvala na celý dům.
„Není doma,“ řekla a klesla na židli, „tohle já nezvládnu.“
„A kdy přijde?“ zeptala se Marie.
„My se vám ozveme a probereme to,“ odpověděla paní Kučerová.
A já v tu chvíli věděl, že mu Sylvu nedám. Hned jsem to cítil. Z celého ovzduší této domácnosti. Bylo mi líto toho dítěte, které mělo teprve přijít. Vstal jsem. Marie také. Pochopila a vzala mne pod paži. Sešli jsme k autu a já se podíval nahoru. V pokoji bylo zhasnuto. Sylvo, tvůj život dám do pořádku, uvidíš! Slibuji ti to! Hořkost a lítost mi stoupaly až do krku. Nebyl jsem schopen mluvit. Cítil jsem, jak jsem slabý proti takové situaci. Nedá se dělat skoro nic. Jen se rozhodnout, že to přijmeme a budeme s tím žít. S ženou jsme nemluvili celý večer. Nechtěli jsme jeden na druhého přenášet smutek a povídat si o našem neštěstí. Jen v noci mne vzala za ruku a já ji jemně stiskl.
Ale stejně jsem nespal. Nerozumím tomu. Kdysi mi někdo vyprávěl, ale nevzpomínám si kdo, že si duše, které přicházejí znovu na svět, vybírají své rodiče, své prostředí, v kterém prožijí svůj život podle své úrovně. Nyní mne ta myšlenka zaujala! Co asi provedla moje budoucí vnučka nebo vnuk, že si vybral právě nás? Anebo, co od nás očekává Prozřetelnost? Byl jsem vždycky proti potratům a naštěstí jsem nikdy nic takového neprováděl ani ve své profesi, která byla od ženského poslání svým způsobem vzdálená. Nikdy jsem se k takovému problému veřejně nevyjadřoval. Ale vím, že mnoho žen bere své těhotenství jako tragedii. A zase naopak, jako výzvu nebo poslání. A ty duše, které k nim putují, aby na sebe, jejich prostřednictvím, vzali tělesnou podobu a podrobili se pozemským zákonům a i svému osudu, musí čekat, jak se o nich rozhodne. Půjdeš zpět anebo se narodíš? Jsem lékař a rozhodně do svého povolání nepletu náboženství nebo nějakou mystiku. Něco o tom vím a to něco úplně stačí k tomu, abych přál každé duši to nejlepší a nejkrásnější, když se vrací zpět do svého tělesného projevení. A to asi závěr celého mého přemýšlení o narození a jeho netělesných příčinách.
Jsem to ještě já! - kapitola 9.
Sylva nechtěla s námi jezdit a já ji říkal, jak je tam krásně. Měla hodně učení a taky ji nebylo dobře, pochopitelně. Ale Marie už měla hotové záclony a chtěla je pověsit.
„Někdo musí vyčistit okna,“ řekla rezolutně.
Byl jsem ji vděčný, že i ve chvíli smutku dokázala opatrovat domov, jakoby se nic nedělo. A vím, že ji to rvalo srdce. Ale už jsme nic nerozebírali.
„Jsem zvědavá, jestli to bude chlapeček nebo holčička,“ řekla několikrát, jakoby na tom záleželo. To je jen přání rodičů, ale svět potřebuje hlavně slušné lidi, myslím si. V nemocnici se to nějakými kanály dozvěděli a já jsem radši mlčel, neříkal jsem nic. Hleděl si svého a staral se o pacienty. I v pátek, den před odjezdem. Marie byla ještě v práci a plánovala si, že půjde dřív domů, aby všechno stihla.
„Pane doktore, říkal mi Hrubec, že máte u nás chaloupku. Prý pěknou,“ řekl mi pravidelný pacient Uhlíř po prohlídce.
„No, pane Uhlíř, dnes se mi líbíte. Držel jste mých rad a podívejte se, cukr klesl.“
„Jo, jo,“ řekl a mně bylo jasné, že chodí za Hrubcem. A Hrubec mi fušuje do léčení. Neptal jsem se na to. A na otázku na chalupu jsem ani neřekl slovo. Hlavní je, že je a tom líp. Vždyť ho přivezli tehdy v kómatu a Uhlířová naříkala: “Táto, jestli tě vezme Pánbůh, co já si tady počnu s tou chalupou a zahradou. A ty jsi pořád měl plno roupů a vidíš.“ A zatímco Uhlíř spal na vozíku, ona mu smáčela sako slzami a brala ho za ruce.
„A to bude mít vaše paní radost,“ řekl jsem.
„Paní se už raduje v nebi, pane doktore. Měl jsem tenkrát umřít já. Je to bez ní těžký. A budu tu sám. To jsem nechtěl. Chudák, vzala to zkrátka. Však měla to zdravíčko porouchané od té doby, co šla do důchodu.“
„To jsem nevěděl.“
„No, však se uvidíme, Někdy za vámi zajdu. A kdybyste potřeboval pomoci na zahradě nebo poradit, tak rád pro vás všechno udělám.“
Podal mi udřenou ruku a já ji stiskl.
Smrt! Pomyslel jsem si. Někteří lidé se jí děsí, jakoby nevěděli, že je přirozeným vyústěním ze života. A někteří ji přijímají, aniž by se báli, že o něco přijdou, když zemřou. Ptám se sám sebe – bojím se smrti? Ano, já se ji bojím, je mi odporná, připadá mi nespravedlivá, hloupá a chamtivá, nestoudná a zlá. A přitom vím, že zemřu. Už nyní jsem její, i když zatím plný života. Čas však ukrajuje život v její prospěch. Nekladu si otázky, zda se ještě narodím, co budu pak dělat, zda budu bohatý nebo chudý. Nic mi po tom není. Je to jen má žádostivost a nadutost, která to všechno chce vědět dopředu. Jako abych se měl na co těšit a tolik se nebál? Přišla mi do ruky nějaká studie o reinkarnacích. Nerozumím tomu a nevím, co bych měl všechno udělat proto, abych nebyl v dalším životě nějakým žebrákem nebo něčím horším. Zdá se mi, že si to příliš zjednodušují. Nikdo o tom nic neví! Ale touha po životě je hodně silná a možná silnější, než cokoliv jiného a člověk s životem spojuje mnoho věcí a dokonce i podmínek, aby ho mohl pokládat za plnohodnotný, šťastný a skutečně prožitý. Pro jistotu, kdyby za ním už nic nebylo! Jak říkám, jsem na počátku všech věcí, které začaly v mé mysli působit. Zatím o tom nic nevím a také pochybuji sám o sobě. Pere se to ve mně! Bojím se je přijmout, abych obstál v prostředí, v kterém žiji. Jsem hlupák! Nebo poutník? Přestal jsem si rozumět a možná, že je to příčinou, proč nerozumím Marii a dětem.
Co ale spojuji se smrtí? Že opustím, nedobrovolně, a to je otázka, zda dobrovolně nebo ne, své milované lidi, knihy, drobnosti, které mne provázejí a tvoří okruh mé vlastní individuality a intimity. Zatím jsem byl jen divákem konců mnoha lidí za celou svou lékařskou praxi. A musel jsem dávat naději těm, kteří si drželi kapesníky na obličeji a žádali mne zarudlýma očima, abych řekl, že se to nestane. A já jim i lhal! Protože o takové pravdy nemá nikdo zájem. Vždyť jsem sám nevěděl, kdo se vrátí a kdo ne. O smrti nevím nic a přitom vím, že i já jednou, dřív nebo později budu stát na jejím prahu a nebudu moci udělat nic. Zhola nic!
A takoví lidé jako pan Uhlíř nebo pan Hrubec v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen řeknou – pánbůh si ji vzal - a já nevím, jestli je to právě on. Proto mu nikdy ani slovem nekřivdím. Nevím totiž, kdo to je a co to je. Jak je daleko, jak je vysoko nebo nízko. Zda mne stráží nebo soudí. Bibli jsem nikdy pořádně nečetl,do kostela nechodím a přesto vím, jen tak sám pro sebe, že existuje něco, co mne k sobě přitahuje a učí mne něčemu, co je divné, zvláštní a krásné.
A týden byl u konce. Doma bylo všechno v pořádku. Sylva seděla u kuchyňského stolu a loupala jablka. Žena chystala těsto.
„Když Sylvie s námi nechce jet, udělám ji alespoň lehounký koláč s jablky,“ řekla mi s úsměvem.
„Seznámil jsem se na chalupě s nějakým bylinkářem,“ začal jsem mluvit o té senzaci a obě zpozorněly. Čekal jsem to, a proto jsem se chvíli dramaticky odmlčel.
„Uvařil jsem mu kafe a dal tu dobrou buchtu, co jsi mi dala sebou.“
„A hned jste se pohádali, že?“ řekla Sylva.
„Ale ne. Popovídali si. Jen tak o životě. Je to starý muž. A má plno známých.“
„Jo tati, jestli dělá jaké masti, tak mu řekni o svízelovou na vrásky,“ řekla Sylva.
„Ty žádné nemáš, prosím tě.“
„Ale maminka.“
Byl jsem rád, že Marie tentokrát jede se mnou a že se trochu dá do pořádku.
„Tak to ze sebe vysyp,“ řekl jsem ji v autě.“
„Co myslíš?“
„To trápení, holka. Však já to moc dobře vím, jak tě to trápí.“
„Ale jdi. Já jsem docela šťastná. Brzy budeme mít broučka nebo berušku a já budu celá pokakaná štěstím.“
Musel jsem se usmát. Ještě není na světě a ona mu už plánuje všechno možné.
„Stejně si myslím, že se jednou na chaloupku přestěhujeme a Sylvě necháme byt. Dostuduje, může si v něm zařídit i kancelář a bude ji líp, než kdyby se trápila v nějakém beznadějném vztahu.“
„A vzpomínáš, Marie, jak jsme my dva spolu zápasili, když se nám děti narodily? Ono to není všechno ještě skončené. A nezapomeň, že matka je Sylva a ty babička.“
Marie mlčela a dívala se před sebe.
„Už jsem si říkala, že se musím krotit a nechat to hlavně všechno na ni, ale zase nemám to srdce.“
Sotva jsme přijeli, už k nám spěchal Hrubec. V jedné ruce košík a v druhé hůl.
„Tak jsem si říkal, kdy přijede milostpaní. Koukal jsem na tu vaši zahradu.“
Marie se usmála a šla dovnitř, aby něco připravila k pohoštění.
„Nechci vám nic vnucovat, ale já mám takový jeden model. Udělal jsem si ho sám, Až do podzimu mi kvete alespoň jedna její část. Pěstuji tam bylinky, pak je suším a dělám čaje. Lidi si pro ně chodí a já s nimi mluvím o všem možném. A vaše paní bude mít bylinky pro vaření.“
„No to bude krása,“ řekl jsem a díval se na zpustošenou zahradu.
„Nebojte se, doktore, všechno bude, jak má být.“
Jeho slova byla dráždivě záhadná. A já jsem měl neblahý pocit, že všechno ví už dopředu a dokonce zná i jméno Sylviina ženicha.
„Někteří lidi mi nemůžou přijít na jméno, ale já mám takový dar, že vím všechno dopředu. Taky vám půjdu na nervy, a proto radši teď mlčím.“
„Nemám rád mystiku a magii,“ řekl jsem na vysvětlenou a doufal jsem, že to pochopí a nebude to sem zatahovat.
Mezitím nás Marie zavolala ke kávě a on rád usedl k našemu stolu.
„A tak jak žijete?“ zeptal se a nabídla mu kousek koláče. Položil si ho na talířek a vzal malou lžičku. Ukrojil si a ochutnal.
„Je to velmi dobré. Děkuji vám, paní.“
Řekl to tak prostě!
„No, já žiji dobře, milostpaní. Za domkem mám malou zahrádku, kde pěstuji zeleninu a bylinky, také nějaký ten řádek brambor a jahody. To když přijdou děcka anebo mladé ženské. Dělají si z nich různé dobroty. Jedna jabloň každý rok rodí a jedna hruška, která má velmi sladké ovoce. Nyní je čas, kdy jsou mé stromy obsypány květy. Jako dvě nevěsty. A včely létají a mají se k dílu stejně jako všichni ti brouci a motýli, ptáci a zvířata, která shání potravu.“
„To máte jistě hodně práce. To víte, my nejsme na takovou práci zvyklí,“ řekla Marie a ukrojila mu další kousek a sama položila na talířek.
„Ještě loni,“ pokračoval, „jsem vozil do krmelců, ale už mne to zmáhalo. Napadlo moc sněhu a já měl strach, že ani domů nedojdu. Mám tušení, že letos už ani nedolezu do prvního kopce. Co já vím? Musím stále trénovat a vzpomínat na ty staré časy, kdy jsem zkoumal záhady přírody a prosil, abych je pochopil. Má prosba byla pošetilá, a tak jsem dostal dar.“
„A napsal jste nějaký receptář?“ zeptala se Marie, která byla velmi zaujata jeho vyprávěním.
„Ale ne. Jen příroda by měla znát, kolik cest bylo v životě a proč jsem váhal při sepisování některých věcí, které jsem poznal, pochopil a prožil. Kdo by jim z lidí rozuměl?“
Ano, kdo z lidí by rozuměl tvrdé řeči, která nezná nic než pravdu a on ji přijal bez mrknutí oka.
„Nikdy jsem nenapsal jediný recept do žádného časopisu. Ale mám všechno tady.“
Ukázal si na hlavu a usmál se. Marie se také usmála a viděl jsem na ni, jak hoří zvědavostí. Tohle ještě nezažila, aby mluvila s mystikem.
„Nepijte tolik kávy, paní. Ta vás oslabuje. Věřte mi, že ji pijete z nudy a ne podle potřeby. Káva je lék.“
Marie položila hrnek na stůl a založila si ruce.
„Jsem nervózní,“ řekla, „proto piji kávu.“
„Ale vám by pomohlo něco jiného,“ řekl a vyndal z košíčku zápisník. Byl už skoro celý popsaný.
„Ale říkal jste, že si nic nepíšete.“
„Ne, já jsem říkal, že si nepíšu recepty. To jsou poznámky o přírodě a zvířatech. Vám tady napíšu něco důležitého. Takový čajíček. Tak pozor, jednu kávovou lžičku kořene kozlíku dáte do půldruhého decilitru vody a necháte přes noc macerovat. Přes noc je to nejlepší. Pak si vezmete 6 dílů nati z meduňky, 3 díly nati z máty 4 díly nati srdečníku, dál 3 díly nati jmelí a 4 díly natě vřesu, 3 šištice chmelu, 2 díly květu levandule a 2 díly květu hlohu. Dvě lžíce této směsi dáte do šálku s tří a půl decilitrem vroucí vody a necháte přikryté vychladnout. Pak směs přecedíte a smícháte s kozlíkovým macerátem A budete pít třikrát denně. A uvidíte, jak budete klidná, protože to je to hlavní, co potřebujete. Tady máte ten lístek. A neztraťte si ho.“
„Děkuji,“ řekla, vděčně se na mne podívala.
„To je dobře, že jste ji to napsal,“ řekl jsem a pokračoval v pití kávy. Po pravdě řečeno, nebyl jsem rád, protože jsem už dopředu věděl, že mě bude Marie pronásledovat s tím, abych ji ty bylinky sháněl.
„Pane Hrubec, nemohl byste nám ty bylinky prodat? Já ani nevím, kde bych je v Praze sháněl:“
„Ale jistě, jistě, zítra máte směs připravenou a taky přidám sklínku dobrého medu.“
Odechl jsem si a Marie po mě šlehla ironickým pohledem, který vyslal do světa myšlenek zprávu, že si dovedu všechno jen zjednodušit.
„A na tu zahradu se vrhnu, jak bude zem měkká. Nebojte se, bude se vám to líbit.“
Poděkovali jsme a Marie zůstala v domě, zatímco já šel Hrubce doprovodit.
Podal jsem mu ruku a on se na mne podíval, až mne mrazilo, ale bylo to příjemné, zvláštní.
