Za úplatek mlčení, za skromný peníz,
od ženy jsem si polibek koupil.
Díval jsem se na ni, jak déšť vlasy plení.
Tak jsem ji do dnů najednou vstoupil.

Ona penízek na šňůrku zavěsila,
vlasy si stočila do drdůlku.
Řekla mi, že snad mne dobře pochopila
a psala své jméno na cedulku.

Z mraků se slunce prostřelo po obloze.
Navíc je krásná, zírám v údivu.
Vždyť v tom dešti vyhlížela tak uboze!
Já myslím, že nejsem už naživu.

Plameny v krbu se rozhořely,
držíš mne a tiše si sníš.
Oba jsme si city opláceli,
spíš v dobrém, přece to sám víš.

Ty tak rád mlčíš a nebo zpíváš,
že bys láskou snad ochořel.
V noci se do nebe tak sám díváš.
Oheň už dávno vyhořel.

Z rozkvetlých hvězd mi kytici vážeš,
tkáš mi závoj z ranní mlhy.
Očima, ne slovy, se mě tážeš,
zda-li první jsi, či druhý.

Už mizí ten mlhavý příkrov nad lesy,
dívám se, zda jaro zas nepřichází.
Nic není co hřeje a co potěší.
Ani láska, s krásnou, leč zákeřnou tváří.

Mám se možná modlit v trávě, pod nebesy?
Mám vzývat tu bohyni s dvojí tváří?
Nebo snad spěchat k ní se svou depeší
a trhat jen listy v loňském kalendáři?

Ach, co jsou platné ty všechny "ty noblesy",
když cesta je marná za velkou září.
Kdo lásku kdy poznal, více neřeší,
zda je coura či božstvo se svatozáří.

Právě, když jsem mávala na taxikáře,
vítr se rval s mým deštníkem,
něco jsem měla s kotníkem,
od líčidel směšně zabarvené tváře.

Díval se na mne ze dveří zelináře
a bavil se jak v divadle,
možná, že ho snad napadne,
odvézt mne, proboha, do mé kanceláře.

"Ach slečno", řekl mi a rámě nabídl,
asi jsem nečekal, že se potkáme
v takovém dešti, však jak je to úžasné!

Víte kdo já jsem? Ach, zřejmě se neznáme!
Mohu vás pozvat na kávu či čaj?
Pane, jste milý, však není to předčasné?

Druhý den se vlekl jak unavený poutník,
pršelo zase, jak zvykem v říjnu.
Trápil mne můj poraněný kotník,
pojedu domů včas a trochu si snad zdřímnu.

Do ztichlé zahrady jsem se z okna dívala
a pořád jsem váhala jít domů,
Na něco možná tady čekala,
pod dohledem těch starých,opuštěných stromů.

Ten déšť do listí stromů vytrvale padal.
Smutek mne popadl za duši,
v tom telefon ticho přeruší,
halo, jste to vy, slečno? Tady čeká Adam!

Jdem spolu za deště rozzářenou Prahou,
smějem se všemu a něčemu,
naslouchám muži tak sdílnému,
prožívám chvíli snad romanticky hravou.

Jak dlouho jsem nežila pro lásku pravou?
Věřila dříve kdovíčemu,
taky jsem potkala ničemu,
můj život se řítil vpřed jak rychlodráhou.

"Krásná chvíle", řekl a chtěl mě objímat,
ne, prosím, ještě chvíli ne,
známe se tak málo, není to troufalé?

"Ne, slečno. Ale já chápu co teď cítíte."
Ruku mi stiskl a mile se usmál
a možná že myslel na své lásky bývalé.

Ráno už sníh napadl na střechy domů
hřeji se ve své teplé posteli,
ještě, že dnes máme zas neděli,
snad můžu žít chvíli bez šílených shonů.

Hudba z rádia mne pohladí na duši,
poslouchám ráda tiché tóny,
pro hudbu cítím vřelé sklony,
jen ať mne nikdo dnes z klidu neruší.

Já vím, že čeká toužebně na mé dopisy.
Verše mi posílá každý všední den.
A také obrázky se žlutými narcisy.

Veršovat neumím, tak takticky mlčím.
Raději sním si o tobě svůj sen.
Před přívalem slov se ustrašeně krčím.

Ledový vítr cloumá větvemi stromů,
okna se nárazem vichru zachvějí.
Spěchají lidé odevšad domů
a v teplých hnízdech se navzájem milují!

Adame, rozum měj, já dnes nikam nejdu,
zima mne ničí a mráz ubíjí.
Z těch tvých nápadů ze světa sejdu.
Ty máš ale divnou a směšnou mánii.

Konečně chci být taky jednou s tebou sama,
třeba mi i můžeš sladce veršovat.
Nebudu se bránit a dělat z toho drama!
Však nechci se ještě s tebou milovat..

V domě starém, stranou Václaváku
kavárna voní po skořici,
Adam mne zval - něco mi říci,
sedím tu jako na napínáku.

Dva si dali, každý po panáku,
snad cítím pohromu blížící,
nesnáším lidi tak mlčící,
tak pověz cos chtěl, ty Nezdvořáku!

"Že je tu skvěle?" ptá se nevinně,
tváří se tak pohostinně,
když objednává zákusky.

Ujídá zvolna šlehačku s třešní,
z žertíků hlava mi třeští.
Zákusek skončil mi na klíně.