Můj příběh začal tím, že jsem měla několik možností, jak zaměřit svůj život. Hledala jsem cesty, které by se někde setkaly se štěstím a osobní spokojeností. První cesta vedla ke studiu. Vystudovala jsem na Karlově universitě medicínu a zahořela jsem pro obor psychologie a psychiatrie. Jistě snadno uhodnete, že jsem byla i motivována jinými příčinami, ne jenom samou vědou. Ale nějak to nevyšlo.On ten muž, pro kterého jsem si tak zkomplikovala život, byl totiž ženatý a stále tvrdil, že je v manželství nešťastný a že jsem jediná žena, s kterou chce žít. Byl z oboru. Myslela jsem si, že vytvoříme nejen pár, ale také tým, jak to sliboval. Nakonec však došel k názoru, že jsem na něho moc mladá (byli jsme dvanáct let od sebe) a vrátil se ke své ženě. Mohla jsem si někde stěžovat? Vždyť to byla hloupost už od začátku, jak to vidím dnes a jak jsem si čas od času přiznala i tehdy, když jsem na něho marně čekala. Ale naučila jsem být trpělivá a fakultu jsem absolvovala s červeným diplomem.

I.
V Praze jsem si sehnala místo v nemocnici. Byla to výhoda, že jsem nemusela nikam daleko cestovat, měla jsem to takřka za rohem. A tak jsem den po dni chodila stejnou cestou do práce a domů. Sem tam nějaký přítel, sem tam i tvrdý dopad na zem. Ne, nespěchala jsem pod čepec. Potřebovala jsem jen vyvážit své povolání harmonií v osobním životě. To se mi nedařilo a tak jsem se přihlásila na postgraduální studium, abych naplnila smysluplně svůj životní čas. A vyzbrojená diplomy a tituly, ale stále ještě nepřipravená vést harmonický osobní život, jsem hledala místo, kde bych na pár let zakotvila v oboru. Připadalo mi rozumné se přemístit do Brna. Ale ani toto řešení se mi neosvědčilo. Za prvé jsem byla překvalifikovaná, takže se mi dostalo i hořké odmítnutí a kromě toho, do nemocnice se mi už nechtělo. Všechna ta nespokojenost a váhání nakonec přispěly k tomu, že jsem se stala soudním psychiatrem a soudním znalcem v oboru. Ano, Policie České republiky hledala někoho takového, jako jsem já. Člověka bez závazků, který má moře času se věnovat svému povolání a je stále k dispozici. V té době mi bylo pětatřicet let. Už jsem neočekávala v milostném životě žádné zázraky, a tak jsem se po této stránce uklidnila. Moje neveselá životní cesta, kterou jsem dosud šla, byla, jak se zdálo, završena mým rozhodnutím se pro vědu a své nelehké povolání.

II.
"Podívej se na to," řekl mi šéf a položil na stůl spis, "někdo se zaměřil na faráře. Loupežné přepadení a pokus o vraždu. Napadenou oběť našli ráno věřící, takže byla včas poskytnuta pomoc. Ale nikdo nikoho neviděl a pan farář tvrdí, že byla v kostele tma a nemůže důvěryhodně útočníka popsat."
"A co si o tom mysliš?" zeptala jsem se.
"Není to první případ. Pachatel nebyl nikdy dopaden. Nezanechal po sobě stopy a oběti většinou útočníka nepopsali."
Poslední slova řekl tiše a sedl si ke stolu.
"Víš, Zdeni, je to zajímavé ještě v jedné věci. Všechny kostely, o které se jedná, mají ranní mši ve stejnou hodinu."
"Na tom není nic zvláštního," podotkla jsem.
"Jenomže oběti byli napadeni v době, kdy je mohli včas lidé objevit. Takže útočníci nechtěli vraždit ani možná krást, protože se nic nikdy zvláštního neztratilo."
"A myslíš, že šlo o nějakou organizaci?"
"Rozhodně ne. Ale spíš bych řekl, že první útok motivoval ty další dva. Už podle způsobu útoku a charakteru zranění nemohlo jít o jednoho pachatele a nebo o skupinu, která se na tom domluvila."
"Tady vidím, že vyšetřování probíhalo velmi důsledně. Vyslechli jste svědky, kteří vypovídali podle svých možností, ale to nevedlo k identifikaci pachatelů."
"Je to podivné. Většinou to byli už starší lidé," řekl zamyšleně, " kdo by si na nich co vzal."
Když odešel, zahloubala jsem se do spisu a ani jsem nepostřehla, jak běží čas. Když jsem už všechno dočetla, venku byla tma. Zvedla jsem se, zamkla kancelář a sedla do auta. Než jsem nastartovala, někdo mi zaťukal na okénko. Stáhla jsem ho a v přítmí jsem rozeznala šéfovu tvář.
"Jsem rád, že jsem tě ještě zastihnul. Mohl bych s tebou mluvit?"
"Myslíš - osobně?" usmála jsem se chápavě.
"Ano. Jestli ti to nebude vadit, tak si zajdeme do nějaké příjemné restaurace."
Došlo mi, že má nějaký problém a tak jsem kývla, i když se dostavovala únava.
"Nezlob se, že tě obtěžuji svým problémem, ale chtěl bych ti něco říci k těm případům," zaprosil, když jsem se usadili ke stolečku v opravdu příjemné restauraci.
Pokrčila jsem rameny.
"Dvě kávy," řekl vrchnímu a pak zabodl svůj pohled do mých očí.
"Vyrostl jsem na venkově a celá rodina od nepaměti, byla spjata s katolickou vírou. Dokonce moje babička, jak si pamatuji, chodila na faru poklízet a vařit. A tak jsem musel chodit do kostela. Měl jsem s tím problémy už i na střední škole a tak rodina pochopila, že pokud mi nechce zkazit život, že musí respektovat, že se nebudu jako věřící nikde projevovat.Bylo to velmi, velmi těžké. Měl jsem stále pocit, že zapírám Boha ve světský prospěch, ale z druhé strany mi bylo jasné, že by mi byly všechny cesty k dalšímu životu uzavřeny. Neměl jsem nějak zvlášť hluboké náboženské povědomí, jak jsem si myslel tehdy a bibli jsem sotva rozuměl. Ale mýlil jsem se. Něco se ve mně stále ozývalo. Takový zvláštní hlas. A pocit hlubokého vnitřního pokoje se střídal s nepokojem a strachem."
Odmlčel se a napil se kávy. Nic jsem neříkala, protože jsem chápala, že se musí vymluvit sám.
"Myslím, že to byla chyba, že jsem bibli nečetl, protože bych tam našel odpověď na své otázky."
"Kdo ví," řekla jsem mu a položila mu ruku na jeho ruku. Neodtáhnul ji.
"Plný pochybností, úzkosti a neklidu jsem přemýšlel, s kým si o tom promluvit. Nebylo to jednoduché. Lidé, jinak vzdělaní, by mi těžko poradili, jak vyrovnat ten duchovní rozpor, protože ho sami neměli, a na takový problém nebyli připraveni. Ale mohu ti říci, že je to velmi, velmi nesnadné. Měl jsem strach, že moje psychika je narušená a že to někdo nakonec někam napíše. Pak se to se mnou poveze. "
"I teď?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě že i teď."

III.
Odmlčel se znovu a zapálil si cigaretu.
"Vyrůstal jsem bez otce. Maminka mě porodila za svobodna a otce nepřiznala. Několikrát jsem se ptal, ale neodpověděla mi. Prosila mne, abych se na to neptal a nesoužil ji."
"Poslechl jste ji?"
"Ano. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Vím, že babička to věděla i příbuzní a všichni mlčeli."
"A nyní v souvislosti s těmi případy se to ve mně všechno otevřelo."
"Nerozumím."
"Pochybnosti a obavy. Jak někdo může jít do kostela a spáchat zločin? Proč si ho nevyhlédnul někde na jiném místě? Proč v kostele? Co to znamená?"
Ptal se mně jako člověk, ne jako policista. Vím to.
Dostala jsem tedy takovou práci a já ji hodlala vykonat. Ale před tím jsem se rozhodla navštívit jednoho člověka. kdysi jsem se s ním seznámila na jedné přednášce v Unitarii a dal mi svou vizitku. Zavolala jsem mu. Vím, že je odborníkem přes náboženství. Třeba mi k tomu něco řekne.
"Lidé, kteří nemají víru, milá paní," začal,"nechápu psychiku věřících lidí. Víra je něco zvláštního. Je člověku dána. Nelze ji jen tak získat."
"Jde mi o jednoho kolegu. Říkal mi takové zvláštní věci..."
"A jaké, mohu-li se zeptat?"
Zopakovala jsem mu všechno, co jsem si zapamatovala.
"To je to o čem mluvím. Váš pan kolega je věřící člověk, má v sobě vhled. Z jedné strany se ponořuje do svého podvědomí, to mu způsobuje nesmírně krásný pocit pokoje a z druhé strany se bojí, že nebude moci vykonávat svou práci, protože chápe, že všechno, co dělá je proti vnitřnímu založení."
"A přitom nikdy vlastně žádné náboženství nepraktikoval," řekla jsem.
"Nemusí, on je prostě takový Boží syn, víte? A Bůh je žárlivý."
IV.
Tento rozhovor byl pro mne klíčový. Nebyla jsem ještě schopná objevit všechny ty složitosti, kterými prochází duše a srdce člověka, protože bych se dostala do mimoreálných sfér a zamotala se do něčeho, co by mi nepomohlo. Možná v té jedné jediné větě - Bůh je žárlivý - je ta odpověď. A tak jsem se rozhodla, že navštívím pana faráře v nemocnici a pokud bude možno, promluvím s ním o těch věcech a snad mi pomůže se přiblížit i k identitě pachatele.
Seděl v křesle na pokoji a četl si.
"Dobrý den, pane faráři," řekla jsem a on vzhlédl od knihy. Posunul si brýle na čelo a usmál se.
"Jsem od Policie, soudní psychiatr. Připadl na mne úkol identifikovat pachatele, který vám způsobil zranění."
Sundal si brýle a s nimi položil na stolek i knihu.
"Posaďte se a nebo víte co? Půjdeme do místnosti pro návštěvy. Teď tam bude volno."
"Chcete pomoci vstát?"
"Ale kdepak. už jsem v pořádku."
Usadili jsme se.
"Vy jste vypověděl, do protokolu, že jste pachatele nepoznal. Že byla v kostele tma."
"Ano, to jsem vypověděl. Tak to bylo."
"Ale pane faráři.Stalo se v pět hodin, hodinu před mší. A o půl šesté se scházejí ministranti. On na vás nešel ze zadu. Musel jste mu přeci vidět do tváře."
"Ne, neviděl," řekl a pevně se na mne díval.
"Dobře pane faráři. Co si o tom myslíte?"
"Agrese proti církevním osobám? Vím, že se to v kraji už stalo."
"A z čeho myslíte, že ta agrese pochází? Nic se neztratilo. Vypadá to, jakoby si někdo vyřizoval účty. Myslíte si, že lze pachatele nějak charakterizovat?"
"Já nevím," řekl tiše.
"Jako člověka, který nenávidí církev a nebo má špatné zkušenosti s věcmi víry? Pane faráři, jen vy můžete zastavit ty zločiny. Když pomůžete odhalit motiv. A ten znáte jen vy."
Díval se na mne tvrdým pohledem. A vytušila, že něco skrývá. Že pachatele zná.
"Věřící člověk by to neudělal, nebyl by v takovém vnitřním konfliktu, že by sáhl k násilnosti. Lidé vás mají rádi a váží si vás. Nikdo proti vám neřekl ani slovo. A proč taky? Žijete způsobem, který lze nazvat oddaným k církvi. Jste hluboce věřící. I když já asi nedokážu pochopit, co to všechno pro člověka znamená."
Mlčel a nespouštěl ze mne oči.
"Pane faráři, všechno, co mi řeknete, zůstane mezi námi. Já jen potřebuji vaši spolupráci k odhalení pachatele," zopakovala jsem.
"Dobře, paní doktorko. Stejně je už na všechno pozdě. Pachatelem je ... můj syn."

V.
I když jsem byla překvapená, přesto jsem se ovládla. Nedala na sobě znát žádné rozrušení.
"A on ví, že jste jeho otec?"
"Ano, vypátral mne. To on páchal ta napadení, protože nevěděl, který z těch obětí je jeho pravý otec."
"A mlčel jste? I když jste to tušil?"
"Nikdo se mne na nic neptal," ohradil se.
"Mluvil jste s ním před tím, než na vás zaútočil?"
"Ano, řekl jsem mu, že už na něho čekám. Žiji s tou vinou už dlouho."
Sklopil oči.
"Ale pane faráři, církevní předpisy jsou sice pro vás platné, ale pro nás neplatí. Jste jen člověk. Proto s vámi jako s člověkem budu hovořit. Nebylo to jen kvůli porušení celibátu, že ne?"
"Ne. Zavinil jsem smrt jeho matky."
"Jak to?"
"Když přišla za mnou, že je těhotná, vyhnal jsem ji. Obvinil ji ze lži. Nepostaral jsem se o ni, i když jsem věděl, že nemá žádné příbuzné. Neměla kam jít. Po porodu umřela. Měl jsem pocit, že je všechno v pořádku. Syn byl adoptován a já na něho tajně platitl. Ne jako jeho otec pochopitelně, ale z důvodů dobročinnosti. Tak to bylo postaveno. Navlékl jsem situaci tak, abych nebyl prozrazen a nikdo nepátral, proč platím na cizí dítě. Synovi se však nevedlo dobře, rodina se k němu nechovala nejlíp a tak vystřídal několik dalších rodin, dělal problémy a dokonce se dostal i do vězení. Chodil jsem za ním, rozprávěl s ním jako kněz a přitom jsem zjistil, že není v něm ani stopa víry."
"A jak se dozvěděl, že je synem katolického kněze? Hledal vás přeci mezi ostatními."
"Pátral po otci. Velmi dlouho a důsledně. A skutečně to zjistil. Narodil se v tomto kraji a šel prostě naslepo. Až konečně došel i ke mně. A já jsem si řekl - hodina pravdy udeřila a nijak jsem se nebránil."
"A co víra?"
"Paní doktorko, ta už je dávno ztracená. Nejsem hoden, jak jsem se zachoval k Anežce. Ale měl jsem strach z perzekucí, církev mi poskytovala zázemí. Nechtěl jsem zklamat. Tak váží hřích. Tak váží hřích."
Zopakoval to dvakrát a v jeho očích se objevily slzy.
"A co nyní uděláte?" zeptala jsem se.
"Přemýšlel jsem o tom. Jsem už starý člověk a půjdu do kněžského domova. Ve vašem světě bych nemohl žít."
"A synovi jste odpustil?"
"Ano," řekl a sepjal ruce, " vykonal to, co cítil, že je nejlepší za svůj zničený život. Já si dávám vinu nejvyšší, mne trestejte.A prohlašuji, že jsem se nebránil. Byla to rodinná rozepře."
"Podle práva ..." začla jsem, ale on mne přerušil mávnutím ruky.
"Už jsem kontaktoval pátera Hrabince, vyzpovídal jsem se. Nebudou vznášet proti synovi žádnou žalobu. Nežádáme žádnou spravedlnost, soudy a tresty. Já jsem vinen a mne suďte po tom vašem právu, protože jsem spáchal to nejhroší, co jsem mohl. A zasloužím trest."
"Ale pane faráři. přímé zavinění na smrti matky vašeho syna nikdo neprokáže. Taková byla doba. Ani to, jak vás syn žil a za co byl po právu trestán. Nyní ví, na čem je a je na čase s ním promluvit. nemyslíte?"
Zadíval se oknem na nebe. A mlčel.

VI.
Proti Františku Halamovi bylo staženo trestní oznámení.
"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se šéfa, když jsme spolu seděli v kavárně a popíjeli kávu.
"Je to jako biblický příběh. A vidíš, nikomu není pomoci. Bůh ví, jestli se syn za otcem zastaví a postará se o něho, jestli se jejich osudové dráhy obrátí k lepšímu. To prostě nevíme. A vlastně to není už ani naše věc.Případ skončil."
Viděla jsem na něm, že je velice smutný a dojatý zároveň.
"Je to spíš otázka etiky a kázně. Kdo ví, jak b se to vyvíjelo, když by v té době zrušili celibát."
"Možná, že stejně. Jsou kněží, kteří opouští církev a ožení se s ženami, které jim porodily děti. Starají se o rodiny a vykonávají nějaké civilní povolání. Jsou tací, kteří se tak nezachovají, i když by mohli a i když by byl celibát zrušen. Nejsou vnitřně disponování k rodinnému životu, ale přitom jsou to lidé, jen lidé, kteří nejsou schopni dostát slibu. Neposuzujme je jen podle jejich povolání. Je to prostě jejich věc."
Řekla jsem to a on se na mne podíval.
"Lhal jsem ti."
"Ano?" usmála jsem se.
"Můj otec byl také kněz. Vím to už řadu let. Nikdy jsem o tom s matkou nemluvil, velmi by jí to zranilo. Ona se tomu vztahu prostě obětovala, vychovala mne a pomohla mi se dostat tam, kde nyní jsem. Taky cítila, že udělala chybu, že přestoupila nějaké pravidilo, proto se sama potrestala samotou a osaměním až do konce života."
"A co ty na to? Myslím sám o sobě, co ty na to."
"Bůh je složitý a nevyzpytatlený. Bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne. A proto ho mám rád."
Stiskla jsem mu ruku na znamení, že ho chápu. Obdařil mne úsměvem.
Už jsme nikdy o tom víc nemluvili.

Konec povídky