Tato sbírka byla věnována ženám, které pracují v prestižních oborech. Navenek krásné a zdravé ženy čelí problémům v milostném i pracovním životě. Jak se jim podaří přežít a udržet si svou milovanou práci?

Je sobota 1. prosince a prší. Pomalu se oblékám. V deset hodin mám schůzku s jedním člověkem, který má velké problémy, jak mi psal v narychlo poslaném e-mailu. Sotva ho znám a nevím, proč si vybral zrovna mne. Nerada zastupuji lidi v pracovních sporech a myslím si, že to odmítnu. Mám velmi neblahé vzpomínky a podobné situace a ještě dnes, při vzpomínce na ně, mne to stresuje ..

Kavárnička, do které mne pozval, je v boční ulici, blízko mého domu, kde bydlím. Prší. Chodník je zablácený a mám co dělat, abych si nezašpinila boty. Vchod je položený pod třemi schody pod úrovní chodníku. Musím dávat pozor, abych neuklouzla. Otvírám dveře a vcházím do příjemného prostředí. Velký naftová starodávná kamna krásně hřejí a kolem jsou malé stolky s křesílky. Interiér, budící důvěru a touhu po pohodlí je příjemně a intimně osvětlen. Lidé si tu mohou připadat tak důvěrně, že leccos na sebe prozradí, co by venku nad těmi schody nikdy neřekli. Instinkt mi velí k opatrnosti. Poznávám ho v šeru, které osvětlují světla svíček na stolech. Vstal a podal mi ruku.

"Nezlobte se, že jsem vás rušil v sobotu, ale já to už nemohu vydržet. Musím se s kým poradit."

"To nic," řekla jsem a sedla si proti němu.

"Dáte si kávu?" zeptal se mne.

"To je jedno. Třeba kávu."

Na stolku stál malý bílý popelník, usoudila jsem, že se tu smí kouřit a to mi trochu zvedlo náladu. Budu určitě poslouchat nepříjemné věci, bude lépe, když si čas od času zapálím.

Mladá dívka, která se proplétala mezi stolky jako hadí tanečnice, došla až k nám a on objednal mně kávu a sobě čaj. Zachvíli přišla a na tácku nesla konvičku, šálek pro něho a pro mne šálek kávy.

"Je to tu hezké, že?" řekl sice otázku, ale nečekal odpověď.

"Pojďme k věci," vyzvala jsem ho a vytáhla z kabelky zápisník, abych si dělala poznámky.

Podíval se na mně zkoumavě a pak se zamyslel. Asi nevěděl jak začít.

"No," řekl konečně, "prožívám ve svém zaměstnání velmi svízelné situace a myslím si, že se mne chtějí zbavit."

"Proč?" ptám se stručně a vím, že mi na to nebude schopen odpovědět. Tyhle kancelářské intriky, které jsem také prožívala, měly vždycky zbabělý a velmi poťouchlý průběh. Někteří lidé zvlášť ovládali praktiky, jak koho dostat do kouta a tam ho zlikvidovat. Důvody byly různé.

"Já nevím, třeba že nejsem dost velký odborník a překážím druhým v jejich práci a nebo protože že jsem zase tak dobrý odborník a tím překážím taky."

"A jak se to projevuje?"

"Různými naschvály. Třeba dostanu od šéfa úkol a když se chci zeptat na podrobnosti, tak se mne významně zeptá – vy jste tomu nerozuměl? A kroutí hlavou."

"Jenom jestli si to špatně nevykládáte. Víte, lidé jsou především líní a nechtějí si proto přidávat práci. Někomu hodí na krk, co mají zpracovávat sami, nepředají žádné podklady a s poťouchlostí sobě vlastní sledují, jak se v tom druhý topí. To jsem zažívala taky. Proto jsem se osamostatnila a zřídila si vlastní podnikání, když mi nevyhovují takové pracovní podmínky."

"Hm, jenže já mám rodinu a dluhy a potřebuji pravidelný příjem."

"Takže vám na vašem zaměstnání záleží, jak vidím."

"Samozřejmě, je to otázka bytí a nebytí pro celou rodinu."

"A jak jste to zaměstnání získal? Kdy jste tam nastoupil?"

"Doporučil mne jeden vlivný známý, sloužil s tatínkem. Měl jsem ty nejlepší a pravdivé reference. A nastoupil jsem před rokem."

"A kdy vaše problémy začaly?"

"Nedávno. Stále se všichni přátelsky chovali a najednou jako když utne..."

"A co se stalo?"

"Nevím, opravdu, to nevím."

"Mohl vás někdo pomluvit, aby získal pro sebe nebo pro svého známého vaše místo," poznamenala jsem.

"Tak bych to neviděl. Plat nemám zrovna vysoký a moje pracovní náplň není zajímavá."

A co vlastně děláte?"

"Kontrolu."

Dopila jsem kávu a zapálila si cigaretu.

"Pokud si pamatuji, vystudoval jste ekonomicko-správní fakultu. Tehdy jsme se viděli na krajském úřadě. Proč jste tam odtud odešel?"

"V rámci reorganizace zrušili můj referát, ale vzápětí jsem zjistil, že po mém odchodu ho zase obnovili a dosadili tam doktorku Šimáčkovou. S tou jsem tedy měl opravdu špatné zkušenosti, ale nechme toho, to víte, jak to chodí. A nyní jsem se s ni zase potkal na tomto pracovišti. Nechci ji pomlouvat."

Nechtěl o tom mluvit, ale jeho rty se bolestně sevřely.

"A tehdy jste pociťoval, že by proti vám někdo konkrétně něco měl?" pokračovala jsem.

"Ne, to ne. Jen ona," poznamenal tiše.

"Byl jste pak dlouho nezaměstnaný?"

"Tři roky. Hledal jsem místo zde ve městě, měli jsme další dítě."

Neřekla jsem mu, že doktorku Šimáčkovou znám..

Podíval se mi smutně do očí a pokračoval ve své řeči. Nebylo mi z toho nejlíp..

"Třeba si to špatně vykládám a nebo jsem přecitlivělý na chování lidí. A také možná mám strach, že zase přijdu o místo. Být nezaměstnaný a mít na krku rodinu je děsné."

"Tak kde vlastně pracujete?"

Vyndal vizitku a já jsem si ji prohlédla.

Ano, ten podnik jsem znala. Pozvu Šimi, jak jí vždycky přezdívají, na kávu a něco z ní vylomím.

"Víte co? Za týden vám zavolám a řeknu vám, co se dá dělat."

Podal mi ruku a usmál se.

Sylvie Šimáčková přišla ve výstředním kabátě a s úsměvem plným spokojenosti i nelíčené radosti, že mne zase vidí. Po dlouhé době. Sundala si kabát a pověsila ho a věšák. Rozhlédla se po kavárně jednom pohledem a pak si sedla ke stolku.

"Tak jak se máš?" zeptala se mne a nabídla mi cigaretu. Neodmítla jsem.

"Tak, ujde to. A jak ty?"

"Dobře. Mám bezvadné místo. Takový menší podnik, ale lidi jsou přátelští a slušní.Odešla jsem z krajského úřadu, nějak mne to tam přestalo bavit.Ale tohle je opravdu terno.Dokonce jsem se tam sešla z bývalým kolegou, který se mnou a krajském úřadě pracoval, ale to se nemělo stát."

Podivila jsem se, ale jen v duchu, protože jsem pochopila, že právě ona tam má slušné postavení a neřekne nic, co by mohlo svědčit proti ní.

"Tak to nemáš daleko do práce, jestli bydlíš tam, jak dřív."

"Ale, odstěhovala jsem se. Víš, že nejsme už s Frantou spolu."

"To nevím," řekla jsem s údivem, protože jsem si vzpomněla, jaká to byla láska.

"Takže teď jsi sama?"

"Jak se to vezme, ale končí to, protože se začaly po podniku vést řeči, které byly pro mne nepříjemné."

"A co je lidem do tvých intimních vztahů?" zeptala jsem se s údivem.

Potáhla dlouze z cigarety a oči zabodla do popelníku.

"Je ženatý a je do mě blázen. Chápej, malé děti. To musí každý odsoudit."

"Tak to je nepříjemné."

Škoda, nebude chtít o tom mluvit, řekla jsem si, ale vzápětí jsem pochopila, že o tom právě mluvit touží a nasadila masku oběti.

"Na narozeninách, které jsme slavili mimo podnik, jsme se trochu nalízli a stalo se to, co se nemělo stát. Druhý den, když jsem se z toho probrala, bych si nafackovala. Nevím, kam bych před ním utekla."

"To je teda nepříjemné," řekla jsem a přitom nemohla uvěřit, co se vlastně děje. Kolegyně Šimáčková zřejmě sexuálně obtěžuje mého klienta. A ne naopak. Určitě našla jeho slabinu a té také využila.

"Stala se chyba. Hrozná chyba, že jsem si neověřila některé věci a já nevím, co budu dělat. Šéf se toho obtěžování chopil a rozhodl se, že se ho zbavíme."

Tak tady je to jádro pudla, pomyslela jsem si a nějak jsem té historce nevěřila, spíš jsem se přikláněla k tomu, že celá vina leží na její nenasytnosti a strachu ze ztráty zájmu ze strany mužů.

"A co tam u vás dělá?"

"Kontrolora," řekla s posměškem, "stejně co by takový chlap mohl jiného dělat?"

"No, to jsi se tedy opravdu zamotala. Já ti nevím, co bych ti poradila."

"Jsem z toho celá špatná.Taková náhoda, byla jsem z toho úplně mimo, když jsem zjistila, že jsme zase spolu v jedné firmě."

A já taky, pomyslela jsem si, protože ona byla vždycky taková zlá už na fakultě. Měla jsem intenzivní pocit, že se za tím ještě něco skrývá. Ale co?

Ale nedalo mně to Navštívila jsem vedoucí personálního oddělení na krajském úřadě. Znaly jsme se docela dobře.

"Jen bych se chtěl něco zeptat. Potřebuji pomoci s nějakými ekonomickými věcmi. U vás tu dělal inženýr Hamáček, pamatuji se, že byl šikovný. Jaký máš na něho názor?"

Její oči zabloudily ke dveřím. Chtěla se přesvědčit, že jsou zavřené.

"Byl odejit."

Významně a mne mrkla.

"Proč?"

"Jo, holka," řekla ukazováčkem zamířila ke stropu.

"Slyšela jsem, že šlo o nějakou sexuální záležitost."

"Ale kdepak. To na něho všechno navlíkli.Byl mo poctivý, víš, nechtěl s nimi hrát ty jejich hry. Báli se ho. Doktorka Šimáčková, ta mu zavařila. Pořád ho pronásledovala. Nkonec i ti soudní měli dojem, že mezi nimi něco je. Málem ho to stálo manželství, protože se začaly šířit pomluvy. Však víš, jak jsou lidé chytlaví Já jsem sama vyhledala jeho paní a vysvětlila jsem ji, že je to hodný člověk, ale má smůlu."

"V čem?"

"Moc toho ví na lidi, je poctivý a nikdo na něho nic nemůže najít, v tom je ten háček."

"Jak to?" naklonila jsem se k ní, protože jsme začaly šeptat.

"Jeho táta byl zaměstnaný na soudě. Moc slušný člověk. No a tihle lidi se asi obávali, že si na ně může shánět informace. Však víš, jak uvažují. Tatík mu před čtyřmi roky umřel na rakovinu.Ale já si myslím, že ho Šimáčková chce dostat do postele stůj co stůj a zničit ho, diskreditovat. Pravý důvod mi není znám, já do nich zase tak nevidím.. Asi je jí taky líto, že je šťastně ženatý, potvora. Buď to dělá z vlastní iniciativy a nebo jeho to zájem ještě dalších lidí."

"Jo, je to jasné. Ale představ si, že jsem s ním nedávno mluvila, má zase problémy a Šimi mi dokonce tvrdila do očí, že s ní má poměr."

"No, to je jí podobný. Byla schopná úplně všeho. Divná posedlost. .Její manžel vedl nějakou firmu a udělali průšvih. Rozvedla se s ním, protože se bála následků. No a když ten chudák nastoupil náhodně do toho nového podniku, co ona, tak se ho snaží zase znemožnit. To jsou teda poměry. Jakoby si s ním osud hrál. To je teda čarodějnice."

"Nevím, co s tím mám dělat,"přiznala jsem se.

"Jo holka, s lidskou blbostí neuděláš nic, Asi bych mu poradila, aby se někam vystěhoval, kde ho nikdo nezná."

Padl na me smutek. Přeci nemohu radit, aby se někdo vystěhoval Asi týden jsem se pokoušela mu volat, ale měl pořád vypnutý telefon. Bylo mi hloupé ho otravovat doma a říkala jsem si, že když bude potřebovat, tak mne určitě navštíví.

Uběhla nějaká doba. Mezitím jsem řešila jiné věci a na docela jsem a něho zapomněla. Přišlo jaro a to člověku vždycky zvedne náladu. Lidé vylezou ze svých brlohů a začnou se více mezi sebou stýkat, vyprávět si o zimě a plánovat si dovolené. I já jsem měla plno plánů, jak strávím dovolenou a váhala jsem mezi zahraniční a tuzemskou. Zrovna jsem stála jsem před cestovní kanceláří a dívala se na lákavé nabídky, když mne vyrušil známý hlas.

"Bože, to jste vy?" dívala jsem se na elegantního muže, za ruku držel malou roztomilou holčičku a usmíval se na mne.

"Čekala jsem, že mi zavoláte," řekla jsem mu, "měl jste pořád vypnutý telefon."

"Všechno se změnilo," usmíval se.

"A k dobrému jak vidím."

"Jistě. Mám nové místo. Tamto jsem pustil. Všechno mi začalo docházet. Spočítal jsem si jedna a jedna."

"Já vím."

"No, byla jsem se přesvědčit na krajském úřadě, že tam odtud foukal ten ostrý vítr."

Usmála jsem se, protože se na mne udiveně zahleděl..

"Takže za tím vším stála doktorka Šimáčková? Jen ta?"

Nechal otázku viset ve vzduchu a pak mávnul rukou a sklonil se ke své dceři, která se na něco ptala.

"Musíme jít. No, kdybyste něco potřebovala, tak tady je má vizitka. Koupili jsme v Krkonoších malý penzion z dědictví po rodičích. Nic velkého, ale na pěkném místě. Zatím se zařizujeme, ale vede se nám dobře. Nakonec se ze mne stal podnikatel."

Podala jsem mu ruku a vizitku jsem si uložila do kabelky. Přemýšlela jsem potom nad lidskou zlobou a nenasytností i závistí a záští, která nemusí mít až tak racionální kořeny.

Vím, že i muži prožívají na pracovištích sexuální obtěžování a někteří se tomu ani nebrání. Ale ti, kteří se brání, většinou zažívají peklo. Kdyby si stěžovali, každý jim řekne : tak toho využij ty blázne. O co ti jde? Nuže, o nic víc, než o čest a důstojnost. Nejsou všichni stejní, jak se zdá.

S Pavlem, mým manželem, jsme se seznámili během studií a naše láska vytrvala i po promocích. Rodiče nám poskytli zázemí. Ale se sňatkem jsme stále váhali. Oběma se nám rozjížděla kariéra a nám způsob našeho soužití vyhovoval. A když jsme se konečně rozhodli se vzít a mít rodinu, přišla první vážná rána. Když totiž ani po dvou letech jsem neotěhotněla, navštívili jsme specialistu. A ten s politováním vyslovil verdikt – vaše manželství zůstane bezdětné. Byli jsme oba zklamaní a nešťastní. Ani tato událost neotřásla vážně naším vztahem. Hledali jsme řešení a osud nám byl nakloněn. Získali jsme do adopce krásnou a zdravou holčičku. Rodiče zahynuli při automobilové nehodě a ona neměla nikoho, kdo by se mohl postarat a tak přišla do kojeneckého domova.. Nevěnovala jsem pozornost, kdo byli a čím byli. Hlavně, že jsem držela tu krásnou holčičku v náruči. Oba jsme byli připraveni se stát milujícími rodiči. Ale po čase jsme se přesvědčili, že to rozhodnutí nebude lehké ...***



V sobotu jsme chodívali s Baruškou k mé matce a návštěvu. Baruška měla ráda obě babičky, nedělala mezi nimi rozdíl, ale moje maminka měla na ni víc času, než Pavlova a tak snad Baruška k ní našla větší důvěru. A tu sobotu měla maminka pro Barušku zvlášť veliké překvapení. Sotva jsme zazvonili, vyletěl od domu malý bílý pes a skákal se štěkotem na vrátka. Baruška zůstala jako přimražená – tolik si přála nějaké zvíře, ale Pavel to nedovolil.

"Punťo, neskákej," volala maminka a běžela nám k brance odemknout. Pes se nejdříve vrhl a mne a pak a Barušku. Ta trochu znejistěla.

"Mami, kde jsi ho vzala?" zeptala jsem se jí potichu.

"Koupila od Jouzy," řekla, pohladila mne po rameni a pak se obrátila k Barušce.

"Líbí se ti, děvečko?"

"Hrozně moc, babičko, ty jsi věděla, jak jsem toužila po pejskovi."

"To víš, že ano," řekla a pohladila ji po hlavičce.

Šly jsme do domu a ve velkém pokoji bylo další překvapení. Nádherné leštěné černé křídlo.

"Mami, ty jsi si koupila křídlo? Ty zase budeš hrát?" zeptala jsem se ji. Spiklenecky zamrkala a oči otočila k Barušce.

"Možná, že budeme hrát s Baruškou," usmála se na ni. Ta už seděla u klavíru a položila své malé ruce a leštěné dřevo víka.

Odvedla jsem matku do kuchyně.

"Co tě to napadlo?"

"Všimla jsi si těch rukou? Jsou to ruce hudebníka. Já jsem přesvědčená, že Baruška má velké vlohy a já ji dám příležitost."



"Mami, Pavel touží po tom, aby byla inženýrkou jako je on, aby jednou zdědila naši firmu."

"To klidně může být, ale na klavír se může taky naučit hrát. Alespoň si zkrášlí život."

Když jsem to Pavlovi vyprávěla, viděla jsem na něm, že mu to není vhod. V Barušce se viděl a spíš plánoval, že bude sportovat a studovat techniku. Ale bylo za tím ještě něco, co mi zatajoval.

"Pavle, maminka si vezme Barušku na prázdniny a my se můžeme věnovat projektu. Víš, jak to spěchá a hodně nám to pomůže."

"To ano, ale ty dva měsíce jsou dlouhá doba a možná že ..."

Nedořekl a já jsem zůstala stát proti němu s tázavým pohledem.

"Dobře, já ti to tedy řeknu."

"Co?"

"Ty jsi se nikdy zajímala, kdo byli Baruščini rodiče. Byla jsi celá bez sebe, že držíš v náruči dítě a já o tom nikdy nemluvil. Ale teď je asi chvíle, kdy ti to musím říci."

"Mluv,Pavle, jsem připravená na všechno."

"Oba byli hudebníci. Podívej se."

Šel k psacímu stolu a vytáhl německý časopis. Zalistoval v něm a já spatřila tváře dvou lidí, staršího muže a mladé ženy. Pod obrázkem stálo, že oba čeští interpreti zahynuli při automobilové nehodě na cestě do Paříže, kde měli mít významný koncert. V Praze zůstala jejich dvouměsíční dcera u příbuzné, která se však o ni nemůže starat a zřejmě dítě bude přijato do kojeneckého ústavu. Nevzpomněla jsem si, že by tato zpráva pronikla do českého tisku, ale já noviny a televizi stejně nikdy moc nesledovala, tak mi to mohlo snadno uniknout. Bylo to tak dávno a já měla tehdy jiné starosti.

"Tak, tady je ta pravda o Barušce. A já si nepřeji," řekl důrazně a pevně se mi díval do očí,"aby se z Barušky stala umělkyně. Může si brnkat třeba na laťky u plotu, ale vystuduje pořádnou školu, aby z ní byla samostatná žena a ne nějaký bohém. To tedy ne. A vůbec, po prázdninách jde do první třídy a já se s ní budu učit."

Baruška byla nadšená, že bude na prázdninách u babičky a že i druhá babička bude za nimi jezdit, slíbily si krásné výlety a koupání v přírodě. Ale já věděla, že hlavní táhlo je Punťa a příslib velkého rozmazlování. Baruška byla na svůj věk rozumná a i ona dokázala rozdávat svou lásku všem, kteří ji měli rádi. Měla jsem sto chutí říci mamince, co jsem se od Pavla dozvěděla o Baruščiných rodičích, ale mlčela jsem.

Uběhlo čtrnáct dní a Pavel rozhodl, že v sobotu pojedeme k mé matce.

"Určitě se tam Baruška tak zabydlela, že nebude chtít ani slyšet o tom, že by se měla vrátit po prázdninách domů," staral se Pavel.

Ano, uměla jsem si to představit. A když jsme zastavili před matčiným domem, z okna se ozýval klavír a matčin hlas – raz dva tři čtyři ...



"No, tak vidíš, já to říkal. To hraje naše šestiletá dcera. Po prázdninách už bude válet Beethovena," ušklíbl se Pavel.

"Nech toho, prosím tě. Alespoň nikde nelítá."

Ale popadla mne starost. Pavla jsem dobře znala a věděla, jsem, že od svého záměru nikdy neustoupí a Baruška bude utíkat tam, kam ji srdíčko potáhne.

Pavel zazvonil a z okna vyhlédla hlava mé matky. Zamávala na nás a obě nám běžely vstříc.

"Mamko, taťko, já hraju na klavír," oznámila nám radostně.



A pak přišla škola. Baruška se nesla pyšně do první třídy vedle Pavla, který ji držel za ručku a bylo na něm vidět jisté dojetí. Ale to všechno trvalo do chvíle, než došlo k učení. Barušce šlo psaní a čtení, ale pokulhávala v matematice a kreslení. Asi Pavel čekal, že bude takový fenomén, jako on, úplně zapomněl, že Baruška není naše dcera a že má jiné sklony, než od ní očekával. Slýchávala jsem z pracovny, že na ni zvyšuje hlas a že ona mu svým hláskem odporuje, což vyvolávalo zase vlnu Pavlova křiku.

"Pavle, nekřič na ni, ona se to naučí, uvidíš," napomínala jsem ho před spaním v naší ložnici.

"To ona spíš zazpívá nějakou árii, než spočítá jednoduchý příklad," řekl a otočil se ode mne na druhý bok.

Další oheň do ohně přilila paní učitelka na rodičovském sdružení, když nám řekla, že Baruška má velký hudební talent a že bychom ji měli přihlásit do hudební školy.

"Paní učitelko," řekl Pavel," já mám z dcerkou jiný záměr a nebudu její muzicírování podporovat."

"Ale pane inženýre, mějte rozum. Baruška je velmi nadané dítě a byla by škoda, kdyby svou hřivnu neuplatnila."

"Jak jsem řekl. Raději ji přitáhněte v matematice. My se postaráme o její budoucnost."

Paní učitelka pokrčila rameny a rozloučila se s námi. Tehdy jsme se s Pavlem poprvé pohádali. Ale já nechtěla Barušku v ničem podporovat, s čím Pavel nesouhlasil a rozhodně jsem trvala na tom, aby nosila ze školy ty nejlepší výsledky, i když jsem viděla, že některé předměty jsou nad její síly. Nechtěla jsem si rozbít manželství a Baruška byla nyní tím jazýčkem na vahách našeho osudu. Z našeho klidného a harmonického domova se stala tichá domácnost. Baruška vzdorovala a Pavel se s ní vytrvale učil. A bylo to s křikem. Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem se pokusila opět Pavla nějak ovlivnit v jeho úmyslech, ale nemělo to žádný výsledek.

Svěřila jsem se s celou záležitostí matce a prosila ji o radu a pomoc.

"To máš těžké. On se v holce vidí a já si z jedné strany myslím, že má pravdu. Víš, ono to umění má své pro a proti. Když je to v ní, tak se to stejně prosadí, ale musíme respektovat i Pavlovy názory, jinak by mohlo dojít ke krizi ve vašem manželství. Víš, že Pavel má Barušku rád, ale taky je paličatý."



Baruška se snažila, aby měla dobrý prospěch a tak se mi podařilo umluvit Pavla, abychom ji do té hudební školy přeci jenom zapsali. Ale viděla jsem na něm, že mu to není vhod a posléze, kdykoliv Baruška cvičila, odcházel z domu..A to mne hodně mrzelo. Dostala jsem se do pozice, kterou jsem nikdy nechtěla ve své rodině zaujímat a poprvé jsem si uvědomila, že ta skutečnost, že Baruška není naše dítě, může sehrát v našem manželství osudnou roli. Hodně jsem se trápila, ale navenek jsem nenechala na sobě nic znát, snažila jsem se být obratným diplomatem mezi dvěma lidmi, které jsem nade vše milovala. Pravda, že mi připadalo nespravedlivé, jak se k tomu Pavel staví, chápala jsem ho a nehledala jsem za tím nic zvláštního. Přála jsem si, aby Baruška byla šťastná a současně, jen aby se naše manželství udrželo v tom rozumném a láskyplném duchu.

Barušce bylo právě patnáct let a chystala se nastoupit do gymnasia. Pavel ji donutil, aby se přihlásila na přírodovědné, ale ona se mi svěřila, že má strach, že bude mít s matematikou a fyzikou problémy. Viděla jsem na ni, že se ji tam nechce a raději by studovala konzervatoř. Ale o tom nesmělo být doma ani řeči. Dost a tom, že ji moje maminka platila hodiny zpěvu a klavíru bez Pavlova vědomí. A já jsem si stále dělala výčitky, že svému manželovi lžu. Jednou mi volala moje přítelkyně, že by potřebovala se mou mluvit a zda bych se s ní sešla v jaké příjemné kavárně. Samozřejmě, že jsem souhlasila a ráda, protože mi přišlo na mysl, abych se jí svěřila se svým trápením. Třeba mi pomůže, pomyslela jsem si. Léta toho trápení a lhaní a přesvědčování na mně zanechalo stopy. Nejdříve jsem vyslechla její trápení a pak jsme se pustili do mých problémů.

"Lítáš mezi nimi a škodí ti to. Měla bys by vyhledat nějakého odborníka a promluvit si o tom. Třeba zabráníš jakému velkému problému mezi tebou a Pavlem, děvče," řekla starostlivě.

"Já jsem nikdy u nikoho takového nebyla," přiznala jsem se. .

"A vidíš, to je právě chyba. Nikdo nemá patent na správnou výchovu dětí a někdy i z velké lásky můžeš udělat osudovou chybu."

"To je pravda, to si uvědomuji."

"Jednoho dne se to může tak vyhrotit, že buď Baruška odejde z domu, aby se mohla věnovat hudbě a nebo se Pavel pomine a odejde z domu on. A víš, že chlap má vždycky kam jít."

Smutně jsem přisvědčila a nebylo mi z toho nejlépe.

"A Baruška vůbec netuší, že není vaše?"

"Ne, určitě to netuší."

"No, musela vidět, že se nikomu z vás nepodobá. Měli byste ji to říci, než se to dozví sama a udělá nějakou hloupost."

Rozhodla jsem se, že s Pavlem o tom promluvím. Nejdřív byl naštvaný, ale pak zvítězil rozum a řekl, že až přijde vhodná doba, že s ní promluví. To mne uklidnilo. Pochopila jsem, že má stále velký zájem na tom, abychom byli rodina a ten těžký úkol vzal právě na svá bedra. Tím ze mne sňal velkou starost. Krátce na to jsem navštívila, po telefonické dohodě, psychologa. Byl to příjemný muž, o něco málo starší než já. Celé prostředí, do kterého jsem vstoupila, bylo přátelské a důvěryhodné. Sedli jsme si naproti sobě a já mu vylíčila svůj problém. Nebylo lehké poskládat střípky všech událostí a trápení tak, abych vytvořila jasný obraz života, kterém by se kdo vyznal a na správném základě mi mohl i poradit. Chvíli se na me soustředěně díval a mlčel. Ponořila jsem se do jeho pohledu.

"Zajímavý příběh," řekl mi posléze, "ale není ojedinělý. Víte, váš manžel možná podvědomě, touží, aby se vaše dcera podoba jemu a tak mu víc patřila. I když z druhé strany, je rozumné, aby nejdříve vystudovala takovou školu, která ji připraví do života a pak se může umění věnovat bez zábran. Já bych se v tomto případě přiklonil na stranu vašeho manžela. Ale vy to nesmíte tak dramaticky a úzkostlivě prožívat. Už to, že přislíbil, že vaší dceři řekne pravdu, je hodno obdivu, protože se mlže stát, že bude zklamaná a nešťastná. Je ve věku, kdy je citlivá a potřebuje mít pocit pevného zázemí. Až dosud jste ji poskytovali všechno, co bylo ve vašich silách a možnostech a ona to jistě pochopí. Život by se neměl žít ve lži a zapírání. Nakonec to, že jste ji vzali do rodiny a přijali ji za vlastní, je pro ni výhra. Jen by ji neměl váš manžel dávat najevo tak odpor k jejímu hraní."

Nechtěla jsem Pavlovi přiznat, že jsem byla u psychologa a dlouho jsem váhala, jak mu říci, co bylo pro něho i Barušku důležité, aby nebyly jejich vztahy tak napjaté. Baruška měla právě před ústní maturitou, na výsledky písemných prací jsme netrpělivě čekali. Měli s Pavlem debatu o budoucím studiu a ta debata se nenesla ve zrovna přátelském duchu. Baruška dobře věděla, že pokud půjde a techniku, bude se trápit s předměty, na které nemá vlohy a bude vždy jen průměrným inženýrem.

"Pavle, nech ji vybrat podle jejího. Vždyť bude v budoucnosti trpět stresem, že není ve všem tak dobrá a bude mít problémy v zaměstnání."

Pavel se zamračil.

"Bára převezme naši firmu a bude ji řídit. Na to ji připravím a dokud budu živ, tak ji budu pomáhat. To je pro ni ta pravá budoucnost."

"Ale co když by byla lepší lékařkou nebo právničkou ..."

"Nebo herečkou a zpěvačkou, že jo?" vybuchl.

Bylo mi ho líto, ale nevzala jsem to.

"No a co? Měla by se špatně?"

"Jistě, že měla. Copak v tom umění není konkurence a kdo mi zaručí, že je Bára tak dobrá, že se udrží na té správné úrovni a uživí ji to?"

Na to jsem nemohla odpovědět.

"Musím se ti k něčemu přiznat,. Byla jsem u psychologa."

Chvíli mlčel a pak řekl – já taky.

Vzali jsme se za ruce a dívali se jeden druhému do očí.

"Asi je vhodná doba pro to, abychom Barušce oba řekli pravdu," zašeptal.

"Kdy?" zeptala jsem se.

"Hned, moje milá. Už ji slyším na schodech."



Stiskl mi obě ruce a já šla do kuchyně chystat něco ke svačině.

Baruška vletěla do bytu.

"Mami, tati, já jsem tak šťastná. Obě písemky za jedna."

"No vidíš," řekl Pavel, který vyšel z pokoje a objal ji, " ty jsi přeci jen moje holka. A já jsem měl z té matematiky takový strach."

"Já taky, táto," řekla a políbila ho na tvář.

Donesla jsem .do pokoje nakrájenou bábovku a čaj. Postavila jsem podnos na stolek a sedla si do křesla. Pavlovi jsem naznačila, aby zahájil rozmluvu.

"Milá Baruško, chtěli bychom ti s maminkou něco vážného říci."

Ona se na nás podívala těma svýma zelenýma očima a usmála se.

"A co? Co? Povídejte?"

"Víš, dlouho jsme to tajili, protože jsme se báli o tvé štěstí a taky proto, že tě milujeme z celé duše a z celého srdce. Ale nejsi naše ..."

Pavlovi se zlomil hlas. Podívala jsem se a Barušku a ta právě nesla k ústům bábovku.

"Ale tati, já to dávno vím."

Pavel se na mne překvapeně podíval a já nevycházela z údivu.

"Jak to víš? Odkud?"

"No, tati. Tak za prvé : všimla jsem si, že nejsem nikomu podobná a za druhé, nemohla jsem pochopit, jak takovým dvěma hudebním antitalentům se mohl narodit takový talent, jako jsem já," řekla ve smíchu a vydala z tašky velkou obálku.

"Otevři ji," řekla.a Pavel nervózně otevřel obálku a vytáhl z ní tvrdý list papíru. Diplom ze soutěže talentů.

"Neřekla jsem vám to, abyste nebyli smutní. A při té příležitosti se pořadatel zmínil o mých tragicky zesnulých rodičích."

V pokoji bylo ticho. Jen hodiny přerušovaly mlčení. Pavel si prohlížel diplom a já jsem viděla, jak potlačuje slzy.

"Mami, nebyl by tam nějaký puding?" zeptala se mne.

"To víš, že ano," řekla jsem a vstala jsem. Baruška mne vzala kolem ramen a políbila mne.

"Jsi ta nejlepší máma na světě," řekla přitulila se ke mně.

Baruška vyhověla Pavlovi a techniku šla skutečně studovat. Dnes pracuje v naší firmě a práce se ji daří. Hudbě se věnuje jako koníčku a dokonce učí i děti hře na klavír. Jsme stále šťastná rodina.

Marta Kolářová začala svou životní dráhu velmi šťastně. Byla vedena svou touhou a opravdu vkládala do svých tužeb i vůli, aby se stala lékařkou. Měla opravdu dobré zázemí, takže ji nic zdánlivě nechybělo. Ani hmotné zabezpečení. Vystudovala s červeným diplomem a nastoupila do jedné velké nemocnice na svou první praxi. Zdálo se, že k úspěchu a vnitřním uspokojení ji nebude nic překážet. Ani v budoucnosti.***

"Moje dcera je lékařka," chlubila se při každé příležitosti. Bylo to hezké poslouchat, bylo hezké se dívat, jak se po ni obdivně stáčejí oči.

A přišla doba, kdy Marta začala uvažovat o založení rodiny, ale muži, kteří by připadali v úvahu, byli zadaní anebo neměli v úmyslu se zavazovat v manželství. Marta se rozhodla, že počká a uvidí. Však je času dost. Bůh ví, jaké by ji to přineslo komplikace a je opravdu na samém počátku své cesty k zvládnutí tak složitého oboru, jakým je medicína.

"Musíš to zkoušet. Přeci nezůstaneš nakonec sama," pobízela ji matka a poučovala ji v tom směru, protože měla sama obavy, aby její milovaná dcera nakonec nebyla lidem na posměch. To víte, malé město. Lidé se tam starají i to, o co by starat neměli a ve skutečnosti se mnozí jen baví tím, jak působí na druhé jejich řeči.nelze to brát vážně, ale někteří tak prahnou po tom, aby před druhými vypadali co nejlépe, dělají různé hlouposti.

Uběhly tři roky a lidé se už začali starat .

"A copak vaše doktorka? Kdy se bude vdávat?" ptali se její matky. Tak se jen usmívala, jakoby úsměvem naznačovala, že známost má, ale chce o tom před druhými mluvit.Přitom spřádala všelijaké plány. Myslela a to, kudy chodila, jak se říká.

"Měla bys jít ke kartářce. Nahlédnout do jejího osudu. Pak budeš vědět, co a jak," poradila ji tiše přítelkyně, když s ní seděla u kávy v kavárně.

"Máš pravdu. Však se to nedozví a já budu mít větší klid."



Domluvily se, že kartářku navštíví spolu, v úterý, kdy má den určeny pro návštěvy zájemců. Marta si všimla, že její matka má trochu jiné chování, než dřív, ale příliš si toho nevšímala. Měla totiž jiné starosti. Nemocnice dostala grant na výzkumnou práci a ona byla zařazena do týmu lidí, kteří se měli na výzkumu podílet. Proto se neměla čas o nic jiného starat. V úterý, tedy v den, kdy se matka měla sejít se svou přítelkyní, už od rána pršelo.

"Marto, vezmi si deštník. A kdy dnes přijdeš domů?"

"Nevím, asi se zdržím. Máme pracovní poradu kvůli tomu projektu."

Matka zvedla obočí.

"Takové hlouposti. Holka, musíš myslet na sebe. To víš, chlapi nemají rádi, když je žena převyšuje."

Marta se usmála.

"To nebude tak zlé. Jsou i moderní muži, kterým to nevadí."

"Ale ne v našem městě," odpověděla rázně matka, "tady se zvyky pořád ještě drží a člověk by se jim přizpůsobovat. Jinak to nejde. To bys tu nemohla být.A to by mně mrzelo. Myslela jsem si, že budeš mou oporou ve stáří."

"Neboj, mami," řekla Marta a políbila ji na tvář.



Setkaly se v kavárně půl hodiny před návštěvou kartářky,aby se poradily, jak mluvit a na co se ptát.

"Stejně mám strach," řekla matka .

"Dokud se nedozvíš to, co má napsáno v osudu, neuděláš nic. Pak stačí jen osud správně pochopit a jednat."

Matka si povzdechla. Vypily kávu a vydaly se přes náměstí do starého domu, kde kartářka bydlela a současně i dávala lidem rady.. Matka zaklepala na dveře. Přišla otevřít starší žena a pozvala je dál. Místnost nebyla velká, ale přeplněná starodávným nábytkem a všelijakými podivnými věcmi.

"Posaďte se dámy. Tak, která žádá výklad?"

"Já. Chtěla bych nahlédnout do osudu své dcery Marty," řekla Martina matka a s napětím pozorovala, jak kartářka míchá karty a pak je skládá na stůl.

"Nedívejte se na ty obrázky. Ty by vám nic neřekly. Ty jsou pro mne," řekla a soustředila se na rozkládání jednotlivých karet. Když skočila, podívala se jí do očí.

"Každá matka touží, aby její dítě vyrůstalo v klidu a štěstí, aby dosáhlo něčeho významného v životě a nestrádalo ani hmotně, ani tělesně, ani duchovně. Minulost: až dosud se vaší dceři dařilo. Všechny dobré síly stály při ní. I když, jak vidím, vyrůstala bez otce. Zřejmě ho nikdy nepoznala."

Odmlčela se. Matka se nadechla, aby vysvětlila, ale kartářka ji pohybem ruky zastavila, aby mlčela.

"Nyní je na nové cestě a ta nebude snadná. V její dráze se objevilo znamení Raka. Muž, který bude o ni velmi usilovat."

Po tváři matky se rozhostil spokojený úsměv.

"Vaše dcera bude stát před velkou volbou. Buď jít po té své nynější cestě, která nebude jednoduchá, ale korunována úspěchem a nebo se všeho vzdá a připojí se k tomu muži. Ale s ním to také nebude snadné, jak vidím. Bude ji nutit, aby se vzdala svého poslání a založila rodinu. Tak je nastavena přítomnost. A budoucnost je mlhavá. Vidím tam z jedné strany strach, tíseň a ztrátu. Ale také možnost vítězství. Není však jasné, k jaké cestě se to vztahuje."

Kartářka dala znamení, že dokončila svůj výklad. Pomalu skládala karty na hromádku a ze zásuvky vyndala účetní doklad.

"Pět set korun." řekla a matka beze slova zaplatila.

"Vůbec tomu nerozumím," řekla až venku, když rozevřely obě nad sebou deštníky.

"Myslím, že bys to měla všechno nechat na Martě. Nemluv ji do toho."

"Je ještě nerozumná a nezkušená.Však já sama vím, co je to žít bez mužské opory a vychovávat sama dítě. "

"Není v tvé situaci. Ale má svůj vlastní osud, jak vidíš. Klidné údobí jejího života již skončilo a ona se musí rozhodnout sama.Ještě jednou tě prosím, nemluv ji do toho, ať se sama rozhodne."

"Ale já bych si tak přála, aby byla šťastná," povzdechla si matka.

"Osud nelze změnit. A pak, co by ji to pomohlo?"

Matka měla tíživý pocit bezmoci a byla zklamaná.Přála své dceři, aby měla šťastnější život, než ona sama. Neměla nikoho jiného, než Martu a teď se má snad dívat na její životní zápasy? Však, kdyby si zvolila toho muže, jak o něm mluvila kartářka, zvykla by si. Nakonec by měla oporu. Nemusela by se sama starat o vydělávání peněz a jistě by i jaké dítko přišlo. Tak uvažovala, když odemykala dveře bytu a zouvala si v předsíni boty.

V bytě bylo ticho, jen hodiny hlasitě tikaly a o okenní tabule vyťukávat déšť své rytmy. Jedním pohledem se podívala na hodiny. Pět hodin. Měla by chystat večeři. Převlékla se do domácích šatů a vyndala z lednice kuřecí řízky.

Ale najednou se cítila tak unavená, malátná. Asi tím zážitkem. Musím si na chvíli lehnout, pomyslela si. Hned, jak položila hlavu na velký bílý polštář, oči se jí zavřely.

Ve snu uviděla náměstí a spoustu lidí.

"Dobrý den," pozdravil ji jakýsi hlas. Obrátila se a spatřila vysokého, hubeného muže v tmavém plášti.

"Dobrý den," odpověděla a nemohla se mu nedívat do očí.

"Probuďte se ze svých snů a nahlédněte do podstaty věcí, paní," řekl ji naléhavým hlasem.

"Nerozumím vám," odpověděla. Zvláštní bylo, jak se cítila lehká a mladá. Jakoby neměla za sebou celý život.Na nic nevzpomínala.

"To, co je dobré pro vás, nemusí být dobré pro každého. Vzpomínáte na svého Františka? Tehdy vám nebyl dost dobrý. Všichni vám mluvili do života, až jste ho opustila. I s dítětem. Myslela jste si, že všechno víte nejlépe a přitom jste přerušila dráhu svého dobrého osudu. Ani jste mu nedopřála, aby se těšil z vašeho dítěte."

"To všechno moje matka."

"Nesvádějte to na svou matku. Vy jste měla dvě volby. Jednu příznivou a druhou nepříznivou. A to jste věděla. Šla jste podle vůle lidí, ne podle vůle Prozřetelnosti.A tak to také dopadlo. Musela jste odejít ze svého rodiště, protože vás lidé pomlouvali a nakonec vás odvrhla i matka, protože neunesla tu hanbu."

"Ale nakonec to dopadlo dobře."

"Až do dnešního dne. A zase nasloucháte lidem, místo, abyste uvažovala jako milující matka. Co je pro vaše dítě nejlepší? Uvažujte a probuďte se konečně. Sama jste ji pomohla, aby mohla naplnit svou touhu a nyní se zase snažíte obrátit její život někam, kam ve skutečnosti nemá směřovat. Ona není jako vy. Pamatujte, že pokud budete dál pokračovat, jak dosud, zaviníte velké neštěstí."

"A kdo jste?" zeptala se, ale muž zmizel.

Trhnutím se probudila a zjistila, že spala sotva čtvrt hodiny. Byla z toho snu celá špatná. "Neměla jsem k té kartářce chodit," říkala si. Urovnala si zástěru a otevřela lednici, vyndala máslo a zeleninu a začala vařit.

"Takový sen!," pomyslela si dál, "ale něco na tom pravdy je. Bože můj, kdyby František tehdy nebyl takový slaboch, mohli jsme odjet někam spolu do jiného města a do dnešního dne být spolu i s Martou. Na narozeninách svého přítele se spustil s vdanou ženskou. Bylo toho plné město. Hrozný skandál. Nechtěla jsem se rozvádět. Ale matka pořád – je k ničemu, nakonec ti stejně uteče,kdo to jednou udělá, už to dělá pořád a budeš se potom o Martičku soudit. . Vždyť se k sobě nehodíte. Láska není všechno, ale jistota, jistota je důležitá. Dnes jsi zamilovaná, zítra bude všechno jinak. Najdeš si někoho, kdo se k tobě hodí, kdo tě nepodvede. Rozveď se, . Sama nezůstaneš. Ale všechno bylo jinak. Vyhnala jsem ho a nakonec jsem stejně žádné zastání ani u rodičů nenašla."



V zámku zarachotil klíč.

"Ahoj, mami." Už z předsíně hlaholil Martin hlas.

"Ahoj, už vařím večeři."

"Mám hlad jako vlk."

Marta vešla do kuchyně a políbila svou matku na tvář.

"Tak jak bylo?"zeptala se dcery, která usedala za stůl.

"Výborné. Je to výborné. Zdá se, že se konečně dostanu k něčemu významnému."

"To je dobře, Martičko. Nikam nespěchej. Na všechno je dost času. Dělej to, co si myslíš, že je nejlepší. Však víš, cesty osudu jsou položeny, jen záleží na tom, aby člověk šel životem z vlastní vůle a ne z vůle druhých lidí."

Marta se podíval na matku, chtěla něco říci, ale ona se na ni dívala tak vážně, že jen pokývla a raději mlčela.

"Když nebudeš vědět kudy kam a všechno se ti bude zdát příliš těžké, ptej se hlavně sama sebe, Martičko, co je nejlepší."

"A proč mi to všechno říkáš? Stalo se něco?"

Matka se usmála. Pohladila ji po vlasech a lehce poplácala po tváři.

"Jez a mlč."

Za tři roky na to se Marta šťastně provdala a narodil se ji syn. Své lékařské dráhy se nikdy nevzdala. Matka ji až do své smrti neprozradila příhodu s kartářkou a neprozradila ji ani, co se ji tehdy snilo. Přestala jen vnitřně ovlivňovat vůli své dcery.

Tento příběh mi vyprávěl jeden můj přítel, když jsme u kávy, v jedné příjemné kavárně, filozofovali o životě. Je to příběh o lásce a žárlivosti, o zoufalství a lidské síle ho překonat.
Před rokem jsem se oženil s ženou, do které jsem se velmi zamiloval. Je mladší o patnáct let, než já. Než jsme se vzali, vyprávěla mi o svém životě a já jsem všechno pochopil. Vždyť jsem jí miloval. A ona mne. Nepochyboval jsem o její lásce. Možná, že to rozhodnutí se s ní oženit vyvolala touha přestat být sám a myslel jsem si, že pro náš čas vyloupneme z našich osudů místo a čas jen pro nás a ohraničíme se pouze a jen naším přáním sdílet spolu zbytek našich životů. Asi je to hloupost. Ale až do doby, než jsem začal uklízet na půdě, jsem si myslel, že to tak lze udělat.
Ano, byl jsem ženatý už jednou. Nebylo to dobré manželství. Žena na mne stále žárlila. I když neměla proč. Podezírala mne a nechápala, že člověk se nemůže pouze soustředit na jeden bod, ale že musí mít prostor pro sebe.
Než jsem šel do důchodu, byl jsem obyčejným venkovským lékařem. Nic moc velkého. Ale přírodověda mne zajímala tak, že jsem v létě chodil po kopcích a sbíral jsem brouky a kameny a dělal jsem si pěkné sbírky. Každá taková procházka byla zkalena tím, že když jsem se vrátil domů, žena na mne nemluvila. Jídlo jsem měl v troubě a ona se jen úkosem dívala, jak si chystám talíř, abych si nalil polévku. Třeba na mne po celý zbytek dne vůbec nepromluvila. Svůj život jsem však nepovažoval za příliš nešťastný. Prostě jsem ho snášel, byl jsem rád, že nejsem v domě sám. Byla náladová.
A jednoho dne dostala virovou chřipku a už nevstala. Opustila mne a dům zůstal prázdný a najednou tam chyběly i ty chvíle, kdy jsem měl stažené hrdlo lítostí, že na mne nemluví. To je život.
S Dorou, mou současnou ženou, jsem se seznámil na narozeninách mého nejlepšího přítele. Přišla tam náhodou, měla na sobě pěkné tmavé slušivé šaty a šperky. Vypadala spokojeně a usmívala se. Skoro celý večer jsme si spolu vyprávěli a pak si vyměnili telefonní čísla. A nakonec i snubní prstýnky. Řekl jsem, že bych chtěl pěkně dožít život a ona souhlasila. I když nemusela, pokračovala ve své práci, učila na základní škole hudební výchovu a měla i pár žáků, které učila na klavír. Vypadala vyrovnaná, bez problémů. Rád jsem sedával ve svém starém křesle a poslouchal její hraní na klavír. Měla tak zasněný výraz v obličeji. Byla tak krásná, když jí hudba pronikala každou žilou i srdcem. Byl jsem na ní pyšný. Tak pyšný, že jsem nechtěl vědět víc o jejím životě, než jsem musel.
A pak jsem se dostal k jejím deníkům.
Našel jsem je náhodou, když jsem uklízel na půdě. Byly uloženy pod jejím starším šatstvem, které už nenosila. Ale také se s ním nedokázala rozloučit. Jsme spolu už nějakou, nikdy jsem ji neviděl plakat. Nikdy jsem ji neviděl ve špatné náladě. Nikdy by mne nenapadlo, že by tohle mohla udělat.
8. února
Otevřela jsem svůj deník a nahoru do levého okraje jsem napsala datu : 8. února. Ve vzduchu se potuluje sníh a sem tam se ukáže sluníčko. Předjaří. Tak se pomalu prodírá nejkrásnější období v roce. Jaké bude jaro ? Po dlouhé zimě snad každý očekává satisfakci. Dívala jsem se do mraků. Raději, než kolem sebe. Po tom, co se všechno událo, nemohla jsem se prostě smířit. Tolik lidí, kterým jsem věřila, najednou zklamalo. Bylo mi tak těsno, tak nedýchatelně. Odmítla jsem všechny možné nabídky přátel a kamarádů, abych přijela, že si promluvíme. Nemohla jsem. Čekala jsem na to, jak s tím vším naloží sama Prozřetelnost.
Krize už trvá pět měsíců. Den co den se nutím, abych si napsala pár řádků o tom, na co zrovna myslím a o čem uvažuji. Zvolila jsem si tento způsob vlastní záchrany docela sama. Mohu tak lépe kontrolovat. Když se podívám na předešlé stránky, jsem na tom o mnoho lépe. Psaní začíná má styl a objevují se i poetické myšlenky. Ale není to stále ještě ono.
Proč trpím ? Tuto otázku jsem si ještě docela nedokázala vysvětlit. Je to asi o kapce, díky níž se přelil pohár mé výdrže a trpělivosti. Jsem sebevrah. Jednoho dne jsem vztáhla proti sobě ruku. To bylo po tom, kdy jsem ztratila najednou odvahu žít. Chuť žít a překonávat svoje problémy i problémy jiných. Najednou mozek řekl dost. Tělo řeklo dost. Bylo to nelogické. Bylo to konečné. Všechno, co mne poutalo, co mne udržovalo v životním elánu, najednou odstoupilo a byla jsem to pouze já, věčnost a vzdálenost mezi mým vnímáním a časem, který dostal pro mne jiný rozměr, než ten, že za hodinu musím někam odejít nebo někam přijít. Chyběla vůle, chybělo pochopení, proč bych to vlastně měla dělat. Zachránila jsem se. Nebyla jsem dost pevná a přesvědčená, že bych tento svůj pocit úmysl měla dotáhnout do konce. Nikdo o tom neví, jen tento můj deník. Nikdo, jen tento sešit. Podivné. No, jsem na nemocenské kvůli nevolnosti. Nikomu jsem se nesvěřila, co jsem udělala. Chvíli mi hučelo v hlavě, dělaly se mi mžitky před očima, ale protože jsem se snažila opět ožít a podstoupit každodenní pouť po tomto světě za mými povinnostmi, hledala jsem způsob, jak zase spojit tělo a duši, aby duše tělu pomohla, aby ho přesvědčila o užitečnosti žít.
Občas zazvoní mobil. Občas někdo zazvoní u dveří. Ale já nechci s nikým mluvit. Nejsem schopná se soustředit a předstírat jen lehkou nevolnost. A není nikdo, kdo by byl schopen unést tu realitu, že jsem sebevrah. Že jsem to zatajila, že lžu o svém nynějším stavu a že sama, bez pomoci vědy a přátel hledám konec pupeční šňůry, která by mne opět připoutala k plnohodnotnému životu.
Tato stránka, napsaná rozechvělým písmem usvědčovala snad celé její okolí z naprosté lhostejnosti. Probíral jsem se prvním sešitem, snažil jsem se pochopit její rozpoložení mysli.
Snad jsem neměl vůbec ty sešity otevírat. Teď se rozhoduji, zda mám ve čtení pokračovat. A nebo to uložit zpět do zapomnění, ponechat jí její tajemství a nesouviset s minulostí. Zdá se, že je šťastná. Ale teď, co to vím, budu už pochybovat o upřímnosti jejího štěstí, vždycky už budu počítat s tím, že na dně její duše je cosi temného.Už si nejsem tak jistý, že je naše štěstí neotřesitelné.
Nakonec jsem sešel do kuchyně, sedl jsem si ke stolu, nasadil brýle a přitom jsem si uvědomil, že vnímám každý svůj pohyb. Proč ? Jakoby ho popisovala ona. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem nebyl připraven číst zápisky člověka, který dopadl až na dno, aby se posléze z něho zvedal způsobem tak nebývalým, jak to dokázala ona. Na zdi tikaly hlasitě hodiny, sem tam jsem zaslechl z ulice nějaké hlasy, bylo teprve poledne. Ještě pár hodin a vrátí se z práce.Vstal jsem a přešel kuchyni. Tolik mne to táhlo zase na půdu k jejím deníkům.
Proč to udělala ? Kde je rozuzlení jejího příběhu ? Co když to její rozhodnutí skoncovat se životem bylo z nějaké nešťastné lásky. Co když ještě stále miluje někoho, koho mi nepřiznala, snad jí nějaké okolnosti zabránily, aby s ním žila a vzala si tedy mne.
Možná, že kdybych já ji dal příležitost se zcela vyzpovídat z minulosti, že bych se to dozvěděl a uklidnil se. Všechny ty pochybnosti a také dlouhá chvíle z nečinnosti mne opět přivábily na půdu. Z vikýře šlo takové mléčné světlo, obloha byla zatažená, ale nesněžilo. Alespoň ještě jednou jsem sáhl pod kupu jejích šatů a vytáhl druhý sešit, který měl modrý obal. Otevřel jsem ho na první stránce.
Byla tam taková pěkná malůvka horského úbočí. A text začínal pod ní.
30. dubna
Dnes jsem se rozhodla, že vyjdu ven a projdu se trochu v přírodě. Cítím se dobře. Včera mně byla navštívit Helenka, tak jsme si trochu popovídaly o takových těch ženských věcech. Chudák holka, nedávno jí opustil manžel a zůstala sama, bezradná, tak se snaží o trochu rozptýlení. Když jsem jí poslouchala, vzpomínala jsem na něco, co jsem si zakázala. Ale najednou jsem pocítila, že je to už minulost. Ulevilo se mi. Ano, čas je velký lékař. Zapouzdřil bolest a ohraničil jí hradbou, za kterou unikají jen ty pěkné vzpomínky, pochopila jsem to. Daly jsme si spolu kávu ze šlehačkou, zákusky jsem koupila čerstvé v cukrárně. Bylo nám fajn. Smály jsme se jedna druhé, jak nám svědčí to, že jsme opuštěné. Před nějakou dobou bych si zoufala, jen kdybych si na to vzpomněla. Ale dnes to beru s humorem. Už je to rok ...
Pod domem jsem uslyšel zvuk našeho auta a rychle jsem strčil sešity tam, kam patřily. Seběhl jsem dolů a dělal, že si právě stavím na kávu. To je pěkně směšná záležitost. Tajně chodím krást na půdu tajemství své ženy, už tam nepůjdu. Už tam prostě nepůjdu. Vběhla dovnitř celá zmrzlá a objala mne. Jako každý den. Vztáhla ruce nad hřející plotýnku sporáku a otočila se ke mně.
"Ty jsi nějaký divný. Stalo se něco ?" zeptala se a pátravě se na mne podívala svýma hezkýma očima. Poprvé za celou dobu, co ji znám, jsem pod jejím pohledem znejistěl.
"Děje se něco, Karle ?" zeptala se mne znova, naléhavěji.
"Ale nic. Jen jsem trochu unavený. Asi z toho počasí. Je tu taková samota, skoro celý den tu nikoho nepotkáš. Pomýšlel jsem, že bychom se přestěhovali do města. Nemusela bys dojíždět. "
Viděl jsem, že se zarazila. Trochu mne to podráždilo, ani nevím, proč.
"Možná, že ti chybí práce a lidé. Jsme tu skoro na samotě, ale rozhodli jsme se, že budeme žít jeden pro druhého. Ty jsi v důchodě, máš celý den na své koníčky. Souhlasil jsi, že budu dál jezdit do města do práce, ale žít budeme tady. Proč se chceš najednou stěhovat ? "
Jakmile začala vynášet tyto argumenty, v hlavě se mi začaly rojit nepříjemné myšlenky. Třeba je ráda, že dojíždí, nemám přehled o tom, co tam vlastně dělá, když ji skončí práce. Ale nechtěl jsem se nic zatím domýšlet. Mlčel jsem. Udělal jsem si kávu, položil jsem na stůl ubrousek a poprvé jsem se jí nezeptal, jestli si dá také. Mlčky si slila vodu do šálku, kam si ledabyle dala dvě lžičky a zamíchala ji.
"Řekni mi, Karle, jestli na tom stěhování trváš. Já se ti přizpůsobím."
Její slova zněla smířlivě. A já jí na ten smířlivý tón nechtěl přistoupit. Měl jsem jí snad říci, že jsem četl úryvky z jejích deníků, které tak dobře schovala, že trochu jsem nahlédl do jejího tajemství, které mi neprozradila ? Žárlivě jsem trval na tom se dozvědět celou pravdu. Ale – neměl jsem odvahu se jí zeptat přímo - měla jsi nějakého milence, kvůli kterému jsi se chtěla zabít ? Tak by měla znít ta otázka, která však mohla v jedné minutě přehodnotit náš vztah založený na úctě a sebeúctě a důvěře.
" Ty se na mne zlobíš ?" zeptala se po chvíli.
" Ne, nezlobím. Jen tu nechci být celé dny tak sám."
Ale nyní to nebyla docela pravda.
Nyní jsem naopak hledal příležitost, bych mohl kdykoliv vylézt na půdu a vytáhnout její deníky. Toužil jsem po tom si je číst a zkoumat její tajemství až na samé dno.
Odhalit jí a usvědčit, že vstoupila do manželství se mnou ve lži.
Ten den neskončil dobře. Už se mne na nic neptala. Dala se do žehlení a poslouchala stanici Vltava, kde hráli nějaký koncert. Já jsem si četl noviny. Pak jsme šli spát. Ona usnula hned, já jsem se díval do tmy.
Jako posedlý jsem čekal, kdy konečně bude ráno, já budu sám, abych pokračoval v tom čtení. Plánoval jsem si, že to nebudu číst namátkově, ale pěkně po pořádku a určitě se vyjeví, co se vlastně stalo. Musím to vědět. Musím to odhalit.
A v tu noc jsem si uvědomil, že prostě žárlím. Ještě jsem byl natolik střízlivý, že jsem došel k závěru, že je to má posedlost. Ne, my se musíme odstěhovat, co nejdál od toho kufru s jejími deníky. To mi diktoval zdravý rozum, ale city - ty mne naopak naváděly k další četbě.
Blížilo se ráno. A s úsvitem mne napadlo, že ten, kvůli kterému se odhodlala k tak zoufalému činu, se s ní schází ve městě a proto byla tak zaražená, když jsem jí navrhl, abychom se tam zase přestěhovali.
V sedm hodin jsme vstali, ona udělala snídani, když viděla, že nemám náladu, tak se jen rozloučila a odjela. Čekal jsem několik minut, jestli se nevrátí, oblékl jsem si svetr, protože na půdě byla zima, vzal si baterku a mazal na půdu. Vyndal jsem ten první sešit, v červeném obalu. Otevřel ho. Zalistoval v něm. Byl hustě a ohledně popsán.
9. února
Docela se vyčasilo. Tak ráda pozoruji oblohu, Zatímco jsem měla včera trochu špatnou náladu, dnes jsem na tom jinak. Ale to nevadí, každý den je jiný. Udělala jsem si k snídani bílou kávu a ukrojila jsem si dva plátky z vánočky, pokapala je medem a teď mám pocit sytosti a klidu. Chtěla bych být zase šťastná. Chtěla bych mít takovou povznesenou náladu a všechno, co bylo, zapomenout. Nemohu. Pořád jsem plná očekávání, že se něco změní, že to samo přijde, že to byl všechno omyl, že jsem si to snad špatně vyložila. Bože, dělám si pořád naděje a myslím, že jsou to falešné naděje.Ne, nic se nezmění. Vím to, musím si prostě zvyknout na skutečnost a nesmím snít. Však sama vím, kam mne až sny zatáhly. A každý krok zpátky by mohl pro mne znamenat pád do propasti zoufalství a beznaděje. Já jsem se rozhodla, že se budu léčit, že změním své postoje a změním i svou citovou stránku. Nesmím se poddávat věcem, které nemohu změnit a za to se budu prát. V jedné písni se zpívá : "Pro jedno kvítí slunce nesvítí." Ale je to pravda ? Slunce svítí pro každé kvítí, pro každého člověka, dobrého i špatného. Až do doby, než se někdo rozhodne jako já a vzdá se dobrovolně pohledu do slunečního jasu, odepře si pohled na večerní oblohu plnou hvězd, připraví se o šanci láskyplného objetí. Dnes je to poprvé, co myslím na to, co bude po smrti. Neucítím vůni jabloňových květů, neuslyším pozemskou hudbu. Už nikdy !
Takže, žádné zoufalství. Zakazuji si to. Zachvíli si udělám malou svačinku a odklopím víko od klavíru. Uvidím, zda budu mít chuť hrát. Pokud ano, pak se blížím ke stavu uzdravování se.
Pochopil jsem , že jsem si přinesl z mého minulého manželství velké břemeno. Navykl jsem si na žárlivost. Chyběla mi. Ten cit, kdy se v člověku všechno bouří, ty ďábelské city, které člověka škrtí a nutí ho říkat nepravdy, výmysly a lži, jen aby druhého ranil. Z těch pár zoufalých řádků, které jsem četl, jsem se dostával do podobného stavu, jako ona a zjistil jsem, že nejsem ani já zcela vyléčen z letitého útlaku své žárlivé první ženy. Jenomže, já jsem se nechtěl osvobodit. Byl jsem zbabělec, když jsem ze svého prvního manželství neunikl. Chtěl jsem mít zajištěné pohodlí i s tím věčným kraválem, podezíráním, urážlivými pohledy.
Nevydržel jsem to číst dál. V tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem sňatkem s Dorou toužil zapomenout, ale nyní vím, že jsem se nevyléčil.Nyní jsem já, který nevěří, který bezdůvodně žárlí a snad je i schopen Doru trýznit podezřeními.
Vzal jsem poslední, zelený sešit, poslední stránky nebyly popsány. Vzal jsem si ho dolů a sedl si psacímu stolu. Vyndal pero a napsal jsem ji o sobě pravdu. Přiznal jsem se jí k mé posedlosti číst její deníky a ke své žárlivosti k její zatajené minulosti . Každou větou jsem cítil velkou úlevu. Byly čtyři hodiny, když jsem své psaní skončil. Zavřel jsem sešit a zanesl ho na půdu. Všechno jsem urovnal, aby nepřišla na to, že jsem se jí hrabal ve věcech, oblékl jsem se, vzal jsem fotoaparát a šel ven. I když bylo nevlídné počasí, já se cítil jako znovuzrozený.
Vracel se mi pocit štěstí a touha po dalších a dalších dnech s Dorou.
Když jsem se vrátil domů, byla skoro tma. Seděla za stolem a pila kávu. Objal jsem jí a políbil. A řekl jsem jí snad poprvé se vší vroucností, že jí miluji. Měla šťastný výraz.
A já ....... šťastná náhoda mne přivedla k jejím sešitům, abych se vyléčil ze své minulosti a mohl žít naplno. Nevím, jestli si někdy přečte to, co jsem jí napsal.
Bylo by to vůbec k něčemu ? Třeba ona jednou sama začne mluvit o tom nešťastném kroku, který učinila a já se jí přiznám a přečtu ji nahlas to, co jsem vložil do jejího sešitu.
Několik dní jsem hodně přemýšlela, vlivem tohoto vyprávění, nad těmi, kteří neměli a nebo nemají dost sil své problémy překonávat a nacházet cestu k dalšímu životu. Žádný člověk neví, co mu další osud přinese, ale je hodně důležité doufat a věřit, že všechno zlé se v dobré obrátí.

Zrada lidí, kterým věříme, nás poznamená. Ale dá se žít s tím, že nemůžeme opravdu nikomu zcela důvěřovat? Zřejmě je nutné být opatrný a obezřetný, hlavně tam, kde jde o nějaké zájmy.

" Nemáš cigaretu?" zeptal se mne potichu Honza.
" Zase začínáš?"
" A co mám dělat? Vždyť je to na zbláznění."
" Prostě, nekouřit. Já si takové předsevzetí nedávám."
Hodila jsem mu přes stůl krabičku a dál jsem se věnovala čtení zprávy, která mi přišla mejlem přes vnitřní okruh. Od rána jsem se nemohla soustředit. Hned v sedm hodin byla svolána porada. Ještě, že se tam podávalo kafe. Jinak bych zvadla nad těmi lidmi, co pořád mluví o ničem. Ale hlavně, že se dokonale předvádí. Ředitel jim to žere. Je stejný jako oni. Byrokrat jeden.
" Tady je máš zpátky. Asi si je půjdu koupit do kantýny. Nechceš něco k jídlu ?" Neposlouchala jsem, jen jsem slyšela jak na mne mluví a automaticky jsem přikyvovala.
" Tak co ti mám koupit ?" Honza si prohledával kapsy, jestli tam nemá drobné. Byl hrozný šetřílek.
" Hele, pojď se na něco podívat. Tahle zpráva přeci není z naší centrály."
Když se naklonil, ucítila jsem jeho příjemný parfém. Jasně, že se mi Honza líbí.
" Ale odkud by to bylo ?"
" Musela se stát někde chyba. "
Nasadil si brýle a četl mi přes rameno.
" To je zvláštní, ještě že to nevidí ostatní. Už by s tím mazali do ředitelny."
" Nechápu to."
" Radši to smaž. Třeba je to nějaká sranda nebo chyták."
" Myslíš ? Já to teda smažu."
Jsou dny, kdy strašně lituji, že dělám novinářku. Ze začátku jsem nemohla spát. Strašily mne zprávy o atentátech, násilí, nejrůznější příběhy a všelijaké výhrůžky. Ale člověk časem otupí.
" To bude nějaká blbost."
Ulice byly plné lidí a já jsem si potřebovala koupit pár drobností. Nechtělo se mi však stát fronty a probíjet se davy s vozíky, které stojí před pokladnou a čekají, až na ně přijde řada. Tak jsem se rozhodla, že si koupím jen cigarety a celozrnné sušenky, kdyby mne večer popadl hlad. A to zvládnu u stánku s novinami. Mají tam úplně všechno.Zamířila jsem k sympatickému stánku, který stál na rohu naproti kostelu a kupodivu, nestáli tam žádní lidé. Přívětivé světlo a usměvavá paní.
" Jedny Bora a celozrnné sušenky."
" Šedesát korun."
Tak to mám ráda, bez dlouhých řečí je všechno hned vyřízeno. Na rohu se stáčel trolejbus, tak jsem přidala do kroku, abych ho stihla a byla rychle doma. Taková zima ! Přitáhla jsem si úžeji kabát k tělu a sevřela jsem kabelku pod paži.
A zase mne napadla ta zpráva. Co to jen mělo znamenat ? Samozřejmě, že jsem ji nesmazala, ale uložila na disketu. Doma si ji pěkně pročtu a uvidím.
Sedla jsem si na prázdné sedadlo k oknu a dívala se, jak kapky zvolna stékají po skle. Docela hezký a uklidňující pohled. I to, jak se pouliční osvětlení rozkládá v těch kapkách. Napadají mne různé věci, když jsem v klidu, měla bych asi začít psát básně. To je nápad, třeba přijdu na jiné myšlenky.
" Mohu si přisednout ?" zeptal se mne mužský hlas. Zvedla jsem oči a spatřila sympatického muže v elegantním svrchníku. Usmíval se na mě. Bylo mi divné, proč chce sedět vedle mne, když je trolejbus skoro prázdný.
" To je dneska počasí, co ?" začal a já měla po náladě. Bavit se s cizím chlápkem o počasí v poloprázdném trolejbusu. Snad vystoupí dřív než já.
" To se dalo čekat. Je listopad."
" Ale tady je docela teplo.Ještě, že se v hromadných dopravních prostředcích topí." Tohle řekl nějak strojeně. Takhle se přeci běžně nemluví. Pán asi bude cizinec. Ale nepřipadal mi tak na první pohled.
Konečně jsme se rozjeli.
" Vy pracujete v kanceláři ?" zeptal se mně.
" Ne, ve slévárně," odpověděla jsem, protože mi šel už na nervy. V tom jsem pocítila nějaký divný tlak mezi žebry. Jasně, že hlaveň bouchačky.
" Nedělej si srandu. Vím, že jsi četla ráno tu zprávu. Poslal jsem ji já. Omylem. Co jsi s tím udělala ?"
Vyděsila jsem se. Otočila jsem se k němu tak, že mi hlaveň mířila k žaludku.
" Smazala jsem ji."
" Fakt ? Tak jsi rozumná holka. Co jsi si zapamatovala ?"
" Nic, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Myslela jsem si, že je to nějaký žert. Moc jsem tomu nerozuměla."
" Tak fajn. Jestli se něco objeví v tom vašem plátku, tak tě zabiju."
Na další zastávce vystoupil. Bylo mi jasné, že mne bude sledovat.
Konečně doma. Rozsvítila jsem jen stolní lampu, svlékla jsem se, vykoupala a zabalila se do županu. Teď ještě kafe a dám se do čtení. Vypojila jsem Internet a vložila disketu do počítače. Chvíli se to natahovalo. Byla jsem nervózní. Všechny ty předcházející okolnosti nasvědčovaly tomu, že zpráva má významnou hodnotu a může být zašifrována.
Byla jsem tak napjatá, že jsem si ani nepustila hudbu, jak je mým dobrým zvykem. Přistihla jsem se, že poslouchám každý zvuk na chodbě a začal mne ovládat strach. Asi bych měla nasednout do auta a jet na policii, odevzdat jim to. Ale co když právě ten chlap byl jeden z nich ? S kým se mám poradit ? Když to ukážu řediteli, udělá z toho zprávu na přední stranu a já dostanu Pulitzera im memoriam. Tak to teda ne. Tu disketu musím zničit, a to hned. Už jsem ji chtěla rozlomit, když mne napadlo se podívat z okna do ulice. Na chodníku stál ten chlap a díval se mi do oken. Takže ví, kde bydlím. Vyndala jsem disketu a napojila jsem se na síť. Vida, mám zprávu ! A od Honzy. Psal mi, abych přišla ráno na šestou, že pojedeme do Prahy dělat rozhovor s kandidátem do Parlamentu. Už jsem mu chtěla psát odpověď s prosbou, aby ihned přijel, ale napadlo mne, že mohou můj počítač sledovat a Honzu bych možná ohrozila . Ale jak se dostanu ráno z domu ? Jestli mne hlídají, tak to bude malér. Určitě si myslí, že tu zprávu mám pořád u sebe. Co je pro mne bezpečnější ? Zatracená práce. Nedalo mi to, abych se zase nekoukla na ulici. Ten chlap už tam nebyl. Ale to neznamená, že není nikde poblíž nebo snad už v našem domě ? Ale výtah se nerozjel a žádné kroky nejsou slyšet. Začala jsem panikařit. Kdybych zavolala na policii, že se cítím ohrožená, řeknou si, že jsem nějaká hysterka bláznivá a vykašlou se na mně . Nemohu jim vykládat do telefonu, že jsem si dnes přečetla v práci v mejlu, že se chystá rozsáhlý teroristický útok. Každopádně, jsem do toho zatažená a nikdo neuvěří, že existuje člověk, který k teroristům patří a omylem mi poslal takovou zprávu do služební pošty. Opominu- li to, jak se vůbec k mé mejlové adrese dostal. A odkud mne zná a proč zrovna mně, která je v redakci zaměstnaná čtrnáct dní i s chůzí. Je pravda, že mne mohl vidět několikrát v televizi při rozhovoru s politiky. A není těžké si můj služební mejl odvodit. Asi bude v průseru a bojí se stejně jako já.
Jedna hodina po půlnoci. To budu ráno zase vypadat. Už neusnu. Tak co. Ještě jednou si to pořádně přečtu.
Znovu jsem založila disketu a otevřela ji. Zatímco se ten dlouhý text s mapami natahoval, kouřila jsem jak divá. Začal se mi zapínat mozek. Ano, před tím jsem to četla letem světem, zachytila jsem jen pár klíčových informací, ale strach mi nedovolil to číst detailněji. Porovnávala jsem ten plán s mapami a všimla jsem si, malého detailu. Je tam chyba. Ano, je tam chyba ! Chybný zákres obvodu Prahy 5. Neměla jsem zatím s takovými zprávami a informacemi žádnou zkušenost, ale tohle mne uhodilo do očí. Znám Prahu detailně. Že by se spletli ? To se mi nezdá.
Ani jsem netušila, jak ubíhá čas. Zvuky první tramvaje mne probraly zpět do reálu. Čtyři hodiny. Vykoukla jsem z okna, na ulici bylo pusto a prázdno. Ještě hodinku a vyrazím do práce. Napustila jsem si vanu horké vody a lehla si do ní. Chvíli jsem se vyhřívala a na nic nemyslela. Však se určitě něco přihodí, co mne z toho všeho vysvobodí. Opustil mne strach a začala jsem být zvědavá, co mne čeká. Přesně v pět hodin a deset minut jsem stála na zastávce tramvaje, která zrovna přijížděla. V kabelce jsem měla disketu. Jestli je už ředitel v práci, zajdu k němu, předám mu ji a řeknu mu, co se všechno stalo. Ať si s tím dělá co chce. Nebudu to dramatizovat.
Vystoupila jsem z tramvaje a podívala se z protějšího chodníku do oken redakce. V ředitelně se svítilo. Vyběhla jsem do schodů a zaklepala na dveře. Otrávené "dál" mne nezarazilo. Vyndala jsem disketu z kabelky a položila ji na stůl. Byl otočen zády ke mně, celý ponořený do křesla, takže jsem chvíli stála, než se otočil.
" Co máte ?" zeptal se mne.
" Včera jsem dostala v mejlu zprávu o chystaném rozsáhlém teroristickém útoku v Praze. Tady je na disketě. Už se po ní sháněl jeden člověk, který mne v prázdném trolejbuse ohrožoval zbraní."
Vzal disketu a zasunul ji do počítače. Také se mi chvíli natahovala. Zběžně si ji prohlédl.
" Nechte to tady a sypte s Honzou do té Prahy. Já si to prostuduji."
Neměla jsem klid celý den, ale s Honzou jsem o tom nemluvila. Když jsme se blížili k Brnu, rozhodla jsem se, že řediteli zavolám a zeptám se ho, co s tím budeme dělat. Sekretářka mi však sdělila, že odjel narychlo do Prahy a vrátí se až v pátek. A že mám u ní od něho vzkaz.
" Jeď do redakce," řekla jsem Honzovi, když jsme přijeli do Brna. Zabočil do ulice, kde bylo parkovací místo pro naše vozidla. Vyběhla jsem do schodů a zrovna sekretářka Alice vycházela ze dveří.
" Vy jste už tady ? Tak jen dál."
Podávala mi bílou zalepenou obálku. Nedočkavě jsem ji otevřela.
Hodinová výpověď. Roztřásly se mi ruce. Sekretářka jen pokrčila rameny.
" Plat vám pošleme, sbalte si své věci a buďte ráda, že to takhle dopadlo."
Honza na mne čekal dole. Ukázala jsem mu ten dopis. Mlčel. Šla jsem pomalu domů a pořád jsem tomu nevěřila. Došlo mi, že jsem udělala chybu, velkou chybu, že jsem se k té zprávě přiznala. Měla jsem asi mlčet a nechat věcem volný průběh. Vždyť jsem ani v té situaci nevěděla, kdo je kdo.
Žádný útok se nekonal. Dokonce, zpráva byla podvržená stejně jako celý ten cirkus okolo. To jsem se však dozvěděla až později. Někteří lidé měli za to, že se do novinařiny nehodím. Jsem prostě moc naivní. Na mé místo přišel někdo z Prahy, kdo má tyhle věci v malíčku a umí je vytěžit. No nic, radši jsem nyní v Praze a dělám tiskovou mluvčí. Není to žádný med, ale slušně mi platí. Noviny moc nečtu. Snad časem si najdu místo v nějakém neškodném časopisu.

Má sestra Andulka a já jsme byly odmalička nejlepší kamarádky. Rozuměly jsme si báječně při dětských hrách a vyměňovaly jsme si své sny. Andulka je o tři roky mladší. Rodiče na nás neměli mnoho času, ale my si vystačily samy. Vzájemně jsme se doplňovaly i ve škole. Andulka byla nadaná na matematiku, já zase na český jazyk a dějepis. Po gymnáziu jsme šly obě na vysokou školu. Andulka vystudovala medicínu a já filozofii.
A dál? Jako mnohé vysokoškolačky jsme překonaly dobu, kdy se jiné dívky vdávají a zakládají domácnosti. O ženichy pro nás byla nouze. Zatímco já jsem učila na gymnáziu, Andulka pracovala ve Fakultní nemocnici. Ještě asi dva roky jsme se pravidelně stýkaly, ale naše zájmy se od sebe vzdalovaly, až jsme téměř ztratily kontakt..

Jednou, bylo to na podzim, jsem se seznámila na hudebním večírku s Oldřichem. Okouzlil mne znalostmi hudby a literatury a celý večer jsme si povídali, nejdříve v sále a pak na terase. Pozorovali jsme spolu noční město tak dlouho, až nás zastihlo svítání. Zatímco společnost se v sále stále ještě dobře bavila, my jsme mlčeli a dívali se jeden druhému do očí. Zdálo se, že mi štěstí ukázalo přívětivou tvář a já budu konečně žít ve vytouženém manželství. Nedokázala jsem si své pocity nechat pro sebe a vzpomněla jsem si na nejbližšího člověka, kterého jsem v té době měla, protože rodiče byli již několik let po smrti. Za toho člověka jsem stále považovala svou sestru Andulku. Zavolala jsem jí a požádala o schůzku. Souhlasila.

Sešly jsme se v zahradní kavárně.

"Jsem skutečně zvědavá, co mi řekneš, Evi," řekla s potutelným úsměvem a objednala kávu a francouzský koňak. Vypadala výborně, zřejmě se jí dařilo v práci a určitě i v osobním životě.

"Nejdřív mi řekni něco o sobě ty," odpověděla jsem.

"No, nic mi nechybí. V práci se mi daří, už mám za sebou třetí atestaci. Zastupuji primáře oddělení."

"To je dobré. A co láska?" ptala jsem se dál.

"To víš, na to není čas. Samé povrchní vztahy. Ale nestěžuji si."

"A chodíš teď s někým?"

Andulka se trochu zarazila.

"Abych ti řekla pravdu, ano, ale je ženatý."

Bylo mi ji líto. Sice krásná a úspěšná, jenže štěstí v lásce jí to zřejmě nepřináší. Člověk nemůže mít všechno.

"Myslíš, že se rozvede?"

"No, to těžko. Mají se ženou velký majetek a on by do třípokojového bytu asi nešel. Je zvyklý na luxus. Ale mně to nevadí, hlavně, že nejsem sama."

Nechtělo se mi s ní polemizovat. Jsem ale proti tomu, aby takové vztahy mezi muži a ženami vznikaly. Proto jsem opatrně nanesla: "Asi by sis našla muže jen pro sebe, kdybys chtěla..."

"Ale já zatím nechci. Mně stačí, jak to je."

Přiťukly jsme si na zdraví.

"Tak povídej, chtěla jsi mi něco říct."

Nadechla jsem se a pak ji vzala za ruku.

"Budu se vdávat," řekla jsem konečně a očekávala, že bude mít radost.

"Ty jsi se zbláznila. Co tvá kariéra?"

"Dohodli jsme se, že budeme pokračovat v tom, co děláme. Ten můj, myslím jako Oldřich, je hudebníkem. Nyní hraje v jednom malém tělese, dokonce i skládá a prodává se to. A já budu i nadále učit své studenty a vydělávat si překlady. To mě baví."

Andulka se usmála.

"Takže rodinná idylka, co?"

"Tak nějak," odpověděla jsem se smíchem.

"Tak to mě budeš muset s ním seznámit. Abych poznala svého budoucího švagra."

"Jistě, brzy budeme pořádat zásnuby."

Andulka se rozesmála.

"To se ještě dělá?" zeptala se.

"Ano. Jeho rodina je trošku staromódní. Už mi vybral i prsten."

Rozešly jsme se v dobrém rozmaru a já byla ráda, že se Andulka raduje z mého štěstí. Od toho dne jsem se připravovala na zásnuby. Nechala jsem si ušít za dohledu budoucí tchýně krásné modré šaty. Se svou budoucí švagrovou jsme vybíraly boty. Oldřich se chlubil tím, že pozve pár muzikantů, aby hudbou ozdobili slavnostní večer.

"Musíme rozeslat pozvánky," řekl a vytáhl z kufříku velkou obálku, kde byly na krásném papíře vytištěny vkusné pozvánky na zásnubní hostinu.

Moje nastávající tchýně se postarala o menu a cukroví, nenechala mne do ničeho zasahovat.

"Však si toho, milá zlatá, ještě užiješ, až se s Oldřichem vezmete," řekla, když jsem jí neustále připomínala, že bych chtěla s něčím pomoci.

"Dokud stojím na nohou, chci být ještě platná. To víš, už mi není dvacet a jsem ráda, že se Oldřich konečně ožení. Pořád jen studuje a pracuje, nic ze svého mládí zatím neměl. A ty jsi hodné děvče, ty mu určitě přineseš štěstí."

Chápala jsem ji.

"Slyšela jsem, že pozveš i svou sestru."

"Ano, sešla jsem se s ní. Měla velkou radost."

"A ona je vdaná?"

"Není. Zatím ne. Má hodně práce a dělá kariéru."

"Oldřich říkal, že je lékařka."

"Ano, dokonce je už zástupcem primáře oddělení."

"Škoda, že se toho vaši rodiče nedožili," povzdechla si.

Přisvědčila jsem jí.

Konečně nastal vytoužený den. Ráno jsem vstala, nasnídala se a pečlivě upravila. Čekala jsem, že pro mne přijede budoucí švagr, aby mne odvezl do domu Oldřichových rodičů. Blížila se desátá hodina. Už jsem byla nervózní, protože slíbil, že přijede kolem deváté. Konečně jsem uviděla z okna jeho auto. Běžela jsem dolů.

"Nezlob se, měli jsme návštěvu, nemohl jsem přijet dřív."

Ani jsem se nad tím nepozastavila.

Moje budoucí tchýně mě mile uvítala a hned mě vedla do domu. Byl krásně a vkusně vyzdoben.

"To je krása," řekla jsem upřímně. Posadila mne do křesla.

"Chceš kávu nebo čaj?"

"Dala bych si čaj," poprosila jsem.

"Oldřich přijede až na oběd. Takže si můžeme spolu popovídat," řekla a šla do kuchyně chystat čaj. V domě bylo ticho, z otevřených oken vanul svěží dopolední vzduch.

Zachvíli přinesla na podnosu čajovou soupravu a připravila stůl.

"Krásný servis."

"A ani nebyl příliš drahý."

Sedly jsme si ke stolu a ona mi ukrojila kousek domácí bábovky.

"Tak si představ, že dnes ráno přivezli bednu značkového vína. Prý dar pro tebe. Jiné prý nepiješ než francouzské," začala.

"Ano? Ale já víno téměř nepiji. To bude nějaký omyl."

"Byla bych jen ráda. Víš, byla jsi dlouho sama a v takovém stavu... chci říct, že každý máme nějakou tu slabost."

"Jediná má slabost je, že si občas dám čokoládu."

Myslela jsem, že se Oldřichova matka alespoň usměje, ona se však tvářila nadále vážně.

"Snad mne nepodezříváte, že jsem alkoholička?"

"Evičko, nebuď hned nedůtklivá. Prostě mne to zarazilo. Už o tom nebudeme mluvit. Já ti věřím."

Usmála se, ale to mne neuklidnilo. Měla jsem pocit, že nad mým štěstím se začínají stahovat mraky. Dopily jsme čaj, ona uklidila nádobí a řekla mi, abych se šla projít do zahrady. Při té procházce jsem přemýšlela, kdo z mých známých to víno poslal a komu záleželo na tom, aby mi pokazil můj nejkrásnější den. Bylo mi jasné, že má budoucí tchyně je pečlivá dáma, která dbá úzkostlivě na pověst rodiny a nyní má obavy, aby její syn nešlápl vedle. Konečně – chápu ji. Nechodíme s Oldřichem ani rok, příliš dobře jsme se zatím neměli možnost poznat, a ona si může myslet o mé minulosti cokoli. Rozhodla jsem se, že jí nebudu nic vyvracet a ani ji o ničem přesvědčovat. Rozhodně to s ní asi nebudu mít v budoucnosti lehké.

Kolem poledne přijel Oldřich. Viděla jsem, jak vjíždí do garáže. Šel do domu a zřejmě se hned stavil za svou matkou. Tak, teď dostane reference. Čekala jsem asi čtvrt hodiny než přišel za mnou na zahradu.

"Evičko, ty jsi dnes krásná," řekl a objal mne.

Políbili jsme se.

"Takový den. Hrozně se těším. Maminka všechno tak pěkně připravila. Snad nám to přinese štěstí." Slzy mi vyhrkly z očí a on se tomu pochopitelně divil.

Všechno jsem mu řekla.

"Ale to je nějaký nemístný žert. Vždyť na tom nic není. Matka mi tu bednu ukazovala. To se někdo musel pořádně praštit přes kapsu."

"Bylo to moc... moc nepříjemné," dostala jsem konečně ze sebe.

"No, musíš si na maminku trochu zvyknout. Má pořád starost, abychom byli všichni v pořádku a šťastní. Neboj se, má tě ráda."

Čekala jsem, kdy se ukáže Andulka. Byla jsem napjatá, potřebovala jsem se jí s tím vším svěřit a poradit. Najednou jsem měla obavy, že Oldřichova rodina není taková, jakou jsem si ji představovala. Místo, bych se věnovala Oldřichovi, sledovala jsem čas, kdy se měla Andulka ukázat. Konečně někdo zvonil. To je ona, napadlo mne. Přišla zavěšená do staršího muže a moje budoucí tchýně je uvedla dovnitř.

"Evičko, jsem tak šťastná," objímala mne Andulka. "Někoho ti ale nejdřív představím. To je můj přítel doktor Petr Nesvadba... Moje sestra Eva."

Bylo to tak nečekané a rychlé, že jsem ani neměla čas se divit, že sebou bere ženatého přítele. Ani jsem nad tím příliš neuvažovala. Budoucí tchyně se tvářila šťastně, asi proto, že se jí v domě sešla taková elita.

"No, děvčata, pojďte ke stolu. Tam si všechno pak povíte."

Vzaly jsme se s Andulkou kolem pasu a šly do jídelny.

Tchýně už měla promyšlený zasedací pořádek.

"Paní doktorka si sedne naproti Evičce, aby na sebe viděly a neštěbetaly spolu při jídle," řekla s úsměvem.

"No vidíš, na co všechno nezapomněla," poznamenal Oldřich.

Na stole stálo několik lahví francouzského bílého vína, zřejmě z té ranní nešťastné zásilky. Oldřichův bratr zručně dvě otevřel a nalil víno do sklenic.

"Tak, přátelé, a teď si konečně připijeme na zdraví našich snoubenců," pronesla slavnostním hlasem tchýně. Připili jsme si. Opravdu, víno mělo vynikající chuť. Neuniklo mi však, že mě Oldřichova matka pozorně sleduje.

Nalévala se polévka a já měla pocit, že se mi trochu točí hlava.

Rozhodla jsem se, že se toho vína už nenapiji. Bylo dost silné. Hosté mezitím dojedli, uklízelo se nádobí a měla následovat ta slavná chvíle, totiž zásnubní akt.

Tchýně přinesla na stůl ohromný třípatrový dort a připravila šálky na kávu.

"Ten je nádherný," řekla Andulka a její přítel pokyvoval hlavou. Nebylo mi to příjemné. Kdyby se Andulka prořekla, koho sebou přivedla, jistě by to vyvolalo rozpaky.

Dort byl rozkrájen, Oldřichův bratr zaťukal na skleničku a pronesl slavnostní projev k zásnubám. Oldřich vytáhl z kapsy krabičku a otevřel ji. Ležely v ní dva krásné prsteny. Nejdřív ho navlékl mně a pak já jemu.

"Děti, polibte se, ať si můžem připít."

Políbili jsme se a tchýně mezitím nalévala do sklenic víno. Nedalo se nic dělat. Musela jsem ten přípitek přetrpět.

Když jsme konečně přestali být v ohnisku pozornosti, zašeptala jsem Oldřichovi, aby šel se mnou na zahradu. Vyhověl mi.

"Oldřichu, ta věc s tím vínem je divná. Jsem strašně zvědavá, kdo ho sem poslal. Já víno skoro nepiji. Pokazilo mi to celý den."

"Kdo by ho poslal? A nebuď tak úzkostlivá. Vždyť se nic neděje."

"Právě. V tom to je. Někdo mě chtěl v očích tvé matky shodit."

"Neblázni Evo."

Vrátili jsme se ke společnosti. Hrála hudba, někteří tančili a budoucí tchýně byla v důvěrném rozhovoru s Andulkou.

Když nás uviděly, jak vcházíme do místnosti, obě zmlkly.

"Andulko, doufám, že se dobře bavíš," řekla jsem své sestře s úsměvem.

"Jistě, ale už budeme muset jet domů. Máme oba po službě a potřebujeme si odpočinout. A ty také, nevypadáš nejlíp."

"Myslíš? No, byl to hodně vzrušující den."

"A krásný. Jo, málem bych zapomněla. Mám pro tebe ten zásnubní dar."

Sáhla do kabelky a vyndala podlouhlou krabičku. Otevřela jsem ji a v ní se třpytil zlatý náramek.

"To je krása, ten musel být drahý."

"To máš jedno. Jen aby ti přinesl štěstí."

"Chtěla jsem se tě něco zeptat," řekla jsem, vzala Andulku pod paži a odvedla ji bokem.

"Nevíš náhodou, kdo poslal tu bednu francouzského vína?"

Andulka mlčela.

"To jsi udělala ty, viď?"

"A co má být?" Sestra se odmlčela a já s úžasem sledovala proměnu výrazu v jejím obličeji. "Vždycky jsi byla přede mnou," pokračovala najednou úplně změněným hlasem. "Ozvala ses jen proto, abys mi dokázala, že jsi mne zase předběhla."

"Ty ses zbláznila, ne?"

"Ne! Byla to jen sranda."

"Já tě vůbec nepoznávám. Vždycky jsme si přece rozuměly."

"Jasně, to si myslíš jen ty. Jenže já tě nikdy neměla ráda."

"Proč?"

"Proč...? Musela jsem po tobě tahat obnošené věci. Vždycky jsi všechno měla první. Možná, že se tomu říká závist."

"To mě hrozně mrzí. Nečekala jsem to od tebe."

"No, tak ses to dozvěděla teď. Užij si to."

"Ten náramek bych ti asi raději vrátila. Nemůžu ho nosit."

"Jak myslíš," souhlasila.

"Dobře, koncem týdne ti ho pošlu. Moc mě to mrzí."

"Mě taky," řekla.

Mezitím přišel její partner. Usmály jsme se na sebe jakoby se nic nestalo, a já se ještě chvíli dívala, dokud nezmizela červená světla jejich automobilu za rohem ulice.

Vrátila jsem se do místnosti. Nádobí už bylo sklizeno ze stolu.

"Mohu vám s něčím pomoci?" zeptala jsem se své budoucí tchyně.

"No, pojď, umyjeme to spolu, teď už jsme jedna rodina," odpověděla přívětivě.

Tak skončil den, o němž jsem si myslela, že bude patřit k těm nejkrásnějším.

Město, v kterém žiji celý život, je malé a malebné. Opravdu, je malebné, jak jinak se vyslovit o krásném starodávném náměstíčku, jemuž vévodí Mariánský sloup, kašna a pěší zóna. Kolem dokola pod podloubími jsou obchůdky, nechybí tu pěkná kavárnička, čajovna s Internetem a cukrárna, takové starodávné knihkupectví, antikvariát a potraviny, řeznictví a pekařství, obchod s obuví a textilem a samozřejmě galanterie, radnice a veřejné úřady včetně městské a české policie, barokní kostel se zvonicí.***
Všechno pěkně pohromadě, aby člověk rychle sfoukl nákupy a mazal pěkně domů. Za tímto náměstíčkem vedou ulice se jmény známých osobností, kde bydlí místní občané ve čtyřpatrových domech, obklopených zahrádkami, o které se hodně pečuje. Protože jsou pod veřejnou kontrolou. A pak následuje vilová čtvrť, kde bydlí takzvaná honorace. Všichni se tu znají a vidí si do talíře. Někoho to může odpuzovat nebo rozčilovat, ale není to tak špatné, pokud ovšem člověk nemíní páchat nějaké nepřístojnosti. Všechno je na svém místě, pěkně bezpečné a jasné, srozumitelné. Nic pro bouřliváky a svobodomyslné jedince, to ne ! Takoví, ať se radši odstěhují ! Naše rodina se přistěhovala hned po válce a byla jí přidělena jedna vilka po Němcích. Dědeček tam nechtěl jít bydlet, pořád říkal, že by se nikdy nezbavil myšlenek na to, co kvůli nim prožil. Ale babička byla praktik a řekla mu, že ať zapomene co bylo a nebylo, kde by se zmotali na takový pěkný a čistý barák, když jim beztak Němci všechno ukradli. Tak ať to bere jako satisfakci. Dědeček se po této celkem logické argumentaci uklidnil a zřídil pěknou zahradu s altánkem. Brzy se narodila moje maminka, teta Áda s strejda Jakub a život se zdál být "tři prsty nad fajn", jak říkal dědeček. I já jsem se narodila, spolu se svými dvěma sourozenci, do tohoto domu a nic mi nechybělo. Žili jsme si slušně, spořádaně a tak čas plynul až do našich promocí. Studovali jsme v různých městech, ale vždycky jsme se vraceli domů, stýskalo se nám. Mezitím umřel dědeček a za ním babička a mí rodiče vedli dál tuto domácnost v zaběhnutém rytmu.
Chvíli jsem pracovala na městském úřadě na přestupkovém oddělení, pak jsem byla přeřazena na majetkoprávní, docela jsem si dobře vedla a celkem jsem neměla žádné problémy. Když se o mně začal ucházet můj nynější manžel, o patnáct let starší než já, připadalo mi to normální. V našem městečku nebylo moc na výběr. Můj manžel v té době pracoval v místní nemocnici, nevzal ovšem místo primáře, což mu nemohla moje drahá tchyně zapomenout. Já jsem to brala jako jeho rozhodnutí a vůbec jsem se nad tím netrápila. Tchyně se na mne hodně zlobila, protože měla za to, že je věc manželky, aby svého manžela povzbuzovala a hleděla, aby dosahoval postavení a i slušného platu. Naše manželství bylo normální. Oldřich se mnou prostě oženil. Já jsem neměla čas na žádné milostné avantýry v době, kdy jsem byla ještě svobodná, takže jsem se stala manželkou a zkoušela vést domácnost tak, jak mne to maminka učila. Oldřich se nikdy nesnížil k tomu, aby mne kritizoval, že neumím vařit jako jeho matka, že neskládám prádlo tak, jako jeho matka a spokojil se s tím, že to prostě dělám po svém. Vídali jsme se málo, protože míval noční služby a když byl doma, tak usilovně pracoval a nebo spal. Tak jsem si zavedla vlastní život, starala jsem se o zahradu, o dům, chodila do práce, vařila mu a poskytovala jsem mu pohodlí. A vůbec jsem nepřemýšlela, jestli mne miluje nebo nemiluje. Prostě byl v mém životě, sdíleli jsme spolu jeden prostor a vzájemně jsme si vycházeli vstříc.
Ale nic netrvá věčně. Kdyby člověk mohl jen tušit, k jakým šíleným zvratům může dojít, tak by si vážil každého dne jako vzácného diamantu. Jednou ráno odjel Oldřich do nemocnice jako obvykle, já jsem uklidila po snídani, dala jsem do pořádku kuchyň a zamkla jsem dům. Prošla jsem zahradou a odjela do úřadu. To bylo v osm hodin. V deset hodin toho dne začala naše velká tragédie.
Na pooperačním pokoji umřel pan Holub po banální operaci žlučníku, kterou mu dělal Oldřich. Paní Holubová se to prý dozvěděla a běžela hned zoufalá do nemocnice i s advokátem doktorem Hamzou. Nedala si nic pořádně vysvětlit a hned mého manžela obvinila ze zanedbání pooperační péče. K lůžku zesnulého se prý dostavil i pan farář, aby mu poskytl poslední pomazání. A i když s Oldřichem hrávali taroky a docela dobře se k sobě chovali, podíval se na prý něho pohledem, který nebyl přátelský a rozhodně mu dal najevo, že stojí na straně nešťastné vdovy. Když jsem se to všechno dozvěděla od sekretářky našeho starosty, která mi to jedním dechem vyklopila, sedla jsem do auta a jela domů. Věděla jsem, že nemá smysl, abych u toho asistovala, ani nemělo smysl, abych mu volala. Ale byla jsem tak nervózní a plná strachu, že jsem se musela vysprchovat, vlezla jsem si do toho nejpohodlnějšího županu a sedla si do křesla. Pak jsem vstala, udělal jsem si silný čaj, zapálila cigaretu a trochu se uklidnila. Bylo jedenáct hodin a Oldřich nikde. Někdo zazvonil u dveří a v nich tchyně, úplně zlomená, za ní stála moje matka a plakala. Obě se vhrnuly do našeho obýváku a neopomněly mne obvinit z toho, že zatímco můj manžel je možná zatčený, já si tu klidně sedím v županu, popíjím čaj a kouřím a čekám , jak to dopadne. Mlčela jsem. Byla jsem natolik otřesená a nervově předrážděná, že jsem se ani nebránila. Jen jsem si sedla zpátky a zapálila si další cigaretu. Tchyně šla uvařit do kuchyně kávu a moje maminka padla zoufale do druhého křesla.
" Co budete dělat ? Vždyť jsi právník, musíš mu pomoci. "
" Mami, já přeci nemohu dělat nic. Musíme počkat, co z toho bude. "
" Co z toho bude, co z toho bude ? Prokristapána, co řeknou lidi ? Vždyť je toho plné město a všichni už teď si na nás ukazují. To je taková ostuda. Musíš něco udělat. "
Moje tchyně se přidala a obě dámy na mne štěkaly a štěkaly. Pochopila jsem z toho celého vystoupení, že nejde o nic jiného, než o to, aby mohly stejně jako dřív, žít ve vážnosti místních lidí.
" A máš ho vůbec ráda?" zeptala se mne tchyně zlomeným hlasem a očima plnýma výčitek. Vyschlo mi hrdlo a nemohla jsem odpovědět. Obě si sedly ke kávě, daly si do ní šlehačku, zapálily se cigarety z mé krabičky a uvažovaly, co budou dělat, aby tu ostudu přežily. Moje myšlenky však zabrousily k Oldřichovi. Vstala jsem, šla jsem k oknu, odhrnula jsem záclonu a podívala se na ulici. Právě od protějšího rohu zahýbalo Oldřichovo auto. Oddechla jsem si. Jenomže jsem neviděla, že neřídí on, ale můj bratr. Oldřich v autě nebyl. Dostala jsem o něho velký strach. A najednou mne sevřela kromě toho strachu i velká lítost. Ještě ráno mne políbil na rozloučenou a slíbil mi, že půjdeme večer na procházku a pak si dáme kávu v té nové kavárně na náměstí. Když bouchly dvířka od auta, obě dámy narovnaly krky, ale já jsem jim hned řekla, že to není Oldřich, ale Zdenda a že přivezl Oldřichovo auto. Tchýně ze sebe vydala táhlý výkřik a moje matka se zoufale na mne podívala. Ne, já jsem opravdu nemohla vůbec reagovat. Šla jsem bratrovi otevřít a ten mi oznámil, že Oldřicha ráno snad odvedli k výslechu a že je to s ním asi zlé, protože se proti němu obrátilo i mínění celé nemocnice. Nemohla jsem to pochopit. Ty náhlé reakce toho městečka, které jsem znala, a které bylo vždycky tak malebné a stulené do sebe jako ruce při modlitbě. Začala jsem chápat, že se stalo daleko víc, než to, že umřel pan Holub. A v mysli mi proběhly všechny události minulých dnů. Oldřich měl po sobě několik nočních služeb, protože onemocněl doktor Vejvoda a on za něho dělal záskok. Nepřipadalo mi však, že byl nějak mimořádně unavený. Byl normální a dokonce mi připadal i veselejší než kdy jindy. No, přiznám se, že jsem ho moc neanalyzovala. Náš život probíhal pořád ve stejném rytmu, jeden vůči druhému jsme plnili své úlohy. Copak všichni, v celém městečku víc něco víc, než já ?
Bratr si mne odvedl do Oldřichovy pracovny. Sedl si za jeho stůl a pokynul mi, abych si také sedla.
" Je to špatné. Připrav se na to, že bude mít velké problémy. "
" A co se vlastně stalo ?" zeptala jsem se a začala jsem třást po celém těle.
" Zdá se, že Oldřich nebyl tam, kde měl být a když ho našli, byl opilý. "
" Jak opilý ? Vždyť jsem ho nikdy neviděla pít. "
" Ty o něm víš moc málo, děvče. Moc málo. No, všichni o něm skoro nevíme nic. Oldřich měl zřejmě poměr s jistou dámou a v ten osudný den se mezi nimi něco stalo. Nevím o tom hlavu ani patu. Díval jsem se na jeho rozpis služeb za poslední měsíc.
Měl jich hodně. "
" Ale on mi říkal, že onemocněl doktor Vejvoda. "
" Tak ti lhal. Nesloužil sám. " Řekl to tak významně, že mne zamrazilo. Ne, ještě se nedostavovaly žádné city, jen věcný přístup, chladná logika, chladná rozvaha. Ale za tím vším se pomalu řítil můj zaběhnutý svět do propasti. Už nebude nikdy tak, jak bylo dřív. Možná, že se leccos vysvětlí nebo spraví, ale bude to jinak. Lepší nebo horší, to nevím, ale rozhodně jinak. Třes ustal a polévalo mne horko. Zřejmě přijdu o místo. Zřejmě i Oldřich ztratí zaměstnání. Máme nějaké úspory, přežijeme. Ale budeme se muset asi odstěhovat a začít někde znovu. Neměla jsem odvahu se ani zeptat, o kterou dámu jde. Neměla jsem vůbec tušení, o koho jen mohlo jít a před očima mi defilovaly vzpomínky na bezpečné dny, kdy jsem jen tak proplouvala mezi časem zavěšená do svého manžela, o kterém jsem nic nevěděla a ani jsem netušila, na co asi myslí, o čem sní, jestli ho něco trápí. Můj Bože, kdybych tak mohla vzít všechno zpátky. Říkal , poměr, to asi znamená, že byl už s ní delší dobu. Zřejmě bude ta panička vdaná. Nuže, pochlapila jsem se.
"A ty víš, s kterou ženskou to táhl?" řekla jsem to surově a tvrdě.
" No, to je na tom to nejhorší, že to nikdo neví a on to neřekne. Ale není odsud. Zřejmě za ním dojížděla a oni bývali spolu v lékařském pokoji. Nikdo je však nepřistihl. "
" Mně se to nezdá. Nejsou to zase nějaké hloupé drby?"
" Udělali mu krevní testy a měl v sobě dvě promile. V lékařském pokoji našli nějaké věci, které nepatřily nikomu , takže jí. Zřejmě to byl rychlý odchod. V kolik hodin odcházel ráno z domu ?"
" V sedm. "
" Takže se to muselo všechno stát mezi osmou a desátou. "
" Možná, že to byla nějaká stážistka," řekla jsem a vzpomněla jsem si, jak se asi před dvěma měsíci zmínil, že k nim nastoupila nová a šikovná stážistka, že je čerstvě vdaná a že by bylo škoda, kdyby otěhotněla, že má velkou budoucnost a měla by se ještě nějaký ten rok věnovat medicíně, než si založí rodinu. Ale mlčela jsem. Najednou se mi zdálo, že bych neměla teď o takových věcech vůbec mluvit a nebo o nich rozjímat. Zdenek byl sice hodný chlap, ale ten zvyk vykládat všechno dál a dál, to měli naprosto všichni. Vrátili jsme se do pokoje, kde obě ženy rokovaly a Zdenek jim řekl, že se pokusí něco zjistit, ať jdou klidně domů a nechají mne raději samotnou.
Udělal dobře. Jakmile jsem se jich zbavila, hned jsem šla do Oldřichovy pracovny, bez jakýchkoliv skrupulí jsem násilím odemkla jeho psaní stůl a celý obsah jsem vyložila na desku stolu. Byly tam různé články vytržené z odborných časopisů, některé odstavce byly zatržené. Účty pěkně srovnané v deskách. Nic neobvyklého, co by se nedalo vysvětlit. Tak jsem otevřela spodní zásuvku.
Nějaké dopisy. Přelétla jsem je očima. Došlo mi, že byly od ní. Hledala jsem fotografii, ale žádná tam nebyla. Vzala jsem je , šla jsem do kuchyně, přetáhla jsem je gumičkou a strčila je do skříňky. Ať to všechno dopadne jak chce, asi bude nejlepší, když se v tom nikdo nebude přehrabovat.
Ne, nebyla jsem ani naštvaná, ani zmatená, nebylo mi to dokonce ani líto. Vzpomněla jsem si na otázku mé tchyně, jestli ho mám ráda. Odpověděla jsem si v tu chvíli, že prostě je v mém životě a že s tím musím něco rozumného udělat.
Blížila se čtvrtá hodina. Nikdo nevolal, nikdo nic neříkal, nikdo nepřišel. Tak jsem se oblékla, učesala a vypravila jsem se do nemocnice. Znali mne tam, ale jejich pozdravy byly chladné a odtažité. Zaklepala jsem na dveře Oldřichova šéfa. Jeho "dál" mne strčilo do jeho pracovny. Stála jsem před ním, on seděl a dělala, že na něčem pracuje, pak ke mně zvedl oči.
" Jistě se jdete zeptat na vašeho manžela. No, paní Ulrychová, asi s ním rozvážeme pracovní poměr. Posaďte se, chcete kávu ?"
" Ano," odpověděla jsem, protože jsem chtěla získat čas k tomu, abych mu také řekla své. Vstal a otevřel dveře druhé místnosti a řekl - dvě kávy - a zase je zavřel.
" Budu k vám zcela otevřený. "
" Prosím vás o to. "
" Vás manžel si začal s jednou kolegyní, která tu byla na stáži. Drželi jsme to v tajnosti, aby nebyl skandál, to víte, maloměsto. V ten inkriminovaný den mu oznámila, že je v jiném stavu a že odchází za manželem. Pohádali se, slyšely je sestry vedle pokoje, kde byli sami, ani se nerozloučila a proletěla nemocnicí. Byl tak otřesen, že se zřejmě opil. A zapomněl na všechno. Mezitím dostal pan Holub, kterého měl v péči, plicní embolii. A když ho sestra konečně sehnala, byl tak opilý, že nemohl udělat žádný zákrok. Kromě něho tu byl ještě jeden lékař, ale ten byl v druhém křídle. "
Polilo mne horko. Všichni všechno věděli a mlčeli.
" A kde je teď ?"
"Poslali jsme ho domů. Byla tu policie, vyšetřovali tady, ale pak odešli bez něho a já měl za to, že je doma. "
" Ne, já jsem tam na něho čekala. "
Oba jsme se na sebe podívali.
Oldřichovo tělo přivezli v deset hodin večer do nemocnice. Dozvěděla jsem se, že umřel asi tak kolem druhé hodiny odpoledne. Šla jsem za ním a dívala se na tu ztuhlou věc, která ležela na stole pod prostěradlem. Našli ho totiž v nedalekém lesoparku na lavičce mrtvého. Předávkoval se hypnotiky a ty s alkoholem dokonaly jeho zkázu.
Den pomalu končil. Já byla bez manžela, všechno se obratem ruky najednou změnilo. Do pohřbu jsem jeho rodinu neviděla. Moje matka se na mne vyčítavě dívala. Ale nic neříkala.
" Je to všechno jen a jen tvoje vina," řekla mi tchyně tiše a nenávistně o pohřební hostině. Sklopila jsem oči a nic neříkala.
" Jsi taková chladná, vypočítavá , vůbec jsi se o něho nezajímala. Kdybys sis ho všímala, tak bys poznala, že něco není v pořádku a jako pořádná manželka bys zakročila. Asi ti to bylo jedno, jako všechno. Ale to ti říkám, i kdyby se našla nějaká závěť, nic nedostaneš a vystěhuješ se. "
" Ano, paní Ulrychová," řekla jsem a odešla jsem z hostiny.
Můj dosavadní svět zůstal za mnou a já našla zaměstnání v Praze. Občas za mnou přijela maminka nebo sourozenci. Ale v jejich očích jsem se nikdy nevyvinila. Kdybych totiž byla pořádná ženská, tak bych mněla děti a můj manžel je nemusel plodit s jinými ženami, že ? Kdybych byla k něčemu, tak bych si musela všimnout, že není něco v pořádku a zakročila bych. Mohla jsem mu zachránit život a žít v našem malebném městečku jako ti ostatní. Ale tam už nesmím vkročit. Kvůli mně a mé povaze spáchal sebevraždu. A tak to nějak cítili, tak to bylo usazeno v jejich očích a na jejich semknutých rtech.
Když se na to dívám zpátky, když si všechno znovu promítám v hlavě, cítím vinu. Příliš jsem podlehla prostředí, udělala jsem to, co ode mne vyžadovalo, nikdy jsem se nezaobírala myšlenkou, jestli jsem šťastná, prostě jsem byla jen poslušná, zasazená do navyklého modelu, které vytvořila slušná, nedotknutelná a příliš spořádaná společnost malého města. A po té zkušenosti se ptám já, zda mne měli vůbec rádi jako člověka, jako dceru nebo sestru a nebo jsem byla jen další z nástrojů maloměstského stereotypního myšlení, které míří jen do šablony představy o pořádné ženě. To já byla zrazená, to já byla opuštěná a to já byla přeci zneuctěná člověkem, které jsem ctila a plnila vůči němu své povinnosti. Víc nevyžadoval. Ano, víc nevyžadoval.
Dnes je to všechno jiné – vdala jsem se po druhé a z lásky. Mám dvě děti, mám manžela, kterého miluji. Všechno jsem mu ještě před svatbou vyprávěla. Kroutil jen hlavou a pak mi řekl ....... zapomeň. Přitiskl mne k sobě a políbil mne do vlasů.

Pořád jsem jakoby na něco čekala a mé dny, ačkoliv jsem je měla šanci naplnit, ubíhaly neplodně a stereotypně. Nevážila jsem si malých věcí a tak ty velké se nenaplňovaly. Když se nyní na všechno dívám zpětně, mé chyby mne děsí a trápí zároveň. Přiznávám se sama před sebou, že chyba byla hlavně ve mně ... ***

Ten den mne naštvali úplně všichni. Nejdřív kolegové v práci, pak pokladní v Delvitě a nakonec i Zdeněk, protože ráno slíbil že zaplatí účty a já po svém příchodu zjistila, že se za celý den ani doma nezastavil. Rychle jsem se podívala na hodiny, jestli mají na poště ještě otevřeno, popadla jsem obálku s penězi a složenkami a sedla do auta, abych to ještě stihla do zavírací doby. A protože jsem předpokládala, že v ledničce kromě sardinek není nic, tak jsem si ještě naplánovala cestu do supermarketu. Zaparkovala na malém parkovišti před poštou a běžela do schodů. Už za dveřmi jsem s ulehčením viděla pár lidí stát u okénka a situace byla zachráněna. Na Zdeňka prostě není spolehnutí a já si to uvědomuji každý den, jenže, jsme spolu už dobrých osm let. Zvykli jsme si jeden na druhého, ale musím mamince dát za pravdu, že je to spíš kamarádství, které k ničemu nevede. No budiž, konečně, ve čtyřiceti letech už určitě nějaké velké štěstí nemohu očekávat. Třeba se Zdenek změní a uvědomí si, že nemohu všechno táhnout sama.

Přistoupila jsem k okénku a vyndala složenky a peníze, z kabelky vytáhla občanku a pak jsem s ulehčením zasunula do peněženky ústřižky. Tak, a teď ještě koupit něco dobrého k večeři.

Parkoviště před Teskem bylo doslova narvané. Nebylo kam zaparkovat a tak jsem čekala, až kdo odněkud vyjede, abych se vecpala na jeho místo. Napínala jsem oči do soumraku a cítila jsem se unavená. Z mých pocitů a myšlenek mne vytrhlo zaťukání na okno.

Stáhla jsem okénko.

"Nemůžete prosím vás uvolnit cestu? Tam máte jedno parkovací místo."

"Promiňte, nevšimla jsem si."

"Nic se neděje," usmál se na mne a já nastartovala. Bože, měla bych rychle nakoupit a jet domů. Mám už všeho dost. Zaparkovala jsem a z kabelky jsem vyndala mobil. Zkoušela jsem, jestli ho Zdenek vezme, ale měl ho vypnutý. Hodila jsem mobil zpátky a vystoupila, zamkla auto a proplétala se mezi vozidly ke vchodu.

"Nezlobte se, že jsem vás vyrušil ze zamyšlení," oslovil mne zase ten hlas.

"Já se nezlobím na vás," zasmála jsem se.

Byl to na první pohled příjemný muž, hádala jsem mu tak šestatřicet let. I v tom přítmí jsem si všimla, že je vkusně oblečen a má příjemný vzhled.

"Taky jdete nakupovat na poslední chvíli?" zeptal se mne.

"Taky. Přes den mi to nějak nevychází."

"Nejhorší na tom je, že u pokladen se budou hromadit fronty a kvůli pár věcem k večeři člověk prostojí spoustu času."

Měl pravdu. Když jsme zamířili do prostor obchodu, všude se klikatily fronty.

"Mám nápad. Co kdybychom se navečeřeli v prvním patře v té indické restauraci?"

Překvapeně jsem se a něho zadívala a on se mi díval přímo do očí. Byla to tak nevinná výzva a docela dobrý nápad, že jsem přikývla. Vyjeli jsme tedy po schodech do prvního patra, které sloužilo i jako malá, docela útulná restaurace. Posadili jsme se ke stolku a zahleděli do nabídkového listu.

"Tak co si dáme?" zeptal se mne.

"Já třeba kuře na ananasu s rýží."

"Ujednáno."

Vstal a šel k pultu pro jídlo. Dívala jsem se za ním. Jo, já tu večeřím s cizím chlapem, ještě daleko mladším, než jsem já, nechám se k tomu tak snadno ukecat. On se chová tak samozřejmě, jako bychom se znali odjakživa. Co bude dál? Mám se nechat překvapit?

"Tak, zde je vaše večeře a přeji vám dobrou chuť."

Vzal do rukou příbor s takovou zvláštní grácií, že jsem na okamžik zůstala viset na něm očima.

"Máte něco proti tomu?" usmál se.

"Ne, promiňte, jen jsem se trochu zamyslila."

"No, raději se dejte do jídla."

Čekala jsem, že se mi představí, ale on se odmlčel a pomalu jedl. Po celou dobu jsem, samozřejmě ze sklopenýma očima, přemýšlela, kdo to může být. V tu chvíli se mi líbil a napadlo mne, že bych, pokud to sám navrhne, neodmítla hodinku u kávy v nějaké příjemné kavárně. Když jsme dojedli, vstal a sáhl do náprsní tašky pro peníze.

"Dovolte, já bych si zaplatila to své jídlo."

"Pozval jsem vás. Nestane se mi každý den, že bych večeřel s příjemnou dámou a vůbec. Jmenuji se Alexandr Veliký."

"Cože?"

"Podivné, že? No to zavinil můj otec. Všichni si mysleli, že se konečně narodí dcera po pěti synech a když jsem je tak zklamal, dal mi jméno Alexandr. A rodina Velikých měla další chlapský přírůstek."

"Promiňte, celý večer mne tak trochu vyvádíte z míry..."

"Já to chápu, neomlouvejte se."

Doprovodil mne k autu a až potom, když jsem vyjížděla na hlavní jsem si uvědomila, že jsem se mu nepředstavila. Škoda, propásla jsem příležitost se s ním blíže seznámit.

V našich oknech se svítilo, Zdeněk byl už určitě doma. Vyběhla jsem do schodů a odemkla byt. Vařil večeři.

"Ty jsi byla na poště, viď?" zeptal se mne od plotny.

"Jo a v Tesku. Jenže tam byly strašné fronty. Jedla jsem v restauraci. Večeřela jsem s Alexandrem Velikým."

Pobaveně jsem pozorovala, jak ke mně obrátil ty své lehce vypoulené modré oči a zavrtěl hlavou.

"Přeskočilo ti, co?"

"Ne. Nepřeskočilo."

Sundal pánev ze sporáku a dal mi na talířek kousek té dobroty, co voněla po celém bytě.

Ráno u snídaně mi Zdeněk sdělil, že si bere dovolenou a vygruntuje byt. Je pátek, mohli bychom jet na víkend na chalupu.Co budeme dělat celé dva dny v Praze? Souhlasila jsem, políbila jsem ho na tvář a odjela do práce. Mile mne překvapil. Už jsem si myslela, že na všechno doma kašle.

"Sylvo, Sylvo, víš co je nového?" přiřítila se do mé kanceláře Hilda, celá zpocená a se zářícíma očima.

"Dnes v noci se stal náš šéf otcem. Má syna. 53 cm, 3,5 kg váhy a hádej, jaké mu dal jméno."

"To nevím," řekla jsem, protože jsem slyšela, že to měla být holka.

"Alexandr. Víš, to je jméno, to iks je jako dva zkřížené meče. Mně se to strašně líbí."

Mně taky, pomyslela jsem si, když zavřela dveře. Pravda je, že mi Alexandr Veliký nešel z mysli. Je to legrace, to jeho jméno je fantastická kamufláž. Určitě si s ním užije hodně legrace. A je to přitažlivý chlap, moc přitažlivý ...

Ještě v pátek jsme jeli na chalupu. Zdeněk měl své období aktivity a tou nešetřil ani na místě. Zatímco jsem vynášela věci z auta, on se rozhlížel po oknech a vykládal, že je zítra natře. Dávala jsem věci do lednice a on dupal po podlaze a tvrdil, že bychom měli vyměnit i podlahy. Trochu jsem se tomu divila, ale nic neříkala.

"Tak jsem si říkal, že bychom měli požádat, po té rekonstrukci, aby nám to převedli k trvalému bydlení."

"Prosím tě, a kdo tu bude bydlet? Tobě nestačí ten drahý byt v Praze?"

"No myslel jsem, že bych se sem odstěhoval. V Praze je moc rušno a já asi budu dělat na jedné zakázce a potřebuji klid. K tomu mi stačí počítač a Internet sem dám zavést."

Zůstala jsem s pusou dokořán.

"Asi jsi přehlédl jednu maličkost."

"Jakou?"

"Ta nemovitost i s přilehlými pozemky je napsána na mne." Později mi došlo, že to bylo úplně zbytečné se pouštět do takového konfliktu a dávat mu na jevo, že mu tady vlastně nic nepatří a možné od té chvíle se začaly všechny naše vztahy, myšlenky a záměry ukazovat v tom pravém světle. Určitě jsem to však začala já tou osudnou větou.

"Však ti to nikdo nebere. Já bych do toho dal peníze a samozřejmě, že to zůstane napsáno na tebe." Řekl to mírně a až nyní chápu, že v tu chvíli zabouchl dveře za naším vztahem.

Teď to řešit nebudu, pomyslela jsem si a byla jsem hodně zklamaná. Asi něco vytušil.

"Sylvo, ne, že bych tě neměl rád, ale ženit se nechci. Však jsme spolu už tolik let a papíry jsou jen formalita."

"Tak manželství je formalita, ano?" rozčilila jsem se.

"Tak jsem to nemyslel, jak to bereš."

Konečně i pražský byt patřil mně. Přišel jen s notebookem a mobilem. A tak rozhodně i odejde, pokud mne bude rozčilovat.

Raději jsem pokračovala v práci a on přestal zkoumat, co by kde opravil. Rozladilo me to, ale uvědomila jsem si, že už na to nějakou dobu myslí a proto se snaží být tak aktivní, pokrytec jeden.

Do večera jsme pořádně spolu nemluvili. Šla jsem spát do mansardy a on zůstal dole, díval se na televizi a jedl buráky. Než jsem se uložila ke spánku, otevřela jsem velké okno, abych cítila ten krásný vzduch, co se sem linul z nedalekých hor. Ještě před třemi dny bych si nepřipustila, že bych Zdeňka opustila, ale nyní to připouštím. Byla jsem slepá. Na tomto světě jsou určitě ještě muži, kteří by stáli za lásku. Tohle uhnívání v tom vztahu je už nesnesitelné. Prostě, nesnesitelné.

Ráno bylo zatažená obloha a ochladilo se. Sešla jsem dolů. Zdeněk zrovna telefonoval a když mne uviděl, přikryl rukou mobil a řekl mi – moment. Šla jsem do koupelny a když jsem se vrátila, byla a stole snídaně.

"Sylvo, já jsem celou noc o nás přemýšlel."

"Ano?" opáčila jsem a namazala jsem si housku máslem. Ani jsem se na něho nepodívala.

"Vím, že jsem tě naštval. A že tě štvu už delší dobu. Uvědomuji si, že ti nepomáhám a naopak ty se staráš o všechno skoro sama."

"A dál?"

"Nejsem nějak motivován k tomu, abych s tebou dál byl. Jsi taková divná, mám pocit, že mne nemáš ráda a jen jsi se mnou kvůli zvyku. Tak žít nechci."

"Máš někoho?" zeptala jsem se rovnou a snažila jsem se být klidná. Teď to přijde, řekla jsem si. To asi bude ta zakázka, kvůli které chtěl opravovat tento dům.

"Mám. Ještě včera jsem se rozhodoval mezi tebou a jí a vyhrála to ona. Promiň."

Přeci to jen uhodilo jak nečekaný hrom.

Bezmyšlenkovitě jsem stále nožem natírala housku a nebyla schopná slova.

"Nezlob se, prosím tě,"řekl.

"Já se nezlobím. Jen jsem trochu překvapená."

To byla poslední slova, která jsem pronesla v tomto neplodném vztahu. Najednou prostě nebyl a já jsem se o něho dál nezajímala. Ale nemohu tvrdit, že to se mnou neotřáslo, když jsem poprvé vstoupila do bytu, který byl nyní prázdný. Odnesl si pouze to, co mu patřilo. Vlastně jsme se spolu nerozloučili.

Pár dní po našem rozchodu jsem byla jako v mrákotách, snažila jsem se to zvládnout a dát tomu nějaký racionální rozměr. Jedno mi bylo jasné. Pokud jsem byla s ním a jen tak v duchu na něho hartusila, pořád to bylo v mezích nějaké normální situace. Ale nyní stojím sama před sebou a jsem opuštěná, neprovdaná žena, v letech, v kterých se těžko hledá vhodný partner. Měla jsem mlčet? Snad ano. Všechny ty věci se sběhly tak rychle!

Změnilo e téměř všechno, co jsem dříve považovala za jistotu. Nastoupila jsem do Fakultní nemocnice na uvolněné místo po starém právníkovi, který odcházel do důchodu. Předal mi protokolárně úřad a rozloučil se podáním ruky. Nastaly mi starosti, které jsem nikdy neměla, protože v takovém prostředí jsem nikdy nepracovala. Měla jsem spoustu starostí a málo času dál přemýšlet nad svým životem.

Odcházela jsem jednou z práce pozdě večer a chodby byly osvíceny nouzovým světlem. Děsivé ticho a prázdnota prostorů mi naháněly strach, stejně jako představa, že v tom polopřítmí budu muset projít sklepem a kolem Anatomického ústavu. Přitáhla jsem si kabát blíže k tělu jako ochranu a snažila se rychle projít chodbou k lítačkám, které vedou ke schodišti do sklepa. Někdo mi položil ruku na rameno a já se tak lekla, že jsem ztratila hlas. Prudce jsem se otočila.

"Co tu děláte?" Otázka byla vyřčena tak hrozivě, že jsem zalapala jen po dechu.

Přede mnou stál sám Alexandr Veliký.

"A vy?" opáčila jsem hned, jak jsem cítila, že se mi vrací energie a hlas.

Ihned mne poznal.

"To je překvapení!"zvolal a pak ztišil hlas.

"Tak co tu děláte?"

"Právníka," řekla jsem už klidně,"a vy?"

"Já tu dělám doktora," řekl suše a vzal mne kolem ramen.

"Už jste večeřela?"

"Ne. Mohu vás pozvat?"

Podíval se na hodinky.

"No, u Štamgasta mají určitě otevřeno."

Seděli jsme proti sobě a jedli – kuře na ananasu. Usmíval se na mne, já jsem se snažila mu úsměvy vracet, ale děsila jsem se pomyšlení, jak ten večer skončí. Zaplatila jsem a vyšli jsme do nočních ulic.

"Máte tu auto?" zeptal se.

"Ne. Chodím raději pěšky."

"Doprovodím vás, jestli dovolíte. Bydlíte daleko?"

"Dost daleko. Asi pojedu tentokrát tramvají."

"Dobře. Měl bych jít už domů.Zapomněl jsem si na ambulanci mobil a žena má určitě strach, kde jsem. Čekáme první dítě. To víte."

Tramvaj dlouho nejela a tak jsem se vydala očím městem domů. Myslí mi defilovaly různé myšlenky, které jsem si dřív nepřipouštěla. Začalo drobně pršet a sem tam kolem mne projelo auto s rozsvícenými světly. Žlutá pouliční světla se odrážela na vlhkém chodníku a já šla opatrně, protože pro slzy jsem špatně viděla na cestu.

Maura, 2007

Moje kamarádka a ošetřující lékařka Saša to se mnou myslela vždycky dobře. Ale já jsem měla pořád milion výmluv, proč nemohu udělat to či ono, neměla jsem sílu vytáhnout paty z domu. Pořád mne strašila práce, termíny. Nechápala jsem nikdy svou práci jako pustou honbu za penězi, ale ty s ní přicházely. A tím jsem k ní byla přitahována stále víc a víc, až se můj životní prostor zúžil natolik, že jsem přestala rozeznávat co je štěstí, co není štěstí a o lásce ani nemluvím. A pak se dostavila únava. Proto jsem také svou přítelkyni Sašu navštívila. Ta mi doiporučila vypadnout ze všeho a jet někam, kde poznám a pochopím svůj omyl, totiž, že prožívám normální život. ***

A tak - dalo mi to velkou práci, než jsem sama sebe přesvědčila, že se musím odpoutat od všeho, co mne stále drželo na jednom místě a odejít někam, alespoň na chvíli, kde bych našla nové podněty a nové lidi. V posledních letech jsem jak omámená přijímala tento svět se všemi jeho negativními projevy a dokázala jsem mu čelit.

Nadělala jsem si mnoho nepřátel, velmi zarputilých nepřátel. Mezi nimi bylo mnoho lidí, kteří se mne pokoušeli vmanipulovat do svého života a ovládat mne všemi svými neblahými prostředky jako je citové vydírání, polopravdy, líčené konflikty a vybírali si cesty, které vedly pod mou kůži. Dobře mi tak, nabídla jsem jim tuto možnost s tím, že jsem nepochopila, jak se chovat k lidem s takovými sklony, páchala jsem dobro a to se mi náležitě vracelo v nevděku a nepochopení.

Bylo zbytečné sedět pak kavárnách s jinými přáteli, kterým jsem si stěžovala na svou situaci a kteří přitom, jak jsem pochopila, byli ve stejném vleku. Jen o něco chytřejší než já. Uměli to utnout. Takže jsem sama, sedíc v prvním poschodí brněnského domu Pánů z Lipé, ve stylové arabské čajovně, mém oblíbeném azylu, dospěla k názoru, že pokud se pouze vozím na kolotoči, tak nejdu dopředu, jakož i lidé, kteří tam sedí se mnou. A lítáme pořád mezi několika styčnými body našich konverzací : " Proč mne nemáš ráda ? Proč jsi tak chladná ? Ty nemáš soucit ! Ty jsi sobecká ! S tebou se nedá vyjít ! Proč jsi tak divná ?" Ve stejné vzdálenosti od sebe jsme se vzdalovali jeden od druhého a potkávali se očima plnýma výčitek. Měla jsem nabýt pocitu, že žiju mezi samými vyladěnými lidmi, dokonalými, naprosto racionálními, zatím co já jsem iracionální, rozházená do všech koutů světa, s přihlouplými názory a neschopná normální komunikace ? A nejdůležitější bylo, mít pocit neustálé viny za hysterii mé matky, za nenávist mého otce k opačným názorům, než zastává on, k potměšilému jednání mých sourozenců a konečně k obojakosti mého nudného partnera, kterému už nezbývá nic, než se "pouze se mnou milovat" ?

Naposledy , to už se přelil pohár mé trpělivosti, mne zradil člověk, s kterým jsem spolupracovala a kterému jsem věřila. A to z jednoho docela malichernému důvodu. Pomohla jsem mu se dostat z téměř beznadějné životní a finanční situace a dala jsem svým dílem život jeho práci. Nebyla jsem připravená na to, že by nemyslel na úrovni, do jaké se sám pasoval, jako člověk, který věří v Boha, který chápe, co je jeho povinností jako věřícího člověka atd. atd. , tedy všechno to, co naprosto degraduje veškerou duchovní mravnost a rovnováhu ve chvíli, kdy je fatálně z nějakého důvodu porušena.

Zdá se mi to směšné, naprosto směšné, když si vzpomenu na váhy, na jedné misce leží všechno, co činí člověka člověkem a na druhé misce balíček tisícovek. A ta miska s těmi tisícovkami snad převáží všechny hodnoty na misce první. Už dávno vím, že je to špatná volba, že všechny odměny a spravedlnosti a práva přicházejí až potom, ne dřív. A v pravý čas.

Jenomže jsem si stále kladla mučivou otázku, kdo jsem, co jsem, kam směřuji, k čemu směřuji a proč tam směřuji.

Zkoušela jsem si zopakovat nějaké selanky z dětství, nic to nepomohlo. Jen mi bylo líto, že je to všechno pryč. A protože jsem si říkala pořád dokola, že musí být cesta z toho kruhu, začala jsem jí vlastně už na počátku této úvahy, nebo přání, jak chcete, hledat. Tak to byl můj život před tím, než jsem nacpala do kufru svého obstarožního Saabu svá zavazadla, podívala jsem se ještě jednou do svých oken, zda jsem je dobře zavřela a s úlevou jsem se nechala obejmout záchranným pásem a zabouchla jsem mezi sebou a tímto světem na čtrnáct dní mé dovolení, dveře. A tak jsem si pozpěvovala, že do první bystřinky hodím mobil, z nějaké skály svůj notebook se vším, co v něm je a zapadnu do předem pronajatého pokoje v Orlických horách.

Tam mne opravdu hodně táhly vzpomínky na kouzelné scenerie a vůni vřesů a borovic a lip a bříz, můj bože. Když jsem vyjížděla z Brna, tak jsem nahlas řekla, všem vám odpouštím a zapomínám. Běžte se všichni vycpat !

Takže, moje cesta byla cestou jarní přírodou. Do toho mi hrály písničky Jana Nedvěda, které mám ráda ve chvíli, kdy toužím slyšet o lásce a jejích vlastnostech. Kvůli Nedvědovi se mi mí přátelé posmívají, že jsem obstarožní romantik. Buď ho nikdy neposlouchali anebo mu nerozumí a nebo nechápou tu prostotu a jednoduchost, v které se skrývá počátek té touhy " do kapsy občanku a k tomu korun pár" .

Kolikrát se mi chtělo vstát od svého pracovního stolu, zamknout kancelář a jít v tuláckém ránu s nějakými slušnými lidmi, jen tak ? V maskáčích a vysokých botech, s kytarou v náručí ? Tyto sny mne vždycky provázely, když mne tlačily boty, tísnily mne šaty a musela jsem se usmívat na někoho více, na někoho méně, pozorována všemi okolo.

Podívala jsem do mapy a viděla jsem, že jsem skoro u cíle. Malá vesnička, pár čísel a kostelíček a jedna kaplička. Kolem úhledný hřbitůvek, upravený jako zahrádka. Důvěřuji takovým místům, zvláště, když z nich dýchá klid a mír a smír. A tady to bylo jak na dlani. Zastavila jsem a chvíli jsem se dívala kolem. Obloha byla přívětivě zbarvená. Mraky jak peřinky ležely v modři a do toho svítilo sluníčko, tedy lépe, do toho se usmívalo sluníčko. Zem ještě voněla po novém probuzení a ptáci měřili svými křídly prostor.

Nasadila jsem si brýle, abych lépe viděla, kde vlastně je ten domek s věžičkou, jediný, v kterém mám strávit těch pár dnů odpočinku a zapomění. Ano, už se rýsovala předemnou. O těch lidech, kteří mi to umožnili, jsem nevěděla vůbec nic. Zastavila jsem opodál a uviděla jsem nějakého muže, jak sedí na zídce a drnká si na kytaru. Když mne uviděl, tak seskočil a já musela zkonstatovat, že je tedy velmi hezký, ovšem jinak, než muži, které jsem znala ze svého života. Úplně jinak.

" Vítám vás," řekl mi a já mu podala ruku a představila jsem se.

" Vaše jméno znám, maminka mi ho řekla. Mám vás uvést dál, ukázat vám pokoj a tak. Maminka šla nakoupit. Máte nějaká zavazadla ?"

Přikývla jsem a zvedla kufr od auta.

" Vy se sem míníte přestěhovat navždy ?" zeptal se mne s takovým laskavým úšklebkem, když uviděl napěchované tašky.

" Ne, to ne, jsou tak knihy a počítač a šatstvo a tak. "

" Vy jezdíte na dovolenou s počítačem ? " rozesmál se a vyndal moje zavazadla.

Šla jsem za ním dovnitř do přívětivého domu, byl tam opravdu stylový pořádek, všechno na svém místě. Místnosti nebyly velké, ale příjemné, jednoduché, účelné. A hlavně takové starobylé, jakby se nábytek dědil z pokolení na pokolení. Na stole vévodil krásně vyšívaný ubrus s vázou, v které byly zelené větvičky, kočičky.

" A tady je váš pokojík. "

Otevřel dveře do malého pokojíku, vymalovaného růžovou barvou. Postel byla zastlána a na ní starodávný přehoz z třásněmi. Na zdi viděl obraz Madony s dítětem Vysoká úzká starodávní skříň a stolek s židlí, na oknech muškáty a čisťounká záclona, která povívala ve větru, který se voňavě vtíral do okna.

Stála jsem bez hnutí a dívala se na tu krásu, s pocitem hlubokého štěstí a osvobození. To byl ten silný pocit, který jsem postrádala.

Položil má zavazadla na podlahu ze ztlučených a mořených prken.

" Dáte si kávu nebo čaj ?" zeptal se mně s trochou údivu, že mlčím a dívám se kolem.

" Vám se tu nelíbí, že ?" zeptal se mně, aniž čekal na odpověď na první otázku, jaksi naléhavě.

" Nemám slov. Je to krásné, nikdy jsem nic podobného neviděla. "

" Tak kávu. Půjdu ji namlet. Tamhle je koupena a toaleta, ručník máte čistý. Máte ráda bábovku ?"

" Ano. " Špitla jsem a jak zavřel dveře, vybalila jsem si toaletní potřeby a mazala do koupelny. Pak jsem se vrátila ke svým zavazadlům a vybalila malé dárky, které jsem jim přivezla.

" Něco jsem přivezla na přivítanou. Jen takové maličkosti. " Položila jsem balíčky na stůl a posadila se.

" To nemuselo být. Co máte dnes v plánu ?" Rozbalil však první balíček, kde byla krásný hedvábný šátek bohatě na kraji vyšívaný, pro paní Vondrovou, tak se jmenovali mí hostitelé, Vondrovi.

" To je šátek do kostela," řekl a zálibně se na něj díval, " ten bude mamince moc slušet. "

Pak rozbalil další balíček, v kterém bylo pár takových maličkostí do kuchyně a vyšívaný ubrus.

" To jste dělala vy ?" zeptal se mne a usmál se.

" No, vyšívala a nemám ho komu dát. Myslela jsem, že udělám radost. "

" A vy ho nepotřebujete ?"

" Ne. Nedělala jsem ho pro sebe. Chtěla jsem .... Ale to je jedno. " Chtěla jsem říci, dělala jsem ho pro svou matku, ale nechtěla jsem tahat do této atmosféry neklid ze svého života.

" Tady je káva, tady bábovka. " Postavil přede mne konvici s kávou, která omamně voněla.

" Tak co máte dnes v plánu ?"

" No, je deset hodin, trochu se půjdu podívat po kraji. Je to tu moc hezké, chtěla bych si nafotit pár fotek s dopoledním světlem. "

V třetím balíčku byly zpěvníčky na kytaru. Zalistoval v nich.

" Děkuji vám. Vy jste věděla, že hraji na kytaru ? Ale nic moc, já jen tak. "

" No, vaše maminka se zmínila v telefonu, sama také někdy drnkám, když mám čas. "

V kabelce mi zazvonil mobil. Matka.

" Jak si to představuješ tak ujet a ani se nerozloučit ?" vyletěla na mně.

" Mami, já jsem ti říkala, že jedu na dovolenou. "

" Shání tě tu spousta lidí, Ty jsi tak nezodpovědná. "

" Všichni to věděli, že jedu pryč, tak proč mne shání ?" zeptala jsem se logicky a přitom jsem ke svému hostiteli vyslala omluvný pohled.

" Kam jsi jela ? Za cizími lidmi ? To nemáš dost vlastních ? Měla jsi jet k moři. Já jsem ti říkala, abys jela k moři. A vzala jsi si prášky ? Nezapomněla jsi si je zase vzít ? A kdy přijedeš ?"

" Za deset dní. "

" Dobře, tak se ozvi. "

" Ano, ozvu se. "

Vypnula jsem mobil a dala ho zpátky do kabelky.

" Vychladne vám káva,"[ řekl a sedl si také ke stolu a nalil si do hrnku a zalil mlékem.

Ukrojila jsem si kousek ořechové bábovky a zakousla se do ní. První okouzlení ze mě spadlo, zase jsem tu seděla jako malá holka, která provedla něco hrozného.

Mlčky pojídal mohutný kus bábovky a drobil na talířek.

" No, myslím si, že máte po náladě, co ?" řekl do toho trapného ticha.

" Ani ne. Zachvíli to přejde. "

" Máma tu bude co nevidět. Já musím zachvíli odjet. Vy si odpočiňte na té procházce. "

Docela mne to mrzelo, co se stalo, protože po dlouhé době jsem měla krásné pocity. A jsou pryč.

" Ukažte mi, jaký máte foťák," řekl. Vyndala jsem z kabelky malý digitální fotoaparát.

" Moc hezký," řekl a prohlížel si ho.

" No, pořídila jsem si ho na malé historické objekty, píšu o nich knihu. "

" Vy píšete knihy ?" udivil se.

" Ne, já jen občas, malé průvodce po České republice. Specializované na historické pamětihodnosti. "

Vrátil mi ho a já jsem pocítila, že se mi vrací klid.

" Mohl bych vás o něco poprosit ?" zeptal se mně najednou. Byla jsem v tu chvíli ochotná mu splnit kdejaká přání. Ten člověk na mne působil tak harmonicky, protože měl otevřenou tvář a oči tak jasné, pěkný úsměv a líbily se mi i jeho světlé vlasy, pěkně moderně upravené, štíhlé sportovní tělo. Vypadal tak křehce, jemně.

" Jistě, co potřebujete ?" zeptala jsem se ho tím navyklým tónem společenského předurčení.

" Půjčte mi svůj mobil. " Řekl to rozhodně, nikoliv jako prosbu, kterou jsem očekávala.

" Jistě," řekla jsem a vyndala jsem svůj mobil z kabelky.

" Vrátím vám ho, až budete odjíždět. "

Souhlasila jsem, stejně je mi tady na kočku. Mezitím přišla paní Vondrová z taškami a hned ve dveřích mne vítala. Podala jsem jí ruku a pochválila dům i zahrádku, bábovku a kávu a jejího syna.

" To jsou krásné věci, to jste nemusela. "

Okem hospodyně pak přelétla kuchyň, jestli není něco v nepořádku.

" Tak jste tady. Bylo mi řečeno, že potřebujete vydechnout. Tady si užijete. Se synem jste se seznámila, v pokojíčku jste byla. Takže, pokud mi nechcete pomoci s obědem, můžete se chvíli projít. Tady je všude tak krásně. "

" Pomohu vám s obědem. " Rozhodla jsem se.

" Ale chtěla jste jít fotit za dopoledního světla, ne ? řekl z předsíně a obouval se.

" Jen běžte, to já jsem jen zvyklá tak mluvit. Běžte se projít ven. A ty, Honzíku, jeď opatrně. "

Tak Jan se jmenuje.

Zaujal mne, o tom žádná. I když o několik let je mladší než já. Brrr .... . takové myšlenky. A má můj mobil. To se jistě dozví věci !

" Nejlepší je, když půjdete tam, směrem k tomu kopci, bývají tam ovce na pastvě, je tam pěknej výhled. "

Ukázala mi směr z okna.

Pak uklidila mé dárky do malé zdobené komody.

" A neciťte se tady jak u cizích. Určitě tu nebudete naposledy, to vám garantuji. ".

" Víte paní Vondrová, jsem trochu zmatená. Pořád se nemůžu nějak vzpamatovat. Nečekala jsem takové přijetí. Když mi doktorka doporučila tento pobyt, u vás, nevěřila jsem, co zažiju. "

" Však vidíte, jsme normální lidi. Pronajímáme pokoj lidem z města. Jsme spokojení, nepotřebujeme víc, než máme. Tak běžte, ať nezmeškáte sluníčko. "

Prošla jsem malým náměstíčkem s lipami a nezbytným pomníčkem, kde mne zaujal starodávný kříž se Spasitelem. To působilo tak klidně až melancholicky. Namířila jsem na to místo objektiv.

" Dobrý den, vy jste ta od Vondrů ?" pozdravil mne starší muž z kolem. " já jsem nějaký Kilijánek. Ať se vám u nás líbí. ".

Pozdravila jsem ho a usmála jsem se. Měl takový zvědavý pohled vesnického člověka. Alespoň jsem si to myslela, ale později jsem se přesvědčila, jak mám pomýlené pojmy a dojmy.

Snímek se mi povedl. Sedla jsem si chvíli na lavičku a nechala se unášet krásným dopolednem.

Nad spoustou věcí jsem vlastně ani moc nepřemýšlela, brala jsem je takové, jaké byly a zapomínala na různé souvislosti, proč se udály tak, jak se udály v určitém čase a prostoru. Trápila jsme se jimi, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro jejich zahnání byla schopná udělat. Ale teď ......... vůně vzduchu probouzejícího jara protíná vůně obědů z těch několika domků. Občas je slyšet zaržáni koně, občas křik dětí a tlumené vysílání radia. Je pondělí, lidé jsou asi v práci. A nebo někde pryč. Odpoledne se vrátí a naplní maličké krámky s potravinami a smíšeným zbožím.

" Dobrý den," pozdravil mne příjemný mužský hlas. Otevřela jsem oči. Předemnou stál místní farář a měl příjemný úsměv.

" Dobrý den," odpověděla jsem mu a také jsem mu ten úsměv vrátila.

" Vy jste tak od Vondrů, že ? Všiml jsem si, když sem přijížděla v takovém černém Saabu. Tak ať se vám tady líbí a zvu vás na mši. "

" Ráda přijdu. "

" A také se přijďte podívat večer na faru, budeme tam zpívat. Pokud byste chtěla, můžete se přidat. To víte, tohle je malá dědina, každá změna je tu vítaná. "

" Asi bych vám měla říci, pane faráři, že nejsem katolička, vadí to ?" usmála jsem se.

" Ne. Nevadí. " Opětoval mi úsměv a ještě jednou mne pozdravil.

Zvedla jsem se a pomalu jsem stoupala tím směrem, který mi z okna ukázala paní Vondrová. A pak ... otevřela se předemnou krásná krajina plná zeleně a jasu, na stráni se pásly ovečky a hlídal je huňatý pes a kluk s píšťalkou.

" Ahoj, řekl mi ten chlapec a vstal.

" Ahoj, ty nejsi ve škole ?"

" Máme volno. A tak tu hlídám ovce. "

" Můžu si přisednout ?" pokývl a nabídl mí místo. Z toho místa byl krásný pohled do otevřené krajiny, které lemovaly nevysoké kopce.

" Podívej, až tam jsem byl s tátou. " Ukázal na jeden z nich, zalesněný a nevysoký, " pěkný výlet. Snadno se tam dostačen půjdeš pořád rovně tím údolím. "

" Ty ovečky jsou hezké," řekla jsem a namířila na ně objektiv.

" Ukaž, ty máš krásný foťák. "

Půjčila jsem mu ho. Chvíli se na něho zvědavě díval a pak mi ho opatrně vrátil. S takovou jakousi touhu, mít ho také. Cítila jsem to.

" Tak já jdu dál, " vstala jsem a očistila si rifle od trávy.

" Jo, neboj, tady se ti nemůže nic stát. "

Ten den byl ve mně vyvoláván neustálý pocit bezpečí. A pak jsem už na své cestě nikoho nepotkala. Jen jsem prožívala kouzla okamžiků a radosti , měla jsem v sobě neobyčejnou sílu prožitku a přes její prizma jsem byla schopná už za tak krátkou dobu vyhodnotit svou vnitřní situaci. Vrátila jsem se k večeru. Paní Vondrová mi přinesla na stůl talíř s polévkou, která voněla houbami a usmívala se.

" Tak jaké to bylo ?" zeptala se a čile se pohybovala po kuchyni.

" Neskutečně krásné. Jsem šťastná. "

" Pan farář vás pozval na faru. Říkal mi to. Honzík tam chodí hrát, zavede vás tam. "

" Tak to se musím nachystat. "

A tak jsem prožívala den za dnem, v krásném prostředí, mezi lidmi, které jsem si oblíbila. Každý večer jsem chodila zpívat na faru s Honzou, který hrál na kytaru a usmíval se. V poledne jsem chodila ven a kochala se přírodou, o svých zážitcích jsem si pečlivě vedla deníček, nafotila jsem spoustu krásných fotek, které jsem jim večer ukazovala. Říkali mi, že se tak nikdy na svůj domov nedívali. A tak se chýlil konec mé dovolené.

Poslední večer jsem seděla sama s paní Vondrovou v kuchyni u bílé kávy a tvarohových buchet, které jsem pomáhala mísit. Byla nějak zamlklá.

" Paní Hano," oslovila mne tak poprvé, jakoby mi chtěla říci něco vážného," bude se nám po vás stýskat. "

" Mně asi také, paní Vondrová, po tom všem, co jsem tady krásného viděla a zažila. Tolik štěstí, jemnosti, krásy a laskavosti. Mohu říci, že jsem opravdu šťastná, však víte. Jak jste říkala na začátku, budu se sem ráda vracet. Je to svět, v kterém se neumírá. "

Zvedla ke mně oči. Měla jsem pocit, že jí trochu zrudly, ale slzy se v nich neobjevily. Chvíli o něčem přemýšlela a v tom zamyšlení shrabovala drobky buchet do nastavené dlaně.

"Měla byste asi vědět, že můj Honzík je čerstvý vdovec, Alenka, snacha, před třemi měsíci umřela při porodu i s dítětem. Vy jste si sem přišla léčit nervy a přitom ani nevíte, co pro nás naopak znamená vaše přítomnost. Přinesla jste změnu a radost. Vaše dárky jsou velmi krásné. Neumím to říci líp, promiňte. "

" Můj Bože," vyjelo mi z úst.

" Ta vaše přítelkyně, co vás sem doporučila, je moje dcera, Honzíkova sestra. To jste nevěděla. Moc sem nejezdí, nemá čas. A pak, od té doby, co se to stalo, nemá odvahu se tu ukázat. Lidi si myslí, že jako lékařka měla pro Alenku udělat víc, než udělala. Já si to nemyslím a Honzík jakbysmet. Místo sebe nám darovala vás, říkala, že vy nám přinesete zase trochu radosti a měla pravdu. I když jste tohle všechno nevěděla, přinesla jste nám hodně útěchy v těch několika dnech, kdy jste si s námi povídala. Tak je to. "

A konečně se rozplakala. Když se vrátil Honza, všechno bylo už uklizeno. Vrátil mi mobil. Smál se, kolik mně volalo lidí a že jim vysvětlil, proč zrovna nemohu s nimi mluvit. Když jsem si překopírovala fotky do notebooku, požádala jsem ho, aby ten foťák dal klukovi, který občas pase ovce na té protější stráni. Usmál se a stiskl mi ruku. Objala jsem je a ráno jsem ještě za svítání vyrazila do Brna. Od té doby jsem se na všechny své problémy dívala objektivněji, protože jsem měla jejich řešení ve své moci. Uvědomila jsem si to pod úhlem mého vlastního tichého prožitkuˇz velkého cizího neštěstí, které se nedá napravit.

Uprostřed jara mi volala maminka, jestli bych nemohla sehnat pro tátu dobrý med. Já jsem sice neměla ani ponětí, kde ho budu shánět, ale aby se neřeklo, že se nestarám o rodinu, tak jsem přikývla. Hovor byl ukončen vzájemnými láskyplnými slovy a já jsem pokračovala ve své práci, ze které mne maminčin telefon vyrušil. Osud si někdy hraje tak, že nastrojí ke svému naplnění úplně obyčejné příhody a když začne v nich člověk hrát nějakou roli ze své vůle, roztočí svá kola, a pak už málem nikdo neví, čí je. Tak tady jsou důkazy jeho nezpůsobné hry. Nevěříte?***
Hned po tom telefonu jsem měla další. Ředitel mi přidělil úkol, abych zajela do památkového úřadu a dodal: "Je to v Krkonoších. Najdi si to a mapě a užij si přírodu. Máš na to tři dny, tak si zařiď nocleh."
Nechtělo se my nyní z Prahy odjíždět, protože společenská sezóna byla v plném proudu a já měla koupeny, právě na ty dny, vstupenky na zajímavá představení. Ale nedalo se nic dělat.
"Kláro, prosím tě, já musím odjet služebně mimo Prahu a tři dny. Mám tu vstupenky na koncerty. Nemáš o ně zájem?"
"Mám, ty jsi zlato. Já si pro ně večer přijdu, jo?"
A měla jsem po zábavě. Nicméně, je krásné počasí, třeba mi to ten kraj vynahradí."
Zavolala jsem matce, že tu tři dny nebudu a ona mi připomněla, abych přivezla ten med. Třeba už budou mít čerstvý, když letos všechno tak nádherně kvete. Přislíbila jsem, že vynaložím veškeré úsilí, abych ho přivezla a zavěsila. Musím říci, že se mi chuť medu vždycky protivila a včelaři mi připadali jako podivíni. Kdo normální by pěstovával tak nebezpečné tvorečky, jako jsou právě včely? Pár žihadel za život na naší zahradě mi úplně stačilo, abych je zařadila do složky – neoblíbené.
Sehnala jsem si nocleh v malém městečku, dva kilometry od místa, kde sídlil památkový úřad a pak zbývalo, než si večer sbalit pár věcí a ráno odjet do cíle.
Už od rána bylo lehce zamračeno a foukal vítr. Asi bude pršet, pomyslela jsem si a trochu mi to zkazilo náladu. Taky na dálnici byly kolony a to mne znervózňovalo. K malému penziónku, v kterém jsem si zamluvila nocleh, jsem dorazila od dvě hodiny později, než jsem předpokládala, ale nocleh mi byl stále rezervován.
"Víte, sem moc turistů teď nejezdí," řekla mi s úsměvem majitelka penziónu a dala mi klíče od pokoje. Odemkla jsem dveře a dýchl na mne čistý vzduch a vůně čistého prádla. Uložila jsem si věci do skříně, svlékla jsem se a s rozkoší jsem na sebe pustila teplou proud vody ze sprchy.
Spát se mi ještě nechtělo, i když se skláněl večer a tak jsem sešla dolů, abych si někde kávu nebo čaj a něco dobrého k tomu. Paní recepční ukázala na dveře jídelny. Sedělo tam pár lidí.
"Kávu bez mléka a dvě koblihy," objednala jsem si to, a co jsem měla momentálně chuť.
"Máme čerstvé koláče, ty koblihy jsou od včerejška," zašeptal mi vrchní do ucha a usmál se na mne. To bylo ještě lepší! Zachvěli jsem si pochutnávala na výborných tvarohových koláčích a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá blaženost a radost, že alespoň za čas si mohu dopřát takovou dobrotu. Hřešila jsem proti svým zásadám nyní a jak se ukázalo, nebylo to naposledy.
Spala jsem jako nemluvně. Ráno jsem si dala malou snídani a vyrazila jsem na úřad památkové péče. Byl krásný, svěží den, od blízkých hor vanul vzduch provoněný lesy a loukami. A ptáci? Ti se snažili ze všech sil mi nahradit koncerty, o které jsem, díky této cestě, přišla.
Zastavila jsem na malém náměstí a zaparkovala na parkovišti. Zaplatila jsem parkovné a vydala se na úřad. Náměstí bylo starobylé, ale krásně upravené a uprostřed stála velká kašna s chrliči, čtyřmi sochami faunů, z jejich úst bublala čistá voda. O ovzduší se nesla vůně čerstvého pečiva a všechny obchody měly již otevřeno.
Na chvíli jsem zatoužila na takovém místě žít s někým, kdo sem bytostně patří, ale jako archeolog bych se těžko tady uživila. A do důchodu je ještě tak daleko! Zvláštní, mám za sebou Egypt, Střední východ, severní Afriku, ale takovou podobnou něžnou a prostou krásu jsem nikde nenašla. A nechci těm zemím křivdit ani v nejmenším! Je tam krásně, ale je to prostě jiná krása. Člověk může všechno právem obdivovat, ale ví, že je jen na návštěvě. Tady je mé doma. Patří mi to. Mohu si koupit teplou housku, napít se čaje s citronem, dát si kuře s bramborovou kaší. A všechny ty báječné věci mi budou připomínat chutě, které znám od svého dětství. Škoda, že Luboš neunesl moje cestování. Před rokem, když jsme pracovali v Bagdádě, mne opustil. Prostě mi to zavolal, sbalil se a odešel k jiné ženě. Tak skočil desetiletý vztah, kterému jsme oba přinášeli své oběti a radosti. Bylo to tak jednoduché. Možná, že i správné. Neměla jsem právo od něho očekávat, že na mne bude stále čekat, až se vrátím ze světa a já bych za nic na světě své povolání neopustila, protože jsem po něm toužila od dětství a musela jsem roky studovat, než jsem se probojovala až na vrchol možností, které mi vysoká škola mohla poskytnout. Luboš prostě zmizel z mého života a tím můj milostný život vzal za své. To jsem ale zabrousil svými myšlenkami do citlivých míst a rychle jsem se snažila odbočit jinam.
Pracoviště úřadu sídlilo, jak jsem z cedule přečetla, ve starém domě, s krásnými štukami a starodávními kováními jak na dveřích, tak i uvnitř domu. Výtah tam nebyl a tak jsem šla zvolna schodištěm, které se točilo až nahoru. Už byla zřejmě doba přípravy oběda, protože od dveří bytů se linula vůně domácích jídel a byly slyšet i přes dubové vchodové dveře, hlasy a hudbu. Ze dvora se ozývaly hlasy vrabců a do vysokých oken se opíralo jarní slunce. Zazvonila jsem u dveří, které byly označeny názvem úřadu a přišla mi hned otevřít mladá žena.
Představila jsem ji a ukázala dopis od ředitele.
"Jen pojďte paní doktorko. Náš pan vedoucí o vás ví, ale musel na obecní úřad. Máte se posadit a počkat. Uvařím kávu nebo čaj?"
"Turka," usmála jsem se.
I ta káva, jak jsem vnímala v tu chvíli, voněla tady jinak. Bude to asi vodou, nebo ovzduším nebo tím, že to tak silně prožívám. Mladá paní si sedla za počítač a pokračovala práci.
"Smí se tady kouřit?" zeptala jsem se.
"Jistě," usmála se na mne a podala mi popelník.
K mé spokojenosti už nic nechybělo.
Zanedlouho potom se ozvaly za dveřmi kroky a zachrastily klíče.
"Pan vedoucí," řekla mladá paní významně. Otevřely se dveře a vešel starý muž, vysoké, lehce nachýlené postavy. Ale jeho oči byly živé a výraz v nich plný laskavosti.
"Á, vy jste určitě ta návštěva z Prahy. Jen seďte, paní kolegyně. Jen seďte a dopijte si v klidu kávu. My tady nikam nespěcháme a proto také žijeme déle, že ano?" usmál se.
"Tak povídejte, jaké tam máte počasí a co je nového. Budete tady asi tři dny, že? To bude stačit ,abychom vám vyhledali ty dokumenty, pro které jste přijela."
Podala jsem mu seznam. Začetl se do něho.
"Ano, to tu všechno je. Výborně. Nejdůležitější je, aby měl člověk stále věci na svém místě."
"Tak vyprávějte. Já jsem se totiž narodil v Praze. Studoval jsem historii u profesora Babáka. Matka tady koupila chalupu a když umřela a já ji zdědil, zalíbilo se mi tady tak, že jsme se přestěhovali Mám velkou zahradu, včelíny a sad, zatím mne do důchodu nikdo nehoní, tak si nějakou korunu vydělám. To víte, tady žijeme skromně a tak něco pro vnoučata ještě ušetříme."
Jeho řeč byla prostá a plná laskavých slov.
Najednou jsem si vzpomněla.
"Vy máte včelíny? Prosím vás nemohla bych pro tátu koupit med?"
"To já vás odkážu na svého dobrého přítele. Ten už stáčel čerstvý a prodává. Dokonce i s mandlemi a vlašáky. Má ho vynikající."
Jste moc laskavý. To by mi matka dala, kdybych zapomněla."
"Počkejte na mne ve dvě u kašny a já vás zavedu. Něco uvidíte. To nemají ani v Africe."
Zasmála jsem se.
"Ale do bulletinu píšete zajímavě," řekl mi s úsměvem.
Vrátila jsem se do penziónu. Už z dálky jsem cítila vůni obědů a dostala jsem hlad. Pečené kuře s bramborovou kaší a okurkou mi velmi chutnalo. Do druhé hodiny jsem se stačila ještě osprchovat, upravit a převléci do lehkých šatů, protože bylo teplo. Čekal na mne. Měl na hlavě slaměný klobouk a v ruce hůlku.
"Tak pojďte vedle mne,. Ať se pochlubím pěknou dámou z Prahy. Bětka se to dozví jak telegrafem a večer mne bude zpovídat," zasmál se.
Vyšli jsme z městečka a dál vedla široká cesta, která vedla do borového háje.
"Tady mají lepší med, než já. Nejsem tak dobrý včelař, spíš to dělám pro rodinu. Ale oni, tihle včelaři se drží tradice. Sám od nich sem tam skleničku kupuji, když hrozí chřipka."
Vyšli jsme z háje a před námi stály pěkné roubené domky.
"To je nádhera," řekla jsem tiše.
"Viďte?"
Vedl mne k jednomu z nich a zaklepal.
"Aleši, jsi doma?" zavolal do okna.
"Jo jsem. Mám po službě. Moment."
"Je policajt, víte? Ale šikovný včelař, I ten dům si stavěl před lety sám."
Dveře se otevřely a v nich stál vysoký svalnatý muž. Zastrkoval si košili do kalhot a rukou si přičísl vlasy.
"To je paní Hlavatá z Prahy. Měla by zájem o med."
"Franto, Franto. Ty mi sem vodíš zákazníky bez upozornění? Nemohl jsi zavolat?"
"Mohl, ale nezavolal," zasmál se starý pán a plácl ho po rameni.
"Tak pojďte dál. Máma ráno, než šla k doktorovi, pekla. Kafe vám udělám sám."
Rozhlížela jsem se kolem sebe a dýchala na mne příjemná atmosféra harmonického domova.
"Před pěti roky byl zle postřelen do břicha od nějakých gangsterů při službě. Byl na tom moc špatně a manželka ho nechala. Děti neměli a ona se chtěla starat o mrzáka. Odjela do Prahy dělat právnickou kariéru. Hrozilo, že už nevstane. Ale vstal. Chvíli se motal, nechtěl zpátky do služby, ale nakonec jsme ho přemluvili. Dobrý chlap a poctivý. To víte, tady není mnoho lidí, kteří mají zločinecké sklony. Občas tu někdo povalí náhrobek, ukrade značku u silice a nebo ztropí výtržnost. Ale o povodích to bezvadně organizoval a pomáhal vynášet lidi.No, nikoho nesoudím, každého co jeho jest."
Zachvěli se vrátil k nám a měl v ruce sklenici medu.
"Ochutnejte," řekl a v hlase měl kus té řemeslnické pýchy.
"Víte, já med nejím. Mám ho spojený s dětskými nemocemi. Mám ho pro mého tátu."
Udiveně se na mne podíval a pak i do očí a usmál se.
"Tak Pražanka. No jo, to chápu."
Ale já přeci ochutnám," řekla jsem a lžičkou jsem nabrala trochu medu a vložila do úst. Zdál se mi tak sladký, jak nikdy před tím.
"Vy bydlíte v penzionu u Nováků, že?" řekl a přitom krájel buchtu na talířek.
"Jak to víte?" žasnula jsem.
"To bych byl špatný polda, abych neměl přehled. Nemyslíte? Chlapi mi to donesli, že přijela fešná paní z Prahy a dávala si koláče, jak kdyby týden nejedla."
Smáli jsme se.
"Jo, jste rozmazlený. To u nás byste neváhala ani nad bramborovými plackami. Tady je silný vzduch. A co děláte? Jste právnička?" To poslední slovo řekl vážně a v jeho očích se na chvíli objevil smutek.
"Ne, já jsem archeoložka."
"Co prosím?" přiložil si dlaň k uchu.
"Archeoložka."
"Aha, to budete umět dobře vybírat kameny z půdy," rozesmál se naplno.
"To jako myslíte, že byste mne angažoval na letní brigádu?"
Starý doktor se smál.
"To víte, tady se zprávy rychle šíří. Rychleji, než na internetu."
Dohodli jsem se, že pro med zajedu před odjezdem do Prahy rozloučili se.
"Tak se mi zdá, že mne odněkud zná."
"Kdoví."
Když jsem to dopoledne jela pro med, čekal na mne.
"Tak kolik toho chcete?" zeptal se.
"Kolik lidi berou? Nemám zkušenosti."
"Deset kilo? Za osm stovek?"
"Ano."
Chvíli jsme mlčeli, když skládal sklenice do auta.
"Dobrá přiznávám. Moje žena utekla za vaším manželem. Proto vás znám. Tenkrát, když jsem ji dal hledat, objevilo se vaše bývalé společné bydliště. Mám i vaše fotky."
Nemohla jsem se ubránit překvapivému výkřiku.
"Vy jste se nikdy nezajímala, s kým váš manžel žije?"
"Ne, protože mne to zachytilo v Bagdádu a já se nemohla kvůli válce vrátit domů. Oznámil mi to do telefonu, jakoby mi oznámil, že koupil psa."
"Aha, to chápu. Ale já jsem se o vás už dávno zajímal a byla to jen náhoda, že jste se nyní tady objevila. Chtěl bych vámi říci, že vím, co je bolest a opuštěnost a zklamání a tak se sem můžete vracet. Vím, že jste čestná a hodná žena. Rád bych vám, že za tu dobu, co vás znám co jsem vás sledoval, jsem přesvědčený, že vám mohu věřit a mám vás rád, Kamilko."
Podívala jsem se mu do očí. Měl v nich malé slzy, které hřbetem ruky setřel.
"Víte, já nevím, co vám na to odpovědět. Nenacházím slov."
"Nejsem tak vzdělaný jako vy, ale jsem poctivý člověk. Jistě si ráda v zimě zalyžujete a nebo, pokud byste byla n vánoce sama, můžete přijet. Nechci se vám s ničím vnucovat a jestli si myslíte, že vám něco špatného nabízím, tak to řekněte hned."
Zadívala jsem se mu do očí,
"Nejsem připravená navazovat vztahy s muži."
"Ani já s ženami."
Zvedl si košili a já uviděla a jeho těle hluboké, lehce vystouplé jizvy.
"Za tohle mne opustila. Málem jsem umřel. Nechtěla se starat. A váš bývalý manžel ji nabízel hory doly. Vím, že mají dobře a to mi stačí. Já se mám taky dobře, že jsem se zbavil zrádné ženy."
Sedla jsem si na bíle natřenou lavici, protože jsem se celá třásla.
"Je to všechno osud. Abych řekla pravdu, takový vývoj mé cesty jsem nečekala."
"Doktor vás hned poznal podle fotek, co jsem mu ukazoval a zavolal mi. Je to můj opravdový přítel, všechno jsem mu svěřil, i ty myšlenky o vás. Proto vás sem zvedl jistě nám tu lest odpustíte."
Zamyslela jsem se. Byla to všechno strašná náhoda a nebo už osud splétal svoje předivo ve chvíli, když mne matka požádala, abych přivezla med? Ale pak by si doktor vymyslel jinou
fintu, jen aby mne s ním seznámil a on si mohl se mou promluvit."
"V Praze byste se mnou nebavila. Ale tady, po tím čistým nebem a v té krásné přírodě, víte, tady není místo na nějaké lži."
"Ale ona si tu výjimku našla," poznamenala jsem.
"Máte pravdu. Ano, jsem takový romantik. Asi bych si moc přál, abyste byla pravdomluvná."
"Vaše pozvání mne těší. Budu o něm přemýšlet a napíšu vám."
Dal i do ruky vizitku.
"Zavolejte mi."
Po svém příjezdu do Prahy jsem neměla mnoho času meditovat, protože mne zavalily pracovní povinnosti a taky starosti s tatínkem, kterému se zhoršilo zdraví. Až po tom, co nepříjemnosti odezněly, jsem si vzpomněla, že bych se měla ozvat, ale nemohla jsem najít vizitku. Tak zase ten osud. Není to znamení, že bych měla na to zapomenout? Ale při té myšlence mne zavalil smutek. Rozhovor se mi živě připomněl a já si řekla: proč by ne? Proč ne? Vždyť o nic nejde. Je o přátelství a pak jistě ví, že zatím nestojím o nic jiného, než právě o to.
"Co je ti?" zeptala se mne Klára, když jsme spolu popíjeli v zahradí kavárničce kávu.
"Nic. Jen se mi stala taková zvláštní věc."
"Tak vypravuj," pobídla mne s tou ženskou dychtivostí se dozvědět nějaké novinky.
"Dobře."
Až po tom, co jsem ji ten zvláštní příběh dovyprávěla, si zapálila a upřela oči směrem k Hradčanům.
"Jestli se máš s ním sejít, tak tu vizitku najdeš. Hledej. Vzpomínej, kam jsi ji dala."
Zamyslela jsem se.
"Někam, abych ji neztratila," vzpomněla jsem si na svou myšlenku, když jsem ji přijímala.
"Určitě do svého notesu, co máš v kabelce. Dej ho sem."
Listovala a já jsem ji nervózně pozorovala.
"Hele, je to ona?"
" Jasně, že je," zajásala jsem.
"Tak a teď hned mu zavolej a řekni mu, že přijedeš v neděli."
"Prosím tě."
"A co budeš v neděli dělat? Zase koukat do monitoru? Dělej," pobídla mne.
"No, když myslíš," řekla jsem a naťukala jeho číslo. Chvíli to zvonilo, než telefon zvedl.
"Dobrý den. Nevím, jestli mne poznáváte," řekla jsem provinile.
"Jasně, no nečekal jsem, že zavoláte."
"Chtěla jsem se přesvědčit, zda ještě platí, co jsme si řekli."
"Aby ne. Tak kdy?"
"V neděli," vydechla jsem.
Chvíli bylo ticho.
"Hodí se vám to?"
"Počkejte, musím mámě říct, aby na neděli napekla tvarohové koláče."
Chvíli bylo zase ticho.
"Tak, domluveno. V deset?"
" V deset, Ukážu vám své včelíny, tak se prosím vás neparfémujte, aby vás moje včely nesežraly."
"Těším se," zašeptala jsem.
"Já taky. Pozdravujte Prahu."
"A vy Krkonoše."
Naše rány se zcela nezhojily, jak si myslím. Zatím jsou z nás dobří přátelé. Nemluvíme o tom. Ale já nějak cítím, že při první příležitosti se z Prahy odstěhuji do toho městečka, kde jsem potkala svůj osud. Starý doktor už definitivně končí a naznačil mi, že bych to mohla vzít za něho. Že už jednal s lidmi, kteří mají do toho co mluvit. Neřekla jsem ne, ale také ne ano. Bylo by to příliš rychlé a já bych si přála, aby se mezi námi dvěma stal ten zázrak, kterému se říká láska. Pak ano. Pak nezaváhám. On si mne vlastně našel. Má po citové stránce náskok. Ale jsem šťastná už nyní, to ano.